Believe (34)

Napsala jsem povídku, tak doufám, že máte radoost:)))

Beta: Teru :) 

NIALL 

Mikovi došly dvě celkem zásadní věci, ke kterým mu stačily pouze oči, aby viděl, jak jsem na tom. Nepotřeboval slova.. 

První věc... Otec mě znásilnil. 

Druhá věc... Nechci o tom mluvit. 

Mike je naštěstí tak ohleduplný a taktní, že se na nic neptá. Jenom mě mlčky a smutně pozoruje jako zraněné štěně. Připadám si však divně, když mě takhle pozoruje. 

Zatím se na nic neptá. Určitě mu budu nucen říct, co přesně se stalo a jak k tomu došlo. Jsem ale stále v šoku, takže nějaký výslech nepřipadá v úvahu. Nemám skoro sílu se posadit či cokoliv dělat. Jsem otupělý. 

Mike mě opatrně obleče, ale já se stejně neubráním dalším slzám, které mi tečou po lících. Potůčky slz, které znázorňují můj stav, náladu, pocity. Prostě všechno..

Vidím na Mikovi, jak moc rád by si našel viníka a potrestal jej, ale stará se teď o mě. Jako by moje blaho mělo přednost. Nechci, aby měl Mike potyčku s mým otcem, ale na druhou stranu toužím, aby i on dostal, co si zaslouží za svoje činy. 

„Všechno bude fajn.“ řekne a vezme mě do náručí, již oblečeného ve volných teplákách a huňaté mikině, kterou mi kdysi koupila máma. Hrozně rád ji na sobě nosím, ale v přítomnosti otce ji nesmím mít na sobě, protože mu prý až příliš připomíná matku. Nevím, proč mě takhle trápí. Vždyť i já mám nějaké city a měl jsem maminku neskutečně rád. Zakazoval mi o ní mluvit, vyházel po nějaké době její věci. V mých myšlenkách je ale moje maminka stále. Myšlenky jsou jediná věc, kterou mi ON nikdy nemohl sebrat. 

Odnese mě až na zadní sedačky svého auta, kde mě nechá. 

„Jenom skočím zabouchnout vchodové dveře. Vydrž moment, hned jsem zpátky.“  Ujišťuje mě stále. Jako bych mu snad mohl někam utéct. V tomhle stavu asi horko těžko. 

Položím se na bok a oddechuji stále neschopen uvěřit té hrůze, kterou mi provedl vlastní otec. 

Zatnu pěsti a zaryji si tak nehty do dlaně. Bolest v dlaních mě trochu zaměstná a nevnímám tolik bolest duševní, ale stejně cítím, jak moc mě bolí zadek, když si bral násilím to, co mu nepatří a nikdy patřit nebude. 

„Jsem tady.“ Ozve se Mike. 

Sedne si na místo řidiče, ale než zapne motor, tak se otočí na mě. 

„Neboj se. Nedovolím už nikomu, aby ti ublížil.“ Usměje se slabě Mike. 

Neodpovím mu a zakoukám se raději na potah jeho sedačky. Je pro mě šíleně ponižující, když vím, že mě viděl v takovém stavu. Sice jsem ho sám zavolal, ale... Nevím, u koho jiného bych hledal pomoc. Není nikdo, na koho bych se obrátil. Všichni přátelé se na mě vykašlali kvůli otci, protože mi nedovoloval nikam chodit a já tudíž nezapadal do party. Ostatní pařili na večírcích, balili holky a já byl mezitím doma bit..

Zavírají se mi oči..

....chce se mi spát. 

MIKE 

Napsal jsem ve volné chvilce smsku Jakeovi, zda jsou ještě doma. 

Právě odpověděl, že za dvě hodiny jedou na letiště, aby odletěli na své líbánky do karibiku. Nikdy jsem tam nebyl, tak snad se tam jednou podívám. Třeba i s Niallem.. 

Otočím auto a jedu směrem k nim domů. Ještě mám dost času, takže se nemusím bát, že bych je prošvihl.  

Ve zpětném vnitřním zrcátku si všimnu, že Niall usnul.  Jenom ať spí. Alespoň nemusí přemýšlet nad tím, co se stalo. 

Hodně pevně svírám volant, až se divím, že ho nerozdrtím.. Takový hajzl ten Niallův otec. Za všechno můžu já.. 

Když jsme spolu volali a on se ptal, odkud se s Niallem známe, tak jsem řekl, že ze svatby Niallova bratrance. Přišla další otázka týkající se toho, jestli spolu něco my dva máme. Předpokládal jsem, že Niallův otec o jeho orientaci ví, když se ptá na něco takového. Prozradil jsem pouze, že se mi Niall líbí a tím jsem pohnojil úplně vše, co jsem mohl.  

Kvůli mně mu ublížil, a proto mě právě sužují výčitky svědomí. Neměl jsem blbě kecat. Kdybych byl býval věděl..kdyby, kdyby..! Tohle Niallovi nepomůže. Budu se muset snažit vše mu vynahradit. Snad se na mě nezlobí. Neměl jsem v úmyslu mu jakkoliv ublížit. Jemu v žádném případě. 

Zastavím na ulici. 

Vystoupím z auta a zavolám Jakeovi, aby přišel před barák. Paulieho se to tolik netýká, protože Niall je Jakeův bratranec, a tak chci mluvit hlavně právě s Jakem. 

„Ahoj, Miku. Co se děje?“  

„Pššt! Ať ho nevzbudíš!“ Okřiknu tiše Jakea, protože se mi zdá, že moc vyřvává. 

„Koho?“ Ptá se udiveně a já kývnu směrem k autu. 

Jake nakoukne dovnitř a podívá se po mně ještě udiveněji, než před chvilkou. 

„Co tady dělá Niall?“ 

„Já se chci teď ptát.“ Vyhnu se jeho otázce. 

„Tak prosím.“ 

„Jak moc dobře znáš Niallova otce? Jaký podle tebe je?“ Zajímám se. S Niallem teď nic takového nechci rozebírat. Až nastane ten správný čas, tak mi poví celý příběh sám od sebe bez vyzvání. 

„No hraje si na šťastného, ale moc dobře vím, že co umřela Niallova maminka, tak začal pít, ale Niall je podle mě v pohodě.“

„Myslíš?“

„Tak chová se k němu hezky, když jsou rodinné oslavy a tak.“ 

„Aha, hezky. Možná tak na veřejnosti.“ Odfrknu si. Úplně mě dopaluje, jaké Niallův otec hraje divadélko pro ostatní. 

„Co se mu stalo, Miku?“ 

„Tak ten “hodný“ otec Nialla bije a znásilnil ho.“ Prozradím Jakeovi.