Together

Napsala jsem dneska jednorázovku, protože jsem dostala chuť něco napsat. Po dlouhé době. Nemám na psaní moc čas, jelikož mi škola bere veškerý můj volný čas, ale i tak se snažím ke psaní vracet.
Doufám, že vás alespoň tohle trošku potěší.

Frux^^





Jako každé jiné ráno Charlie vstával do školy. Chodil do prvního ročníku na střední škole, kde studoval informatiku. Věci, co se týkali počítačů, tak měl v malíčku, takže při hodinách většinou nezávazně chatoval na internetu, aby se zabavil, když už věděl všechno, co jim učitel říkal.
Tohle ráno však bylo výjimečné. Vlastně ne konkrétně ráno, ale spíš odpoledne, kdy měl jít na svoje první rande. Hrozně se těšil a na druhou stranu se i bál, že nebude pro Kevina dost hezký, přitažlivý a upovídaný. Psaní přes zprávy na internetu mu šlo skvěle. Mohl se hádat, i když ve skutečnosti by takový určitě nebyl nebo třeba mohl předstírat, že je veselý, i když by mu bylo ve skutečnosti mizerně. Internet vládl světu, ale ovládal taky i lidi v něm.
Charlie odhodil peřiny ze svého těla a jal se vstávání. Už tak si ležel v posteli dobrých patnáct minut po zvonění budíku a přemýšlel. Teď jistě nestíhá.
Rychle naběhl do koupelny, kde si vyčistil zuby a opláchl obličej. Studená voda jej po ránu vždy rychle probrala. Pročísl si vlasy jenom rukou. Nerad je rozčesával, raději dával přednost svým neposedným kadeřím. Taková věc, co k němu prostě patřila a lidé okolo už si na ni zvykly.
Zamířil zpátky do svého pokoje, který měl naštěstí sám pro sebe už dva roky, protože starší bratr odjel studovat na vysokou školu. Chyběl mu, ale svůj pokoj měl na to až moc rád.
Otevřel si velkou skříň a prohlížel svůj šatník. Co si na sebe jenom obléct? Ze školy mířil rovnou na rande s Kevinem. Dnes měli dlouhou výuku, až do čtyř hodin a on neměl čas se poté ještě vracet domů, a i proto si nechá batoh s učením ve školní skřínce.
Nakonec se rozhodl pro úzké tmavě modré kalhoty, co spíš připomínaly rifle, ale rifle to nebyly. K nim si vzal černé tričko na ramínka a přes něj si přehodil černočervenou kostkovanou košili s dlouhým rukávem. Koukl se do zrcadla, které stálo hned vedle skříně a zhodnotil svůj zevnějšek. Vypadal dobře.
Sám se sebou spokojen popadl batoh ležící u postele a s úsměvem na tváři vyrazil dolů do kuchyně, kde jenom sebral jablko z misky umístěné na kuchyňské lince.
Pěšky kráčel směrem ke škole, ale čím víc se blížil tím míň se těšil. Být ve škole od osmi hodin až do čtyř bylo peklo.
Do třídy dorazil minutu před zvoněním. Takové myšlenkové pochody asi bude dělat každé ráno.
„Ahoj, Charlie.“ Pozdravil jeho spolusedící James, když dosedl na místo vedle.
„Ahoj.“ Usmál se znovu Charlie.
„Dneska máš asi dobrou náladu, co?“
„To si piš.“ Drcnul do kámoše ramenem a oba se tomu zasmály. O chvíli později se už museli ale věnovat nezáživné hodině matematiky, kde jako vždy oba kluci seděli s rukou položenou na lavici podpírajíc si znuděně hlavu.
Den ubíhal velice pomalu. Charlie si myslel, že pomaleji už to snad ani nejde. Jak pokračovali hodiny, tak se přestával usmívat, až mu na tváři zůstala jenom čárka, kterou tvořily jeho semknuté rty. Celá třída na tom byla velice podobně, protože den byl více a více úmorný.
Při poslední hodině, kterou nebyl žádný jiný předmět, než informatika, začal být Charlie nervózní. Blížila se schůzka. Věděl už týden, že si spolu s chlapcem vyjdou, ale až teď si nějak uvědomoval okolnosti.
Jakmile zazvonilo, tak všichni jeho spolužáci prchly co nejdříve, jak se těšily domů. Charlie ne. Velice soustředěně vstal ze svého místa a nikam nespěchal. Než přišel ke skřínkám, tak všichni byly pryč. Alespoň měl životní prostor pro sebe a nemusel se otravovat se spolužáky.
Hodil batoh do skřínky a vytáhl si peněženku, kterou strčil do zadní kapsy kalhot.
Měli se společně sejít v parku u fontány.
Charlie tam byl asi brzy, protože u fontány nikdo nestál. Park byl vyprázdněný. Jediný koho viděl byla jedna paní se psem a maminka vozící kočárek.
Posadil se na okraj fontány a sledoval tryskající vodu.
Nevěděl, jak onen kluk vypadá a ani on nevěděl, jak vypadá Charlie. Řekl mu jen, že bude celý v černém. Jako by snad jejich rande mělo být pohřeb.
Netrvalo dlouho a někdo mu poklepal na záda.
Charlie se pořádně nadechl a otočil se. Doufal, že nemá čest jít na rande s nějakým nepěkným klukem.
Ten, kdo se nad ním tyčil mu byl hodně známý a taky byl celý v černém!
„To si děláš srandu!“ vyjekl překvapeně Charlie.
„Charlie?!“
„Jamesi?!“  Charlie se postavil na nohy. Ten někdo byl jeho spolužák ze třídy a taky spolusedící. Tohle opravdu nečekal!
„Já-já nevím co říct.“ Snažil se chlapec v černém najít slova.
„Já taky ne..“ povzdechl si Charlie. „Asi bych měl jít domů.“ Otočil se Charlie, ale James jej nechtěl nechat jen tak odejít.
„Počkej přece.“ Chytil svého spolužáka za košili a zastavil ho.
„Na co?“
„Máme mít rande, copak jsi zapomněl?“ Usmál se vřele James.
„Já vím, ale ty jsi.. jsi můj spolusedící, kterého znám půl roku!“
„To něčemu brání?“
„Ne, ale..“
„Tak vidíš. Jdeme na to kafe, pojď.“ Vyzval ho James.
Charlie chviličku váhal. Měl jít nebo ne? Co se mohlo stát při povídání u kafe?
„Dobře.“
Nikdy dřív spolu nebyli venku. Bavili se pouze ve škole. Byli celkem dobří kamarádi a padli si do oka hned první den školy, kdy se srazili ve dveřích. Od té doby ve škole chodili jen spolu. Ani jeden o sobě nevěděli, že jsou na kluky, protože svou orientaci očividně oba tajili a jejich přátelství nesahalo do takové hloubky, aby si řekli takové podstatné věci.
James se choval velice pozorně a úplně jinak, než ve škole. Nemusel skrývat své pravé já a mohl se projevit naplno. Byl rád, že kluk, se kterým měl jít na rande byl právě Charlie.
Rande v kavárně si náramně užili. Oba dva si objednali kafe a potom ještě desert, protože ani jednomu z nich se nechtělo jít domů a opouštět toho druhého.

