Blind (9)

Zdravím :)

Nemůžu si pomoct, ale ty konce, které dělám mě neskutečně baví, takže konec je zase jeden z těch mých, i když nepatří k těm napínavějším. Rozhodně se máte ještě na co těšit. 

Velice mě potěšil váš ohlas u předchozího dílu (tím myslím komentáře), a proto je dnešní kapitolka speciálně věnovaná všem, co ji minule okomentovali. Děkuju mockrát. Ty vaše komentáře mě pohání v psaní :) 

Frux :) 

Patrick 

Naprosto ohromen stál a nechával se líbat maličkým Mattym stojícím na špičkách nohou. Jeho rty byly tak měkké a tak skvěle chutnaly.. 

Patrick se nebránil, i když měl. Chodil přeci s Jonathanem, do kterého byl až po uši zblázněný, tak proč kruci neuhnul? 

Stále mu v hlavě zněla slova, která Matty řekl dost nahlas, aby je slyšel. Pověděl, že ho miluje. To však přece bylo nemožné. Jak by se do něj mohl zamilovat? Zrovna do něj? Teď, když se zpětně vrátil myšlenkami do minulosti a přehrál si některé chvilky, které společně s Mattym trávili, tak si uvědomil, že to přehlížel. Měl oči jenom pro Jonathana a ani ve snu ho nenapadlo, že by do něj byl zamilovaný jeho nejlepší přítel. Byl tak slepý. 

„Matty..“ oslovil chlapce, když se od něj po dlouhém polibku neochotně odtrhl. 

Matty k Patrickovi zvedl oči asi v očekávání, že mu skočí kolem krku a budou spolu chodit. 

„To, co se teď stalo.. nesmí se to opakovat. Mám přítele.“ Snažil se ho Patrick, co nejjemněji odmítnout. Příčilo se mu, že Mattymu ublíží, ale je tu přece Jonathan. Jeho Jonathan, který je pro něj vším. 

„Jo chápu.“ Polkne Matty očividně se snažíc uklidnit. 

„Mrzí mě to.“ 

„Nemusí. Nechápu, co jsem si myslel.“ zasměje se, aby odlehčil atmosféru. 

„Matty..“ vztáhl po chlapci Patrick ruku, ale ten už vycházel ze záchodů a proklouzl mu mezi prsty. 

Matty 

Měl by se cítit zklamaný, ale necítil asi nic. Emoce byly tak silné, že je raději vypustil, aby necítil nic. Ani štěstí, radost, zklamání, smutek… Jen hloupé prázdno, které ho teď naplňovalo cestou do třídy, i po celý zbytek dne, který strávil ve škole. 

Patrick si samozřejmě sedl vedle Mattyho, ale už se nepokoušel s ním mluvit. Snad nevěděl, co by měl říct a nebo s ním radši po polibku mluvit nechtěl. I když si Matty sliboval, že se na Patricka vykašle, tak by dal teď cokoliv za to, kdyby se k němu mohl přitulit a schovat se do jeho objetí. 

Když už se školní den blížil ke konci, tak měl Matty trošičku radost. Zapadne domů do svého pokoje a nevyleze odtamtud ani na večeři. 

Od rána nic nesnědl, ale po pravdě ani neměl chuť na jakékoliv potraviny. Kdyby před něj někdo postavil jeho nejoblíbenější jídlo na stříbrném podnose, tak by si ho stejně nedal. Neměl chuť dokonce ani na nic sladkého, což by mu mohlo pomoci od toho smutku, který se v něm hromadil.  

Jak si usmyslel, tak také udělal. 

Uchýlil se do svého pokojíčku, kde si lehl na postel a spal až do večera, kdy ho omylem vzbudila máma. 

„Pojď na večeři, zlatíčko.“ pobízela žena svého sklíčeného syna, o kterém si myslela, že je pouze ospalý. 

„Nejdu, mami. Už jsem jedl odpoledne a ještě teď jsem nacpaný.“ zalhal Matty své matce, aby nemusel vysvětlovat, že je smutný a nemá chuť k jídlu. Akorát by se ho snažila přesvědčit, aby něco snědl.  

„Dobře, jak chceš, ale kdybys dostal hlad, tak zbytek nechám v krabičce na kuchyňské lince.“ 

„Jo.“ přitakal Matty a položil hlavu zpět na polštář. 

O pět dní později 

Bylo pondělí ráno. Venku vládlo deštivé počasí a na město se řítila obrovská bouřka.  

Matty měl deštivé počasí rád, i když člověka uvádělo do deprese. On už v depresi ale byl, takže nic horšího mu bouřka přinést nemohla. Vzduch se vždy alespoň pročistí a bude krásně vonět vodou. 

„Broučku, vstávej do školy.“ Přišla máma k Mattymu do pokoje. Zrovna se vrátila z noční směny, takže vypadala unaveně. Ostatně Matty byl taky unavený. 

