Přemítám o životě.
O tom, co bylo, je a bude.
Čeká mě vůbec něco dobrého nebo prostě nečeká?
Mí přátelé, kterých mám kupu, tak už nevědí, co si semnou počít. Jsem skoro pořád v depresi, protože se snažím dostat z jednoho velkého problému, který mě zatěžuje, omezuje, trápí a já nevím, co všechno ještě.
Mám chuť jít na nějaký velký kopec. Vylézt až úplně na vrchol, rozhodit rukama a rozkřičet se tak hlasitě, jak jenom to půjde, jenomže nevím o žádném kopci, který by v okolí byl. Všude jsou jenom vysoké budovy, panelové domy, nákupní centra.
Nevím, jakým jiným způsobem bych ze sebe mohl dostat tu neskutečnou bolest, která mě užírá. A tím způsobem, kterým bych si chtěl pomoct to momentálně nejde.
„Kyle..“ Mluví na mě můj nejlepší kamarád. Přemluvil mě, abych u něj dnes přespal, i když jsem byl proti. Spíš mi vyhovuje trávit čas sám. Přemýšlím. Pořád. Jenomže Willovi se tenhle můj nápad nelíbí.
„Broučku. Mluv se mnou, prosím.“ Nabádá mě Will. Klidně bych si s ním povídal vždy si máme co říct, jenomže mně jako by se zamkla pusa. Nejde to. Když otevřu pusu, tak se mi v krku objeví obrovský knedlík a do očí se mi nahrnou slzy. Will mě už tolikrát viděl brečet…neumím ovládat pláč. Chtěl bych to ale umět, protože brečet před někým mi není zrovna příjemné. Will je jedna z mála výjimek, u kterých mě to až tak netrápí.
Will mě obejde a klekne si přede mě.
„Copak se zase děje? Víš, že mně můžeš říct všechno, tak mluv prosím.“ Podívá se smutně. Úplně vidím, jak by mi chtěl pomoct, ale já ho nenechám. Nechci nechat nikoho, aby mi pomohl. Ani svého přítele, ani nejlepšího kamaráda.
Nezáleží přece tolik na tom, co se semnou děje. Můžu se klidně začít znovu řezat a zahodit těch devět dní, kdy jsem vydržel nic si neudělat. Mohl bych být veselý, s dobrou náladou a jenom nosit dlouhé trička, mikiny nebo košile. Když bych to nikomu neřekl nic by se nestalo. Všichni by aspoň byli v takovém tom mlhavém oparu jako že se jim povedlo mi pomoct.
Nevšimli by si a bylo by to jedině dobře. Přidělávat jim starosti se mi nelíbí.
„Nic.“ Dostanu ze sebe.
Will si povzdechne a zvedne se ze země. Posadí se vedle mě na postel a přitáhne mě k sobě. Rukou hladí moje rameno a konejší mne. Pokaždé se cítím aspoň trošku v bezpečí a taky cítím, že v někom mám oporu.
„Lháři. Zase to chceš vzdát. Vím to, ale víš, co jsme si domluvili. Jestli to zase nezvládneš s mou pomocí, tak ti bude muset pomoct někdo kvalifikovaný.“
Will mě pevně drží.
Začínám plakat.
„Nezvládnu to.“
„Ale zvládneš, Kyle. Jsem tady pro tebe.“
„Já vím, ale tak.. ještě naposled mě nechcej to udělat.“
„Naposledy už to bylo minule a přehnal jsi to víc, než dost. Podruhé „naposledy“, tě to udělat nenechám.“
„Prosím.“
„Zapomeň.“
Vytrhnu se z Willova objetí a z kraje postele se přesunu až k jejímu čelu. Pokrčím nohy a přitáhnu si je k bradě. Pomalinku zlehka se kolébám, abych se uklidnil. Musím přestat brečet. Nejsem přece slaboch, ale jsem. Nevím, co si to moje podvědomí nalhává za nesmysly. Ti, co jsou silní, by se totiž nikdy nesnížili k tomu, aby sami sobě jakýmkoliv způsobem ublížili.
Přál bych si být optimista.
Žádné komentáře:
Okomentovat