Další den ve škole se zdál Charliemu divný. Sednout si vedle Jamese a chovat se k němu jako kamarád. Nevěděl, jestli tohle dokáže.
James se choval normálně. Byl samozřejmě na Charlieho hodný, ale neprojevoval žádnou náklonnost jako tomu bylo včera venku.

Takhle to pokračovalo týdny.. James a Charlie se spolu scházeli. Nemohli se nabažit jeden druhého a trávili spolu čas poměrně často. Vlastně kdykoliv to šlo, tak byli spolu. Učili se, chodili se jen tak procházet, do kina, do jejich kavárny, kde byli na prvním rande, jeden u druhého spali.. ale ve škole? Skoro jako by se neznali.
Charliemu přišel James i trochu odtažitý. Asi se bál, aby něco neprozradil a Charlieho už Jamesovo chování dohánělo k šílenství.
Jeden den o velké přestávce už to Charlie nevydržel a odtáhl Jamese ven ze třídy. Našel tiché místo, kde by si mohl promluvit a pustil se do Jamese.
„Já už to takhle nevydržím. Nechci skrývat, kdo jsem. Nechci skrývat, že k tobě nic necítím a že jsi jenom můj kamarád a spolusedící.“
„Charlie..“
„Víš, jak se cítím?? Před všemi hrajeme takovou komedii a já už to takhle dál nezvládnu.“
Utekl s pláčem Charlie.
James zůstal stát opuštěný na chodbě se smutným výrazem na tváři. Netušil, že to takhle Charlieho trápí.
Když se vrátil do třídy, tak byli Charlieho věci pryč. Neměl na lavici ani pouzdro a na zemi nebyla hozená taška jako obvykle.
Posadil se a složil si hlavu do dlaní. Tenhle problém musí nějak vyřešit. Nemůže být bez Charlieho. Miloval ho.

Charlie doběhl domů s brekem. Naštěstí rodiče byli v práci, a tak se mohl v klidu nerušen vyplakat.
Možná se choval příliš spontánně a vzal si celou situaci moc k srdci.. Ne! Přece musel dát najevo, co mu vadilo.
James mu ani nenapsal za celé odpoledne. Po škole se nezastavil. Vykašlal se snad na něj?
Charlieho ovládal smutek a šla na něj deprese. Cítil se opuštěně..

Ráno šel do školy jako zombie.
Na chodbě nezdravil lidi, kteří zdravili jeho. Nechtělo se mu mluvit. Rty měl semknuté k sobě a potlačoval další slzy, které se mu drali do očí. Už tak měl oči opuchlé od včerejšího pláče, což bylo jistě poznat, i když se to snažil zakrýt.
Bude si muset vedle Jamese sednout a strávit tam několik hodin.
Jakmile vešel do třídy, tak ho uviděl. Ležérně seděl v lavici a poklepával o ni dlaněmi.
Rozešel se tedy ke svému místu a v tu chvíli se James zvedl.
Stoupl si přímo před Charlieho a zatarasil mu cestu.
„Prosím tě, uhni mi..“ Zašeptal Charlie.
„Ne.“
„Prosím..“ zažadonil znovu Charlie. Hrozilo, že se každou chvíli rozbrečí.
„Zvedni hlavu.“ řekl James jemně.
Když neuposlechl, tak James vztáhl ruku k jeho bradě a nadzvedl ji. Zadíval se Charliemu hluboko do očí. Snad to, co plánoval udělat nebude chyba.
Naklonil se k Charliemu a před celou třídou ho políbil. Charlie byl naprosto zaskočený. Chtěl se z polibku vymanit, ale James mu to nedovolil. Přitáhl si chlapce blíž k sobě.
Jakmile se od sebe odtrhli, tak ve třídě někdo zahvízdal, ale jinak bylo hrobové ticho.
„Chtěl jsi, aby to všichni věděli, tak teď už to ví. Nebudu dál tajit, že jsme spolu.“ pronesl James a objal Charlieho.
„Děkuju.“ Zašeptal mu do ucha Charlie.
„Jestli s tím někdo z vás má problém, tak mě to stejně nezajímá.“ Zasmál se James a ještě pevněji k sobě Charlieho přitiskl.
Nebylo podstatné, co si myslí ostatní. Bylo hlavní, že oni dva se milují.