Ostří (18)

5 dárek 

--> poslední dárek, který ode mě máte k velikonocům. Všech pět kapitol od každé kapitolovky, jsem zvládla napsat za jeden den. Doufám, že jsou dost dobré pro vaše čtenářské oči :))

Zajímalo by mě, co řeknete na ten poslední odstavec, který vypráví.. nebo je z pohledu Franka.

Věnování: Anetce :)






Lenny

Sebastian má ještě volno, ale já už musím do práce nebo mě šéf vyhodí. Mám dost peněz na účtu a vlastně jsem dost bohatý, jenomže nechci přijít o zaměstnání, ve kterém jsem docela dlouhou dobu a mám tam vybudované postavení. Byla by škoda zahodit všechno, pro co jsem tvrdě dřel. Záleží mi na tom místě, no záleží mi i na Sebastianovi.
Opravdu se mi tam nechce, protože když budu pryč a Sebastian doma, tak by si mohl něco udělat. Nevím, jak to vymyslet. Nechci ho tahat do práce sebou, protože z toho, co se předevčírem stalo u něj v bytě, je ještě takový stále nesvůj. Ani se mu nedivím. Muset vidět člověka, který vám dělal hrozné věci, by porazilo asi každého.
Jediná alternativa, která přichází v úvahu jako přijatelná je vzít si práci domů.
Vyjedu si do kanceláře, když ten můj miláček ještě spí. Seberu si všechny potřebné papíry a ještě k tomu něco navíc, co udělám, abych šéfa potěšil, když  už nebudu v jeho dosahu, tak aby viděl, že skutečně makám a neválím si šunky.
Po cestě zpátky domů se zastavím v pekárně, kde nakoupím sladké pečivo k snídani a hned vedle vezmu kafe. Oříškové latté. Sebastiana to snad potěší.

Doma odhodím papíry na stůl. Vrátím se k nim po snídani či po obědě. Uvidím, co bude Sebastian chtít dělat. Klidně budu pracovat v noci, když on bude spát, ale musím ho hlídat přes den, aby se necítil sám a neměl potřebu se zajít pořezat.
Vycházím schody s kafem v rukou a druhou ještě přidržuji pytlíček, ve kterém je ta sladká snídaně. Už se mi na ni sbíhají sliny. Miluji sladké k snídani. Naučím to i Sebastiana, pomyslím si.
Projdu dveřmi do ložnice se zářivým úsměvem na tváři. Sebastian leží na posteli a je nějaký bledý.
„Lásko? Jsi v pohodě?“ Odložím naši snídani na noční stolek a přisednu si k němu. Chvějí se mu rty. Ani se mi nepodívá do očí. Něco tady nehraje a je mi jasné co.
Pohlédnu na Sebastianovu ruku. Na bílém tričku s dlouhým rukávem prosakuje červená krev. Udělal to znovu. Složím si hlavu do dlaní a snažím se dýchat. Nemůžu ho opustit ani na chvíli, dokud se všechno nezlepší a on nebude toužit po tom hyzdit si svou ruku. Vážně nevím, co dělat. Jak mu pomoci.. Hlavní je být s ním, to vím, ale co dál??  Mám ho pronásledovat na každém kroku, aby se nepořezal? Jak už jednou řekl Sebastian, tak záleží jenom na něm. On to musí chtít přestat dělat. Jenomže vždycky se asi vyskytne něco, kvůli čemu zase vezme do rukou žiletku.
„Sebastiane.“ Povzdychnu si.
„Prosím tě nezlob se na mě. Promiň mi to.“ Omlouvá se Sebastian. Hlas se mu zlomí skoro za každým druhým slovem, které z něj vypadne.
„Pojď sem.“ Zavrčím. Už ho chci držet v náruči a nepouštět.
„Nezbiješ mě?“ Optá se s obavou v hlase.
„Prosím?“ Ať mi zopakuje znovu, co říkal. Jasně jsem jej slyšel, ale nedokáži tomu uvěřit. Proč bych ho měl chtít zbít? Najednou si vzpomenu na Evana. On dělal takové věci. Zatnu ruku pevně v pěst. Budu muset zavolat Frankovi, abych se ujistil, že opravdu dělá, na čem jsme se domluvili.
„Jestli mě nezbiješ.“ Hlesne.
„Sebastiane, já tě miluji. Ty mně taky, tak proč vykládáš takové nesmysly?“ Zvyšuji hlas. Neměl bych, ale dost mě tahle jeho slova ranila. Nikdy..nikdy bych se ho takhle nedotkl. Nezbil bych Sebastiana. Opravdu nikdy.
„Promiň. Už jsem to nedokázal vydržet. Musel jsem si nějak ulevit.“
„Zlato. Obejmi mě, jo?“ Přitáhnu si ho do náruče a pevně tisknu k sobě.
„Nechtěl jsem. Prostě se to stalo.“ šeptá.
„Chápu to, ale jsem tady s tebou. Mysli taky na mě, prosím. Víš, jak moc mě zraňuje, když  ubližuješ sám sobě? Nechci, abys to dělal, lásko.“
„Mrzí mě to, Lenny.“
„Dobře, věřím ti, ale už se prosím tě neptej, jestli tě zbiju. To-to jsem nečekal.“ Zakoktám se. Jeho otázka, bože můj..
„Evan to dělával..“ Posmutní.
„Já nejsem jako Evan. Neublížím ti a vždycky tady budu pro tebe, dokud mě sám od sebe neodeženeš.“ Povím skálopevně. Myslím to vážně. Hodlám tu pro Sebastiana být. Když mě bude sám chtít opustit, nechám jej jít, ale do té doby? Se mě nezbaví.
„Musím ti ošetřit tu ruku,tak pojď.“ Táhnu ho za sebou do koupelny, kde mu ránu vyčistím a ovážu. Vlastně to byly dva precizně provedené řezy do kůže. Ne hluboké, ale stačili k tomu, aby se mu krev vsakovala do košile. Udělal je trochu výš, protože má stále ovázaná obě zápěstí ze dne, kdy se pokusil zabít.
Ovázanou ránu políbím. Sebastian se lehce zachvěje a odvrátí hlavu na druhou stranu.
Pohladím ho po tváři. „Koupil jsem nám snídani, tak se pojď najíst.“
„Nemám hlad.“
„Musíš něco jíst, Seby.“
„Stačí mi ta káva.“ Odporuje stále. Nehodlám ho přemlouvat. Usadí se na posteli a když vidí, jak jsem se s chutí pustil do koláčků a koblížků, tak nakonec neodolá a jeden koláček s tvarohem si bere taky.
Usměji se na něj.
„Vyhodím kelímky a sáček. Hned se vrátím.“ Vytratím se dolů. Po cestě už vytáčím Frankovo číslo.

