Pro tebe chci v životě jen to nejlepší

Zdravím :)
Vím, že jsem se dlouho neozvala, ale nějak nebyla nálada na psaní, měla jsem toho moc do školy a nebo jsem četla. Dneska jsem dostala chuť něco napsat, ale není to pokračování na žádnou kapitolovku, nýbrž jednorázovka, tak snad se vám bude líbit :)

Věnování: Speciální věnování Christie :)







Znáte takový ten pocit, když máte vedle sebe někoho, kdo je vaše druhá půlka? Chybějící část, díky které se cítíte dokonale, milovaně a naprosto sám sebou?
Přesně vedle takového člověka já ležím. Je můj milenec, nejlepší kamarád a přítel v jednom. Jmenuje se Jordan. Kde kdo by si mohl myslet, že si po pár měsících společně stráveného času začneme lézt na nervy, ale to se nestalo. Chodíme spolu už dva roky a tři měsíce. Stále jeden druhého milujeme tak hluboce a vášnivě jako na začátku našeho vztahu.
„Lásko?“ Pohladí mě Jordan po vlasech. „Nad čím přemýšlíš?“
„Nad tebou. Nad tím, jak jsi skvělý a úžasný.“
Jordan se zasměje a přivine si mě blíž k sobě.
„A já zase přemýšlím nad tím, jak úžasný a skvělý jsi ty.“ Zasměje se znovu.
„Kecko.“ odfrknu si.
„Za chvíli bude večeře. Čekám, že nás máma..“
„Kluci, pojďte se dolů najíst!“ Ozve se zezdola Jordanova matka.
„Jako kdybych to neříkal.“ Zvedne se Jordan z postele a postaví se na nohy. „Co tam tak ležíš, zlato?“ Natáhne ke mně ruce a vytáhne mě ze zahřátého pelíšku. Rychlostí vymrštění se mu ocitnu přímo na hrudi.
„Už neležím. Sprostě jsi mě vytáhl.“ Naoko se zamračím. On ale ví, že to jenom hraju. Zvedne prstem mou bradu, aby měl lepší přístup k mým rtům a mohl mě líbat. Tomu se nehodlám bránit. Jordanovi bych se stejně neubránil, protože je trochu mohutnější a vyšší než já. Neříkám, že nemám žádnou sílu, ale proč bych taky bránil své lásce, aby mě líbala?
„Musíme dolů, Ollie.“ odtrhne své rty od mých. Vezme mě za ruku a společně zamíříme po schodech dolů do jídelny, kde už je prostřeno k večeři.
Jordanovi rodiče už sedí u stolu a čekají jenom na nás. Nemají žádné další děti, takže se akorát vejdeme ke stolu pro čtyři.
Jakmile se pustíme do jídla, tak ticho dlouho nevydrží a Jordanova matka zapřede rozhovor o nadcházejícím plese, který se u nás ve městě koná a Jordanovův otec mi sděluje nejnovější výsledky hokeje.
Tolik bych si přál mít rodinu, jakou má Jordan. Závidím mu jeho rodiče. Jsou úplně odlišní jako ti mí.
Když jsme s Jordanem spolu začali chodit, tak mě po pár měsících představil svojí matce i otci. Zprvu byli zaskočení, i když o synově orientaci věděli. Netušili, že by si domů dovedl chlapce. Brali jeho homosexualitu jako vtip, ale pak, když viděli mě a pochopili, že Jordan si srandu nedělá, tak se ke všemu postavili čelem a přijali ten fakt, že vnoučata asi mít nebudou, pokud si Jordan nějaké dítě neadoptuje. Pomaličku jsme si na sebe zvykali a teď jsem prakticky brán jako člen jejich rodiny, kterého si velice oblíbili.
Atmosféra u stolu je prostě skvělá. Bavíme se spolu, smějeme se a neřešíme žádné problémy. Pokaždé, když vstoupím do tohohle domu, tak mě najednou obklopí láska, která je všude kolem skoro až hmatatelná.
Jakmile se navečeříme, tak s Jordanem umyjeme nádobí, protože jeho mamka vařila.
„Hoši nemusíte to umývat.“
„Ale my chceme.“ Otočíme se na ni s úsměvem. Ona nám jej oplatí a poděkuje. Odvede si svého manžela do obýváku, kde si spolu pustí nějaký dobrodružný film jako skoro každý druhý den.
„Zůstaneš ještě chvíli nebo tě mám doprovodit domů?“ zeptá se Jordan.
„Už bych měl jít domů. Musím se ještě učit, protože zítra píšu písemku.“ Jordan odloží utěrku a zezadu mi kolem pasu obmotá svoje paže.
„Tak dobře, lásko, ale půjdu tě vyprovodit.“
„Nemusíš. Zvládnu ty dvě ulice dojít sám.“
„Vážně?“ Ujišťuje se Jordan.
„Jo.“ Otočím se k němu a vlepím mu pusu na tvář.
„Nechci, abys šel.“
„Já vím, ale zítra zase přijdu, tak to snad vydržíš broučku.“ Obejmu ho. Já jsem v našem vztahu takový ten víc zranitelný, menší a taky citlivější, ale když přijde na mě, tak se může Jordan rozpustit. Kdyby se mi něco stalo a bože doufej, že nestane, tak by to asi nepřežil. Jsme totiž jeden na druhém závislí a jeden na druhého až příliš vázaní, než abychom byli bez sebe.

