Ostří (25)

Hrozně se mi líbilo sledovat vaše reakce na to, jak se Seby chtěl rozejít s Lennym. Dočtete se, jak to dopadlo ))

Beta: Teru

Věnování: S. <3




.Frank.

Když vkládám láhev coca coly do rukou Evana, tak se jej letmo dotknu. Vyděšeně ke mně zvedne pohled.
„Chtěl bych tě políbit.“ Řeknu. Nečekám na jeho svolení, i když bych asi měl, pokud jej chci získat. Odhodím pití a povalím Evana pod sebe. Uvězněný pode mnou se celý třese. Skloním se k němu, abych spojil naše rty. Má je zarytě semknuté k sobě.
„No tak otevři pusinku a nic se ti nestane.“ Zašeptám mu do ucha, protože nevím, jak jinak bych ho přinutil. On ví, čeho všeho jsem schopný a vyhrožování na něj bude asi vždycky platit potom, co jsem mu dělal.
Na můj příkaz pootevře ústa…
„No vidíš.“ Zapředu a znovu se skloním k jeho rtům. Vklouznu mu do úst jazykem. On..Evan se překvapivě zapojuje do polibku. Jenomže líbání není takové, jaké bych si představoval. Něco tomu chybí a já vím co… Nemiluje mě.
Ruce, které ještě před chvilkou bloudily po jeho těle, se stáhnou. Odsunu se od Evana.
„Měl bys spát.“ Řeknu prostě a odejdu pryč.
Nechci se k němu chovat jako dominant. Sice jím jsem a vždycky jsem byl, ale s Evanem..chtěl bych hezký vztah. Bude trvat kurevsky dlouho, než pochopí, že jej miluji.

.Evan.

Jakmile odejde z ložnice, tak se zachumlám do přikrývky. Stále se celý třesu. Bojím se, že se vrátí a znovu si mě násilně vezme. Nevěřím mu, že už mi neublíží. Po všem, co mi dělal, mu nedokážu věřit. A ten polibek? Naprosto jsem nepochopil jeho chování. Chtěl mě líbat. Naše první pusa… Musel jsem se mu podřídit, protože kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych protestoval. Následky by byly jistě kruté.
Řekl, abych spal..V tomhle jej poslechnu, protože jsem pořád k smrti vyčerpaný. Nasytil jsem se, takže s plným bříškem lehce usnu.
Nemýlím se. Jakmile moje hlava dopadne na polštář a já zavřu oči, tak v momentě spím. Snad jenom doufám, že nebudu mít žádné děsivé noční můry.

.Sebastian.

Vymaním se z Lennyho objetí. Postavím se na nohy a poodstoupím kousek dál od sedačky.
„Sebastiane, co to říkáš? Proč bychom se měli rozejít?“ Zírá na mě s otevřenou pusou snažíc se pochopit moje chování.
„Bude pro mě lepší, když se přestěhuji zpátky do svého bytu a každý si budeme žít svůj život.“ řeknu se slzami v očích, i když je to pro mě těžké.
„Ale vždyť…ty miluješ mě a já miluji tebe. Proč tohle děláš?“ Rozhodí Lenny rukama.
„Nejsem připravený na vztah..Nedokáži to.“ Zakroutím hlavou. „Za pár dní si přijdu pro věci.“
„Sebastiane ne. Tohle neuděláš.“ Vyskočí Lenny a popadne mě za ruce.
„Lenny pusť.“ Podívám se na jeho ruce, jak drží ty moje.
„Nemůžu.“
„Nech mě odejít, prosím.“ Ani se mu nepodívám do očí, když tohle říkám. Kdyby viděl moje oči, uviděl by pravdu, která se v nich skrývá.
„Sebastiane..“ Mluví na mě, ale pouští moje ruce. Otočím se a jdu si ještě do ložnice pro mikinu, mobil, peněženku a klíče. Po tvářích mi tečou slzy, ale jak jdu dolů, tak je všechny setřu a snažím se vypadat v pohodě. Míjím Lennyho. Vidím, jak stojí v obývacím pokoji, ale neotočím se, abych se nějak rozloučil nebo cokoliv řekl. Mám v krku obrovský knedlík, přes který by ze mě stejně nevypadlo ani slovo.
Jakmile za sebou zabouchnu dveře od jeho domu, tak se složím na schodech. Musím si na chvilku sednout a vydýchat se. Neměl bych být smutný nebo nějak trpět, když jsem se s ním vlastně rozešel já. Nevím, pro kterého z nás je to těžší.

