Ostří (31)

Po měsíci se objevuji s novou kapitolou. Není obetovaná a před chviličkou jsem ji dopsala, tak snad to není tak hrozné. Je mi líto, že vůbec nepřidávám, ale snad se to časem zase zlepší.. Doufám, že ještě někdo stále čeká na nějaké pokračování čehokoliv u mě na blogu. Užijte si povídku. Dneska je věnována úplně všem, kteří můj blog navštíví.






.Evan.

Autobus, na který nasednu, patří do městské hromadné dopravy a veze mě na hlavní autobusové nádraží.
Mačkám se u okýnka a hledím ven. Zírám na domy, které se stále vzdalují, až nakonec z mého dohledu mizí úplně. Jsem pořád dál a dál od Frankova sídla…
Na autobusovém nádraží teprve nasednu na autobus, který mě odveze až domů. Cesta má trvat asi čtyři dlouhé hodiny, jelikož řidič jede všemi malými městečky. Po dálnici bych byl autem doma za hodinu a půl…
Nad těmito věcmi se snažím v MHD uvažovat, abych nemusel myslet na Franka.
Stejně se ale myšlenkám na něj nevyhnu.
Je už snad Frank doma?
Zjistil, že jsem utekl?
Jestli ano, tak..bude mě hledat?
Myslí, že půjdu hned na policii, ale to není pravda. I když bych měl, tak jej udat nemůžu, protože ho mám rád, a proto.. jsem utekl pryč. Abych tomuhle citu nemusel čelit. Obzvlášť k člověku, který mi tolikrát ublížil hlavně fyzicky. Já sám ho nechci mít rád, jenomže.. jak tohle mám říct svému srdci, které si jej i přes všechnu tu bolest zamilovalo?
Se smutným výrazem na tváři vystoupím z autobusu a pokračuji dál ve své cestě. Pořád se ještě necítím úplně v bezpečí a ohlídám se skoro každou chvilku za sebe, jestli mě někdo nesleduje.
Ten někdo by měl být Frank, ale zatím se mi poštěstilo na něj nenarazit.

.Lenny.

Cítím se skoro jako v tom nejkrásnějším snu.
Sedím na pohovce a objímám svou lásku, která se ke mně roztomile tulí a má hlavu položenou na mé hrudi.
Není to sen. Tohle se skutečně děje. Jak to vím, tak jistě? Štípnul jsem se do ruky a dost to bolelo!
„Seby?“ Oslovím jej jemně. Jeho jméno bych mohl opakovat stále dokola. Je nádherné stejně, jako on.
„Ano?“ Zvedne svou hlavu a zadívá se mi do očí.
„Co chceš dělat? Půjdeme někam na jídlo nebo si nějaké objednáme?“
„Mám lepší nápad.“ Usměje se Seby.
„Jaký prosím tě?“
„Půjdeme se do ložnice prospat a večer si někam zajdeme jo? Jsi nádherný, ale bez těch kruhů pod očima budeš ještě víc.“ Pohladí mě po tváři Sebastian.
Zachytím Sebastianovu ruku. Nijak silně. Přitáhnu ji ke svým ústům a políbím na hřbet. Přesně ví, co zrovna potřebuji. Nechtěl jsem dávat najevo svou únavu a chtěl jsem se mu věnovat, jenomže mě Sebastian stejně odhalil.
„Dobře, miláčku.“  Souhlasím. Protřu si oči, protože se mi zdá, že snad už ani pořádně nevidím,  jak jsem utahaný.

.Sebastian.

Ulehnu si do ložnice vedle Lennyho. Stulí se ke mně a paží obejme můj trup.
„Leží se ti dobře?“ Zeptá se mě.
„Ano, ležím přece vedle tebe.“ Pohladím jej po vlasech. Zdá se být tak nehorázně sladký, když se zajímá o to, jestli se mi leží dobře.
„Tak jo. Myslím, že teď už v klidu usnu.“ Zašeptá potichoučku.
Oči má zavřené a začíná pravidelně oddechovat. Já však ne. Jsem prospaný, a tak jenom hladím Lennyho po zádech. Chyběl mi…hlupáček můj.
Opravdu už nesmím vyvádět blbosti.. Lenny by to nemusel ustát. Vím, že tady chce být pořád pro mě, ale ubližuje to jak mně, tak i jemu… Hraje si na hrdinu, ale nezvládáme to oba… Takže..jenom v případě opravdové nouze si řeknu o pomoc. Jinak budu bojovat sám. Je to všechno jedině můj boj!
Nakonec se mi oči zavřou také a usnu.

.Lenny.

„Už vstáváš?“ Ozve se příjemný hlas.
„Mmm asi jo. Jak jsi poznal, že už jsem vzhůru?“
„Protože strašně hezky mručíš a vrtíš se.“ Zachechtá se Sebastian.
Přitáhnu si jeho hlavu blíž k sobě a políbím jej. Má tak sladké rtíky. Mohl bych je oždibovat snad hodiny.
„Začínám mít hlad.“ Poví Sebastian, když se od něj odtrhnu.
„Tak se oblečeme a můžeme vyrazit na večeři, ok?“
„Dobře.“
Sebastian vyskočí z postele.
„Já jsem oblečený, takže čekám na tebe!“ Vyplázne Seby jazyk.
„Ach jo..“ Povzdechnu si a otevřu skříň. Tepláky vyměním za černé upnuté kalhoty a místo trička si dám košili. „Stačí?“
„Sluší ti to.“ Zvedne Sebastian palec nahoru.

V restauraci sedíme naproti sobě a jeden na druhého se usmíváme. Přijde mi to skoro jako naše první rande. Vlastně to asi rande nebylo, ale připomíná mi to den, kdy jsme se poprvé potkali a já pozval Sebastiana na oběd.
Vyruší mě z mých myšlenek zazvonění mobilu.
Teď se mi vůbec nehodí žádný hovor, ale když se podívám na volajícího.
Frank. Co asi chce??
„Franku?? Co se děje?“
„Evan.“ Ozve se vzlyk. „Je pryč.