Jen co přijdu domů, tak si zapnu počítač, abych napsal spolužačce. Potřebuju, aby mi poslala látku, kterou se mám na zítra naučit. Zapomněl jsem si ve škole sešit a nemůžu dostat pětku, protože už tak tam nemám nejlepší známky.
Společně s učivem mi pošle i odkaz na jednu písničku.

https://www.youtube.com/watch?v=4TrGJPJYzTU

Poslechnu si ji a okamžitě se ke mně dostaví deprese.
Vybavím si dnešní večeři u Jordana.. U nás doma společně ani nejíme. Moje máma je pořád v práci a když už je doma, tak jenom řve po mně nebo po mé mladší sestře. Otec je zakomplexovaný idiot, který má jenom svůj názor a žádný jiný nehodlá poslouchat, protože přece on je ten nejmoudřejší a ví všechno. Nikdy jsem nepochopil, proč je takový, ale vzhledem k tomu, že my dva jsme spolu nikdy moc nemluvili, tak jsem se to nepokoušel zjistit. Hezkých chvilek v naší rodině bylo velmi málo. Víc jak ve své rodině jsem jich zažil společně s Jordanovou rodinou za tu dobu, co jsme spolu.
Celé roky mám strach říct našim, že jsem na kluky, protože se příliš bojím, že by mě zavrhli. Matka by asi byla proti, ale nějak by to časem překousla, ale otec? Vůbec nevím, co si myslet. Pokaždé když na homosexuály přijde řeč, tak si z nich dělá srandu a nebo blbě vtipkuje na jejich účet. Vždy mi jsou jeho řeči proti srsti, ale nic s tím nezmůžu, protože je ze staré školy. Jistě by semnou přestal mluvit a nebo by mě rovnou vyhodil na ulici. Kdo ví.
Jordan se mě snažil přesvědčit, abych se rodičům svěřil, ale nechápe jaké to je. Nabízel mi, že půjde společně semnou, abych na to nebyl sám, jenomže ani tak si myslím, že by to nedopadlo dobře, a proto jsem jeho nabídku pokaždé odmítl. Naštěstí na mě netlačil. Musím sám vědět, kdy to chci říct.
Vážně závidím Jordanovi jeho rodiče. Kéž by mě otec taky tak miloval a chtěl pro mě to nejlepší. Nikdy mě nebral takového, jaký opravdu jsem a asi někde na tom bodě ztroskotala naše komunikace.
Jsem z toho smutný a trápí mě to poslední dobou čím dál víc, jenom jsem nechtěl Jordanovi nic říkat. Stejně pro mě nemůže nic udělat. V téhle bryndě jsem hold sám.