.Lenny.

Udělám dva kroky vzad a spadnu do měkké pohovky. Nemůžu uvěřit, že Sebastian vážně odešel. A taky nemůžu uvěřit tomu, že jsem ho nechal odejít. Pravda, slíbil jsem mu, že ho nebudu u sebe držet, ale i tak jsem nemyslel… Opravdu mě opustil… Co teď budu bez něj dělat? Neumím si ani představit neprobudit se vedle něj ráno v posteli..
Po tvářích mi začínají téct slzy. Jsem úplně na dně. To ticho v mém domě je nesnesitelné. Pořád čekám, kdy se odněkud ozve Sebastianův hlas.
Jenomže se neozve…
V kapse se mi rozvibruje telefon. Doufám v Sebastiana, ale na displeji je Frankovo číslo. Bez jediného slova přijmu hovor.
„Lenny? Jsi tam?“ Mluví na mě Frank.
„Jo, jsem.“ Odpovím velice tiše.
„Co se stalo?“ Ptá se hned.
„Sebastian on..odešel ode mě.“ Odtáhnu sluchátko dál od ucha, abych mohl vzlyknout a Frank to nemusel slyšet.
„Lenny, no tak slyšíš?“ Huláká do mobilu jako smyslů zbavený, když si telefon dám zpět k uchu.
„Ano.“
„Jak mohl odejít?“
„Rozešel se semnou. Přesný důvod neznám, ale prostě opustil můj byt s tím, že se za pár dní vrátí pro svoje věci.“
„Doufám, že to ale tak nehodláš nechat a budeš o něj bojovat.“
„Jak, Franku? Nemůžu ho u sebe v domě držet tak jako ty Evana. Nejsem tyran.“ Až když zmlknu, tak si uvědomím, co jsem o něm právě řekl. Nemyslel jsem to tak, ale na nějakou omluvu je pozdě, protože mi hovor položí.
Odhodím mobil do kouta.
Zničený sedím na gauči, nohy přitažené k sobě objímajíc je rukama. Lehce se pohupuju do nějakého záhadného rytmu a snažím se zůstat klidný. O Sebastiana bych měl bojovat. V tom měl Frank pravdu. Nenechám si ho proklouznout mezi prsty. Navíc…určitě si dneska ublíží. Vím to na sto procent. Znám ho dost na to, abych tušil, co udělá. Bude si chtít pomoct od bolesti a jediný způsob, který zná, je pořezání se. To mě mrzí snad ještě víc, než že ode mě odešel. Já budu ten, kvůli kterému se dneska pořeže. Silně si skousnu ret, až se mi ho podaří prokousnout a v ústech ucítím pachuť kovu.

.Sebastian.

Vezmu si taxíka, protože venku už je pořádná tma.
Fyzicky v pořádku dorazím k sobě do bytu. Je v něm šero a nezvykle ticho. Zamknu dveře na dva západy a jdu do ložnice.
Otevřu poslední šuplík nočního stolku, který je umístěn hned vedle mojí postele. Sáhnu dozadu a vytáhnu malou krabičku, na které jsou namalovaní veselí smajlíci. To, co se ale ukrývá vevnitř, rozhodně není veselé.
Posadím se s krabičkou v rukou na postel. Ruce se mi třesou a je pro mě docela těžké sejmout víčko, abych si mohl vzít obsah. Po chvilce zápolení se mi to povede.
Žiletka. Úplně nová ostrá žiletka se ukrývá uvnitř krabičky. Byla uschovaná pro případ nouze. Zrovna teď se mi nesmírně hodí.
Vybalím ji z obalu a zírám na to, jak se leskne v měsíčním světle, které do pokoje proudí skrze okno.
„Ahoj, moje nová kamarádko.“ Usměji se smutně.