„Jo.“ podařilo se mu ze sebe vysoukat jediné slovo, ale i to mu dalo dost práce. 

„Nachystám ti zatím snídani, a pak si půjdu lehnout.“ usmála se. 

Matty se snažil vysoukat z postele, ale ani to mu pořádně nešlo. Od polibku s Patrickem, který se stal v týdnu, tak nic nejedl ani nepil. V ústech měl sucho. Žaludek prázdný, ale chuť k jídlu stále nepřicházela. 

Matka ovšem o ničem netušila. Snažil se skrývat ve svém pokoje a nechození do školy sváděl na hloupou migrénu, což mu baštila. Vzhledem k tomu, že posledních pár dní musela chodit na noční, tak celý den spala a večer zase odcházela pryč, takže se skoro neviděli a ona nic netušila. 

Odkryl peřinu na stranu, aby mohl vylézt, ale jakmile se postavil.. neudržel se na nohou a padl k zemi jako kuželka sražená bowlingovou koulí. 

„Matty!“ Vykřikla zděšená matka. Zesláblý chlapec nebyl ale schopen se znovu postavit.  

„Co se děje? Je ti špatně?“ Ptala se. „Odvezu tě do nemocnice!“ Vytáhla ho na nohy, ale musela si přehodit jeho ruku okolo svých ramen, aby mu pomohla s chůzí. 

Když dojeli na pohotovost, tak Mattyho vzali do ordinace skoro mezi prvními za což byla jeho maminka ráda, protože se o něj bála. 

„Co vás trápí, madam?“ zeptal se doktor, když se dostali do ordinace a on se konečně uráčil zvednout hlavu od monitoru, aby se jim věnoval.  

„Mě nic, ale mého syna. Je mu špatně.“ odpověděla celá bledá.  

„Jak přesně myslíte, že je mu špatně?“ pozvedl lékař obočí. 

„Já nevím. Vypadá hrozně, copak to nevidíte?“ 

„Ano vidím.“ Doktor se zvedl ze své židle a přišel až k Mattymu. „Bolí tě něco?“ 

„Všechno.“  odpověděl sotva slyšitelně. 

„Cítíš se oslabený?“ 

„Mmm.“ zamručel. 

„Kdys naposledy něco snědl nebo vypil?“ Zadíval se doktor na jeho suché popraskané rty. 

„Asi před pěti dny.“ 

„Tak tím se všechno vysvětluje. Váš syn je dehydratovaný a hladový. Sestro,  nachystejte tomu chlapci lůžko a umělou výživu. Urychleně do něj musíme něco dostat, než zkolabuje úplně a poničí si metabolismus.“ rozkázal zachmuřeně. Očividně takovéhle případy neměl rád. 

„Dobře pane doktore.“ 

„Vy si ho tady necháte?“ 

„Ano madam. Alespoň na dva dny.“ přitakal doktor.

Ronald 

Matty se do konce týdne neukázal ve škole a ani o víkendu mu nenapsal. Po jejich posledním rozhovoru se nebylo čemu divit, ale o víkendu se ještě pohádal s Jonathanem, takže měl v pondělí náladu opravdu pod psa. Všechno se teď kazilo jedno za druhým. 

Když zjistil o Mattyho další absenci ve škole, tak si řekl, že se zastaví u nich doma. 

Po škole tam zamířil. 

Tentokrát neotevřela Mattyho mladší sestra jako posledně, ale jeho máma. 

„Dobrý den.“ pozdravil slušně. 

„Co bys rád?“ otázala se matka jeho nejlepšího kamaráda. Vypadala docela ztrhaně. Měla kruhy pod očima a vypadala dost nevyspaná.

„Chtěl jsem mluvit s Mattym.“ 

„Tak to bohužel nepůjde. Matty je teď v nemocnici.“ 

„V nemocnici? Co se stalo?“ Vylekal se Patrick. 

„Ano. Před chvílí jsem odtamtud přijela. Málem zkolaboval, protože několik dní nejedl ani nepil.“ 

„Dobře. Děkuju, nashledanou.“ rozloučil se s Mattyho matkou. Tohle zjištění Patricka pořádně vyděsilo. Co to Mattyho napadlo držet hladovku? 

Ve městě naštěstí byla nemocnice jen jedna, takže nehrozilo, že by šel do špatné. 

Sestra na recepci mu s velkou neochotou řekla číslo pokoje, na kterém Matty ležel. Jak ho upozornila, tak za hodinu končily návštěvní hodiny, tak snad bude hodina stačit. 

Tiše vstoupil dovnitř nemocničního pokoje, kde byla tři lůžka. Jen jedno však bylo zabrané. To, na kterém spal Matty. V ruce měl napíchnutou hadičku. 

Patrick ho nechtěl probudit, ale i tak si sedl k němu na postel, protože mu chtěl být nablízku. 

Vzal Mattyho za ruku a jemně ji stiskl.. 

„Jsem tu s tebou.“ řekl Patrick.