Asi hodinu  se pokouším učit, ale myšlenky se mi stejně pořád stáčí zpátky k té písničce, která má fakt krásný text a taky.. taky myslím na svého tátu.
Už je načase, abych něco udělal.
Odhodlaně se zvednu z postele a jdu do obýváku, kde ho najdu znuděně sedět koukajícího na televizi.
„Tati? Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit.“
Na chvíli zvedne pohled od televize a podívá se na mě. Najednou mě mé odhodlání opustí.
„Tak mluv, za chvíli začínají zprávy.“ Čeká, co ze mě vypadne, ale slova, která jsem měl na jazyku, tak zmizela a já nevím, co říct.
Pevně stisknu víčka k sobě a nadechnu se.
„Jsem gay.“
„Cože?“ řekne.
Otevřu oči a zjistím, že se opět dívá na mě.
„Sly-slyšel jsi.“ vykoktám.
„Nic takového neexistuje.“ Zavrčí.
„Ale tati..“
„Ne! Ty nejsi gay!“ křikne a zvedne se z křesla.
„Tati já vím, že je to těžké pochopit, ale zkus to. Mám přítele a..“
Otec ke mně v rychlosti přistoupí a popadne mě za mikinu.
„Nevím, kde jsi slyšel takové věci, ale zakazuji ti něco takového vykládat!“ řve na mě. Celý se třesu, protože se bojím, že by mě snad i mohl uhodit.
„Je to pravda.“ řeknu znovu.
„Jestli je tohle pravda a máš přítele, tak si sbal věci a táhni k němu!“
„Tati, uklidni se.“ Jenomže on se neuklidní.
Dovleče mě za mikinu až do mého pokoje, kde mě pustí.
„Sbal si věci!“
Pár vteřin stojím jako zkoprnělý. Po tváři mi steče pár slz, ale ty rychle otřu.
„Nemůžeš mě vyhodit, tati.“ Snažím se s ním mluvit.
„Jsi plnoletý, takže můžu. Sbal si svoje věci!“
Vytáhne z pod mojí postele velkou cestovní tašku a začne z mé skříně tahat oblečení, které cpe do tašky.
„Takového člověka ve svém domě nechci.“ bručí pod nos.
Co mě napadlo mu jít oznámit, že jsem gay? Nejsem už schopen cokoliv říkat, protože v krku se mi tvoří obrovský knedlík, jak zadržuju slzy, které se mi derou do očí při každé urážce, kterou poví na mou osobu.
Zapne tašku a hodí ji po mně.
„Běž pryč z tohohle domu! Už nejsi můj syn!“ Vykřikne celý rudý a rozzuřený.
Přehodím si těžkou tašku přes rameno a odejdu z pokoje. Ještě pořád se třesu. Nevěřím tomu, co se právě stalo. Doklopýtám před dům a chci se zastavit, ale kdybych se zastavil, tak asi už neujdu další krok a bezmocně se svalím na zem.
Pomyslím na Jordana. Musím k němu. Kam bych taky jinam šel?
Podaří se mi tašku dotáhnout až před dveře jeho domu, kde se svalím na schody.
Vytáhnu z kapsy mobil a napíšu mu smsku, kde jsem. Nechci zvonit, abych náhodou neprobudil jeho rodiče.
Odložím telefon a naplno se rozpláču. Všechny zadržované slzy se mi linou po tvářích jedna za druhou.
„Lásko, co tady..“ řekne vesele Jordan, když otevře dveře, ale pak si všimne, v jakém jsem stavu.
„Co se stalo?“ Přisedne si ke mně a obejme mě. „Proč tady máš tu tašku?“ Ptá se.
„Táta mě vyhodil z domu.“ Podaří se mi říct mezi vzlyky.
„Cože? Proč?“ Nechápe Jordan. „Miláčku, zvládneš dojít ke mně do pokoje? Bude lepší, když si lehneš.“
Lehce přikývnu a zvednu se ze schodů.
V Jordanově pokoji si sundám boty a vlezu k němu do rozestlané postele. On přinese mou tašku, kterou postaví do kouta a lehne si ke mně.
„Uklidni se, ano? Přestaň plakat a hezky mi všechno řekni. Jsem tady s tebou. Všechno je v pořádku.“ Konejší mě.
Přitisknu se k němu a položím si hlavu na velkou hruď. Vyhledám jeho ruku, abych si s ním mohl proplést prsty. Pevně ruku stisknu, zavřu oči a snažím se dýchat.
„Lepší?“ Zeptá se.
„Jo.“ povím tiše.
„Proč tě vyhodil z domu?“
„Řekl jsem mu, že jsem gay. Očividně to byl špatný nápad.“
„Kvůli tomu tě vyhodil z domu? Děláš si srandu?“
„Ne.“
„Ach bože. To bude dobrý. Zítra to vyřešíme ano? Teď se pojď prospat.“ Políbí mě na temeno hlavy a překryje přes nás deku.
„Dobře.“ Souhlasím.
„Miluju tě, Ollie.“
„I já tebe.“

