Ostří (24)

Tak po týdnu ostří. Nevím jestli je to nějak dobrá kapitola. Nemyslím, že jsem to zrovna dobře vystihla.. Asi ne, ale tak co už.
Těšte se na středu, bude od každého cyklusu jedna kapitola :)

Beta: Teru

Věnování: Vrátinovi <3




.Frank.

 Po dvou sklenkách alkoholu přestávám pít. Přece jenom whisky je tvrdá. Chci se uklidnit, ne zpít do němoty. Umyju skleničku a vrátím ji zpátky nahoru do poličky mezi ostatní.
Nemůžu spát. Nedokážu usnout na sedačce, když myslím na to, že Evan je v mojí posteli. Vlastně bych si mohl lehnout za ním, ale jak se znám, tak by to skončilo sexem…
Myšlenky mi přeruší tichý pláč, který zaslechnu. Asi není příliš tichý, ale z dálky, odkud ke mně doléhá, zní tiše. Vyskočím z gauče a utíkám do ložnice.
„Evane?“ Oslovím ho mezi dveřmi. Pomalu se k němu blížím. Našlapuji krůček po krůčku. Můžu se snažit, jak chci, ale stejně jej vyděsím.
„Ne. Ne já nechci.“ Vrtí zběsile hlavou. Začne se soukat z postele. Vůbec nevím, o co se snaží. V jediných únikových dveřích stojím já. Moc si nepomůže, když spadne na zem.
„Zůstaň v posteli, Evane.“ řeknu. Neposlouchá mě, a proto musím zvýšit hlas, i když po něm nechci křičet. „Řekl jsem, abys zůstal v posteli.“ Zastaví se, jak hodně zakřičím. Přikrčí se a přitáhne si kolena k bradě. Takového jsem ho ještě neviděl.
Opravdu vyděšený.
Zlomený…
„Do prdele…“ Zakleju tiše. Nikdy se mi nestalo, že by se moje hračky takhle složily, protože všechno to dělaly stoprocentně dobrovolně. Nevím, jak se zachovat v takovéhle situaci.
Jdu blíž k Evanovi. Hlavu má schovanou a ani se nedívá mým směrem, takže nevidí, jak se přibližuji.
Dosednu na kraj postele, která se pod mou vahou mírně prohne.
„Evane..“ Začnu opatrně. „Chtěl bych si s tebou promluvit.“ Jakmile vyslovím tuhle větu, tak jeho pláč přestane. Zvedne svou hlavu a posune se na druhou stranu postele, kde se posadí. Nohy drží pevně u sebe a rukama objímá svá kolena.

.Evan.

Nehodlám sedět někde blízko toho tyrana, a proto se distancuji na druhý konec postele. To je nejdál, kam můžu. Přesun mi jde ztěžka, protože mě stále bolí celé tělo. Cítím se vysílený a potřeboval bych se pořádně najíst a napít. Chci se zeptat, kdy dostanu jídlo, ale nakonec si rozmyslím vůbec se na cokoliv ptát..
Střelím k němu pohledem. Vypadá, jako by nad něčím urputně přemýšlel. Nehodlám mluvit první. Pochybuji, že vůbec smím. Co kdyby mi zase ublížil?? V hlavě se mi vybaví místnost, na kterou jistě nikdy nezapomenu. Bič, kterým mě najedenkrát zbil a taky provazy, kterými mě svazoval, až mi krvácela zápěstí.
„Takže..“ Promluví znovu a já se otřesu. Jeho hlas zní až příliš přátelsky. Ještě před chvílí po mě křičel takovým tím velitelským tónem a najednou..se chce bavit úplně normálně? Zešílel snad? „Do té místnosti tam dole už nebudeš muset jít. Budeš normálně tady se mnou.“ Tohle z něj vypadne.
Otevřu pusu, abych něco řekl, ale nakonec ji znovu zavřu. On si toho všimne.
„Samozřejmě můžeš mluvit. Nechci, abys mlčel, takže cokoliv chceš říct, tak řekni.“
„Pro-proč už tam nemusím?“ Neměl bych se na to vůbec ptát. Měl bych být šťastný, že už nebudu muset do té mučírny, jenomže to nechápu.
„Prostě tam nemusíš.“ Neodpoví mi na mou otázku. Semknu rty do úzké linky a sklopím hlavu. Odpovědi se od něj asi nedočkám.
„A co bude dál?“ Ptám se na další otázku už trochu sebevědoměji.
„Zůstaneš tady.“ řekne prostě.
„Na jak dlouho?“ Vykulím vyděšeně oči.
„Napořád.“ Tenhle jeho verdikt, který je vyřčen mě zcela zničí. Jestli to myslí naprosto vážně a já tady mám zůstat napořád… Rozhlédnu se po hezky zařízené ložnici. To, že je hezká však nemění nic na tom, že jsem tady jako ve vězení. Vlastně ne jako..já jsem tady ve vězení…
Po tomhle s ním už nehodlám komunikovat.
„No..asi bys měl něco sníst. Vypadáš hrozně..Je něco, co by sis přál?“ Jenom koukám, když se mě ptá, co bych si přál. Zase mě naprosto vykolejí. „Fajn, tak já něco přinesu.“

.Frank.

Normálně se nepoznávám. Já se ho ptal, co by si přál. Zavřu dveře ložnice a jdu do kuchyně pro jídlo.
Co se to se mnou, krucinál děje? Přece nezmění mou povahu jeden muž.. Jenom tak vstoupil do mého života a asi z něj jenom tak neodejde. Já ho rozhodně nenechám odejít, ale.. nechápu svoje chování.  Být na někoho takhle hodný mi přijde u sebe divné. I Evanovi to tak asi přišlo, protože ani neodpověděl.
Seberu z ledničky šunku, sýr, rajčata a okurky. Udělám obloženou mísu a k tomu vezmu dva rohlíky.
Když Evanovi položím talíř na postel, tak se ihned vrhne na jídlo. Během dvou minut má všechno, co jsem přinesl, v sobě. Nestačím koukat, jak byl asi vyhladovělý.
„Zapomněl jsem na pití, tak počkej.“ Skoro jsem se málem i omluvil. Plesknu se rukou do čela.
„Idiote. Přece nebudeš někoho prosit. Ty nikdy nikoho o nic neprosíš.“ Vynadám sám sobě.
Vezmu rozdělanou láhev coca coly a jdu s ní nahoru.

.Lenny.

Sebastiana odnesu na pohovku a tam se s ním v náruči usadím. Pořád vzlyká. Tolik mě bolí, když pláče…
„Broučku, no tak..“ Hladím ho po zádech.
„Měli bychom se rozejít.“ řekne Sebastian jako by si v obchodě kupoval deset rohlíků.