Ostří (30)

S náladou na psaní jsem na tom pořád tak nějak stejně. V týdnu jsem napsala ostří, ale nechtělo se mi přepisovat, pak se mi nechtělo upravovat, takže je tady tahle kapitolka až teď.

Věnování: S.

Beta: Teru





Sebastian

Stojím mezi dveřmi Lennyho domu a snažím se vstřebat informaci, kterou mi právě Frank pověděl.
„Jak to myslíš, že se chtěl zabít?“ Vykulím oči. Na Lennyho mi takové chování vůbec nesedí. Já jsem byl ten, kdo chtěl sám sobě ubližovat. Lenny byl z nás dvou ten silnější. Ani ve snu mě nenapadlo, že by něco takového…
„Bavili jsme se o tobě. Začal vyvádět, že už bez tebe nechce žít a vzal si do ruky nůž.“ Frank se v mluvení na chvíli zastaví. Snad aby se snažil o větší napětí? Tohle krucinál není sranda!
„Podařilo se mi ho zpacifikovat, ale je úplně na dně.“ Frank domluví a mně se udělá černo před očima. Zapřu se rukou o futra. Čekám, až tenhle hrůzný pocit přejde.
„V pohodě?“
„Jo dobrý. Jenom se mi trošku zatočila hlava.“  Párkrát zamrkám. Můj zrak se vrátí do normálu.
„Myslím, že já už jsem tady svou práci splnil. Musím domů za Evanem. Zbytek je na tobě.“ Poplácá mě Frank po rameni.
„Dobře.“ Při jméně Evan se mírně otřesu. Pořád mě děsí, i když Lenny říkal, ať už si s tím nelámu hlavu, že je všechno zařízené. Nevím, jak to myslel zařízené. Frank vypadá docela šťastně, že se vrací domů za NÍM. Za takovou zrůdou.
Vážně se tím dál nezaobírám. Franka nechávám za sebou a jdu dovnitř za Lennym.
Zastavím se na prahu dveří a sleduji Lennyho, jak leží schoulený v klubíčku a celý se třese jako osika, protože pláče.
Bez váhání jdu k němu.
Přikleknu si k sedačce a vezmu jej za ruku.
„Tohle jsem..tohle jsem kurva nechtěl.“ řeknu. Vidět Lennyho takhle zničeného mě bolí. Všechno je moje vina, to kvůli mně se málem zabil.  Teď je čas napravovat škody, které jsem způsobil.
Mám z toho výčitky, ale do ruky už žiletku nevezmu..nikdy..Musím svoje problémy řešit jinak, než ubližování sobě samému. Lenny se mě z těch sraček snaží celou dobu dostat a já mu teď dokážu, že jeho snažení se nebylo na zmar.
„Lenny, jsem tady. Promiň mi to, prosím.“ Omlouvám se. Samotnému se mi hrnou slzy do očí.
Pohladím jej druhou rukou po uslzené tváři.
„Sebastiane?“ hlesne a zvedne ke mně pohled.
„Ano, jsem tady.“ usměji se slabě.
Neměl jsem tak dlouho vyčkávat, jenomže jsem se potřeboval vypořádat sám se sebou. Netušil jsem, že Lennyho by můj odchod takhle vzal..Jsem sobec, když jsem myslel jenom na sebe.
„Skutečně?“ Ujišťuje se Lenny. Setře si slzy a posadí se.
„Ano.“
„Neodejdeš už, že ne?“ Zadívá se na mě prosebně.
„Neodejdu.“ Posadím se Lennymu na klín a obejmu ho kolem krku, tak pevně, jak jen umím.
„Slibuješ?“
„Slibuju.“ Poprvé mu něco slíbím. Hodlám svůj slib taky dodržet. Divím se, že potom všem mě ještě pořád chce…
„Tak proč jsi odešel?“
„Nechtěl jsem tě zatahovat do svých osobních problémů. Chtěl jsem si je vyřešit sám.“ Povzdechnu si. Teď už vím, že on tady byl stále pro mě a já nemusel vyvádět takové kraviny, jako byl náš rozchod.
„Co tvoje ruce?“ Odtáhne se Lenny a vezme mě za zápěstí.
„Jsou v pořádku. Teda tamty rány se ještě nezahojily, ale nové bys určitě poznal.“ Sklopím pohled ke svým rukám. Nevypadají tak strašně, ale stejně si vzpomínám, za co která jizva byla…
„Nepořezal ses?“ Podiví se Lenny.
„Ne. Vyhodil jsem všechny žiletky, co jsem měl doma. Už žádnou nemám.“
„Mám z tebe radost, lásko.“ Rozzáří se Lenny. Pustí moje ruce a uchopí pro změnu mou tvář do dlaní. Věnuje mi krásný polibek a já se cítím znovu šťastný. Doufám, že pochopil, že spolu znovu chodíme.

Frank

Celou cestu domů jsem stále rozhozený. Kvůli tomu, že se chtěl Lenny zabít. Co bych bez toho blbečka dělal? Je jako můj vlastní brácha. Sice ne pokrevní, ale beru ho tak. Sám jsem žádného bratra nikdy neměl…
Zastavím na příjezdové cestě k domu.
Vystoupím z auta a povzdechnu si. Nesmím nad tím tolik přemýšlet. Teď už je u Lennyho Sebastian, takže vše bude v pořádku.
Těším se za Evanem…Před mým odchodem k Lennymu mi sám od sebe věnoval pusu. Chci si s ním o všem promluvit. Třeba..třeba ke mně začíná cítit jistou náklonnost. Vůbec neuvažuji nad tím, že by mě mohl mít rád. Stále je moc brzy. Ale trochu náklonnosti ke mně určitě cítí. Jinak by mě přece nepolíbil, ne? Já ho o polibek nežádal a on tenhle krok udělal z vlastní vůle.
Promluvím si o tom s ním..Vytáhnu z kapsy klíče, abych si mohl odemknout.
„Jsem doma.“ Zvolám vesele. Evan mi asi stejně neodpoví, jak má ve zvyku mlčet,  tak jdu do obýváku, kde byl, když jsem odcházel.
Deka leží na sedačce zašmodrchaná a po zemi jsou poházeny veškeré polštáře, co vlastním. Hrál si s nad sám se sebou na polštářovou bitvu??
„Evane?“ Zavolám jeho jméno. V domě je nějaké moc velké ticho.
Možná spí v ložnici.
Rozeběhnu se nahoru.
Ani tam není.
Jeho osobní věci, které jsem měl schované, zmizely taky.
Napadá mě jenom jedna jediná věc…
Utekl pryč.