Ráno, když se probudím, tak nahmatám vedle sebe jenom prázdno. Jordan semnou neleží v posteli.
Protřu si rozespale oči a zívnu. Je něco kolem sedmé ráno, takže bych měl asi vstávat. Jordan už je jistě dole a chystá mi snídani.
Jdu si alespoň do koupelny opláchnout obličej a vyčistit si zuby, než půjdu do jídelny.
Vzpomenu si na včerejší večer a posmutním. Teď jsem bezdomovec.
Zachmuřený přijdu do jídelny, kde už u stolu sedí Jordan. Jeho táta už odešel do práce, ale jeho máma je pořád tady, protože má dneska volno.
„Ahoj zlato.“ pozdraví mě Jordanova máma. „Jordan už mi pověděl, co se včera stalo. Je mi to tak líto.“ Obejme mě.
„Jo, mně taky.“ odpovím smutně.
Posadím se na židli vedle Jordana, který ihned vyhledá mou ruku a stiskne ji na znamení, že je tady semnou.
„Nechápu, že tě prostě vyhodil z domu.“ Kroutí hlavou Jordanova máma.
„Každý není jako ty mami. Jeho otec to vzal prostě jinak.“
„Já to chápu, ale Ollie je přece jeho syn. Má ho milovat, i kdyby se dělo cokoliv.“
„To jsem si taky myslel.“ řeknu tiše a do očí se mi zase vlévají slzy.
„Broučku..“ povzdechne si Jordan a obejme mě.
„Nevím, co teď budu dělat. Vždyť nemám kam jít.“ začnu vzlykat.
„Ollie my jsme tady pro tebe.“ řekne Jordanova máma. „Můžeš zatím zůstat tady, než se tvůj otec vyrovná s tím, kdo jsi.“
Odtáhnu se od Jordana, abych se na ni podíval. „To myslíte vážně?“
„Naprosto.“
„Ne to nejde. Nemůžu u vás jen tak bydlet.“
„Stejně jsi tu skoro pořád, tak pár nocí navíc už škodit nebude. Neber to tak, že nejsem ráda, když tu s námi jsi, ale jenom podotýkám, že už jsi tu víceméně skoro bydlel i předtím.“ Usměje se vřele.
„Děkuju vám. Hrozně moc vám děkuju.“ Podívám se na ni uplakaně.
„Ještě to večer probereme, protože teď byste se měli nachystat a mazat do školy.“ Popožene nás.
Nechám Jordana v kuchyni, aby dojedl svou snídani a zajdu se mezitím osprchovat. Na jídlo nemám nějak pomyšlení, protože můj žaludek je stažený, takže bych do sebe nedostal ani ždibec ničeho.
Sotva se doobleču, tak do pokoje vpadne Jordan.
„Lásko? Jsi v pohodě?“
„Jo. V rámci možností ano.“ Usměju se slabě.
„Tvůj táta se časem uklidní neboj. A do té doby? Do té doby budeme jenom spolu. Pořád.“ Přitáhne si mě k sobě a něžně políbí.
V jeho náruči se cítím milovaný, i když mi pořád chybí to, že mě nemiluje můj vlastní otec. Jordan..Jordan tu pro mě byl, je a jistě i bude. Není jako můj otec. Jsem šťastný, že je při mně, protože on pro mě chce v životě skutečně jen to nejlepší.