Mafie (24)

Takže.. 

právě si čtete perex k poslední kapitole MAFIE. Další díly už nebudou. 

Jak jste si taky mohli všimnout, tak z blogu zmizelo Přiznání a Zatracený život. Rozhodla jsem se tyhle povídky nedopsat. Jedinou nedokončenou kapitolovkou je tedy Believe, ale u toho ještě chvilku potrvá, než se dopracuju ke konci :) 

Užijte si poslední kapitolu, doufám, že se vám bude líbit. 

Frux^^

Carter držel v náruči Gabriela a snažil se ho jakkoliv ukonejšit, jenomže nevěděl jak by mohl napravit svou chybu. Řekl, že jej to mrzí, ale tohle přece nestačilo.

Hladil ho po třesoucím se rameni. 

„Promiň, promiň mi to..“ Omlouval se znovu a zas. 

Rozhlédl se po pláži a uviděl někoho přicházet. Ten někdo byl Noah. On mohl za to, že jej teď Gabriel nejspíš nenáviděl celým svým srdcem. 

„Ahoj.“ Prohodil Noah a usmál se. 

Gabriel zvedl hlavu z Carterova klína a uplakanýma očima se podíval na Noaha. Hlavou mu proletěla jedna jediná myšlenka: Jak se vůbec ten bastard mohl opovážit sem chodit?! 

Velice rychle se postavil na nohy, setřel si slzy a nahodil nevraživý pohled. Nechtěl být za slabocha. Nechtěl, aby Noah viděl, jak moc mu ublížil tím, že.. že se líbal s Carterem. 

„Nepozdravíte mě?“ Zasmál se. 

„Pozdravit? TEBE?“ Zakřičel Gabriel. „Ty hajzle!“ Rozběhl se proti Noahovi Gabriel. I když byl malý, tak tím, že Noah nic nečekal..podařilo se Gabymu povalit jej na zem. Carter ho nehodlal zastavit, protože mu bylo jasné, že přesně tohle Gabriel potřeboval. Vybít se. 

„Dost! Dost! Přestaň!“ Hulákal Noah. Ruce si založil před obličej, aby si jej chránil před Gabrielovými ránami, kterými rozhodně nešetřil. 

„Gaby! Gaby, to stačí!“ Odtrhl Carter Gabriela od Noaha, když už si myslel, že má dost. Docela to od Gabriela schytal..Kdo by si myslel, že ten prcek v sobě nese takovou sílu. 

„Ještě nedostal, co si zasloužil.“ Vrčel Gabriel. 

„Omlouvám se! Přišel jsem se vám omluvit. Mrzí mě, že jsem políbil Cartera, Gabrieli!“ 

„Tak jsi to neměl dělat!“ Zamračil se Carter. Jeho omluva byla k ničemu.. 

„Jsem prostě už takový, ale vy dva.. to, co k sobě cítíte je opravdu láska..“ Zkoušel se obhajovat a snad jim jako páru i lichotit. 

„Aha. Tím si nejsem, tak jistý.“ Odfrkne si Gabriel a odchází pryč. 

Carter si povzdechl a posadil se na písku jako hromádka  neštěstí. 

„Půjdu s ním ještě promluvit.“ zašeptal Noah. 

Amélie a Michi vystoupili z letadla na letišti. 

„Ukaž vezmu ti tu tašku.“ Nabídl se Michi. 

Amélie byla stále ještě rozespalá z letadla, protože skoro celý let prospala. Náladu měla ponurou a poněkud smutnou, ale vzhledem ke všem věcem, které se za posledních čtyřiadvacet hodin odehrály se nebylo čemu divit. 

Když se dostali z prostoru letiště ven na čerstvý vzduch, tak je do očí bodlo ostré světlo. Bylo odpoledne a slunce svítilo jako poblázněné. Ani jeden z nich nebyl zvyklý na takové horko. 

Michi zamával na taxi, které o moment později zastavilo před nimi. Usměvavý taxikář pomohl Michovi uložit věci do kufru. Amélie se posadila do auta a opřela si hlavu o okénko. 

Nechtěli se jí sledovat ulice, kterými projížděli. Ani na moře se jí nechtělo dívat. Neměla na to náladu. Pouze řekla taxikáři, kam je má odvézt a po zbytek cesty byla zticha. 

Michi byl z Amélie nervózní. Nevěděl, jak by jí mohl pomoct. Uzavřela se do sebe a když se on pokusil o nějaký kontakt, tak se mu dostalo pouze odmítnutí, ale na jednu stranu se svojí lásce nedivil. Měli hodně těžký den.. 

Gabriel si vyslechl Noaha a trochu pochopil jeho povahu a to, jaký vlastně byl. Nelíbili se mu takoví lidé. Osobně by proti němu nic neměl, kdyby se nelíbal s jeho přítelem. 

Byl ochoten Carterovi odpustit, ale chtěl jej ještě trošku podusit v jeho vlastní šťávě. 

„Už bych měl raději jít, tak se zatím měj, Gabrieli.“ Loučil se Noah. 

„Ahoj.“ Odvětil Gabriel. 