Frank

Jsem zrovna v nejlepším, kdy do zlobivého Evana přirážím velice tvrdě a on se pode mnou svíjí bolestí, když mi zazvoní telefon.
Zaúpím, zastavím se a přijmu hovor.
„Ano?“ Zeptám se trochu udýchaně.
„Čau, Franku.“ Pozdraví mě starý kamarád.
„Proč voláš?“ Sonduju rovnou, protože se nechci zdržovat vykecáváním se sním. Rozdělaná práce se musí dodělat.
„Chtěl jsem se zeptat, jak to pokračuje s Evanem?“ řekne trochu tišeji.
„No..Docela dobře. Vzpouzí se, ale já ho zvládnu. Už párkrát dostal, protože neposlouchá, co mu říkám. Asi jsem byl první, kdo mu to dělal do prdele.“ Zasměju se. „No není to sranda?“
„Jo je.“ Přitaká Lenny. „Jenom se starám, jestli opravdu trpí tak, jako Sebastian.“ Tohle u Lennyho neznám. O nikoho se nikdy tak nestaral.
„Hele kámo, bude to v pohodě. Už teď si nesedne na prdel. Každou chvíli mi omdlívá. Dostává jídlo jednou denně a záda i stehna má taky pěkně zrychtované od bičování. Stačí?“
„Děkuju. Sám bych něco takové neudělal.“
„Jo vím. Nejsi měkkota, ale taky nejsi jako já. Fakt mě to moc mrzí, musím končit, protože máme s Evanem něco rozdělaného. Určitě ještě brnkni a nebo se zastav osobně. Kdykoliv, brácho.“ Zavěsím hovor. Mobil odhodím stranou někam na matraci, na která spává Evan. Větší komfort mu nehodlám dopřát.
„Pokračujem?“ Ptám se toho hajzla, i když sám jsem taky takový. Mám rád násilí, to se musí nechat, ale nikomu jsem neubližoval proti jeho vůli. Ti chlapci mě ještě prosili, abych s nimi dělal takové věci. Lenny ví, co nejradši praktikuji a když přišel s tím, že pro mě někoho má. Přijal jsem jeho nabídku, už kvůli Sebastianovi, abych oplatil, co mu Evan udělal.
„Proč se tě vlastně ptám. Ty semnou vlastně nemluvíš. Mně to ale nevadí.“ Zakřením se. Ruce mu tvrdě zkroutím za zády a začnu do něj nanovo nemilosrdně přirážet a jelikož má na penisu kroužek, tak nemůže vyvrcholit. Jsem zvědav, jak dlouho to vydrží.