Zašel do kuchyně, kde si do skleničky nalil pomerančový džus. Schoval krabici do ledničky, se sklenicí se otočil a ve dveřích spatřil osobu, která tam jen tak postávala jako kůl v plotě. Gabriel nemohl uvěřit vlastním očím. Zajíkl se, upustil sklenici plnou džusu na zem a rozeběhl se ke své sestře. 

Amélie skočila Gabrielovi kolem krku a začala plakat. 

„Jsem tak ráda, že tě vidím bráško.“ 

Pevně svou sestru držel v objetí. Jejich odloučení, i když netrvalo dlouhou dobu, tak pro ně dva bylo dlouhé dost, protože se viděli téměř každý den od doby, kdy se Amélie narodila. 

„Co tady děláš, Amélie?“ Ptal se Gabriel. Neposlala mu pohled, že přijede. Tak se spolu domluvili, když by Amélie chtěla přijet. Něco se muselo stát. 

„Všechno ti to povím, ale později, ano?“ Koukla se na něj svýma krásnýma zelenýma očima.

„Dobře, Am. Ahoj, Michi.“ Pozdravil Gabriel sestřina strážce. 

„Ahoj.“ Kývl na pozdrav. 

„Chcete něco k jídlu? Objednám pizzu.“ Navrhl Gabriel jako správný hostitel. Nechtělo se mu nic moc vymýšlet s vařením. 

„To bys byl hodný bráško. Kde je vlastně Carter?“ 

„Je na pláži. Zašel bys tam pro něj, Michi?“ 

„Není problém. Ohlídej mi ji tady.“ 

„Neboj se. Svou sestru budu hlídat vždycky.“ Mrkl na Michiho. 

„Můžu si někam dát věci?“ 

„Jasně sestřičko, máme jednu ložnici navíc, takže se tam s Michim klidně ubytujte.“ 

„Děkuju.“ 

Gabriel vzal sestřinu tašku a vydal se do druhé ložnice, která byla až do teď opuštěná. Nebyla tak velká jako ta jejich, ale vyhovovala. 

Okno s výhledem na pláž, dřevěná podlaha i nábytek, lehké saténové přehozy tyrkysové barvy a velká postel. 

„Vypadá to krásně.“ Ocenila pokoj Amélie. 

Gabriel odložil tašku na postel. 

„Co se stalo sestřičko?“ 

„Pojďme se projít.“ Odkašlala si Amélie. 

„Tak dobře.“ 

Jakmile se dostali na pláž, tak si zuli boty a v rukou je nesli. 

Amélii se hlavou honily všelijaké myšlenky. Musela říct svému bráškovi dvě zásadní věci, ale nevěděla s kterou z nich by ho měla obeznámit jako první. 

„Chceš první dobrou nebo špatnou zprávu?“ Zeptala se ho. 

„Asi tu špatnou.“ 

Amélie se zastavila a zadívala se na obzor. 

„Náš otec..je mrtvý, Gabrieli.“ 

„Cože? Jak to? Není možné, aby byl mrtvý..“ Nechápal Gabriel. Ještě před několika dny s ním sám mluvil tváří v tvář. Byl přece na živu. Musel být. 

„Je mi to líto.“ Objala ho. 

„Jak se to stalo?“ Chtěl vědět. Nevěděl o žádné nemoci, kterou by otec měl, takže jeho smrt byla buď nehoda a nebo jej někdo zavraždil. 

„Mich ho zastřelil.“ 

Gabriel se chtěl na patě otočit a rozeběhnout se do domu, aby tomu bastardovi něco udělal. Zabil mu otce, kterého nenáviděl, ale pořád to byl jeho táta!! 

„Dřív, než budeš dělat unáhlené závěry, tak si prosím vyslechni celý příběh. Mich by otci normálně neublížil, protože k němu choval určitou loajalitu, ale jeho chování bylo nepřípustné. Chtěl Miche nechat zabít jeho vlastními kolegy. Pouze se mu bránil. Mich chránil i mě. Jakmile zastřelil otce, tak jsme museli opustit naše sídlo a odjet někam hodně daleko. Nikdo nás hledat nebude, protože už nemají svého šéfa a nemá je kdo vést. Nikomu po nás nic není. Snad jenom matce, ale o tu se postarají naše tety a strýcové.“

„Chápu vás. Otec byl hajzl, ale i tak je mi líto, že už nežije.“ 

„Já vím bráško, mně taky.“

„Jenom pořád nechápu, proč by chtěl Michiho zabít a proč by chtěl ublížit i tobě.“ Pokrčil obočí Gabriel. 

„To je ta dobrá zpráva. Čekáme s Michim dítě. Zjistila jsem to krátce po tvém odjezdu.“ 

„Dítě? Ty budeš mít dítě?“ 

„Řekla jsem to otci. Nepočítala jsem se zápornou reakcí. Michiho chtěl nechat zabít a mně chtěl sebrat moje miminko..Nikomu nedovolím, aby mi ho sebral!“ Zavrtěla Amélie prudce hlavou. 

„Je to v pořádku, Amélie. Ty i miminko už jste v bezpečí, tak se neboj.“ Přitiskl sestru k sobě. 

Teď už jim snad vážně nic nehrozilo a mohli si spokojeně všichni žít. 

Jeden život odchází, ale rodí se nový.