Mafie (14)

2 dárek

Minule byl zase jeden z těch mých konců, tak tenhle bude překvapivě dobrý, i když asi byste chtěli vědět, jak to bude pokračovat..ale to chcete vždycky :D

Věnování: Jin



Gabriel před svou sestrou padl bezmocně na kolena. Nohy jej prostě nedokázali udržet stát. Emoce byly příliš silné. Převládaly nad vším.
V hlavě mu to šrotovalo. Jak to, že nikdy nepřemýšlel nad Carterem jako nad poldou? Ani ve snu by ho nenapadlo…zrovna on. Nepřipadal mu jako polda, ani když se zpětně vracel ke všem chvílím, které spolu strávili. Hledal tady u nich nějaké informace? Nebo chtěl zabít jeho otce? To nevěděl, ale jediná otázka, která ho opravdu tížila na srdci a na kterou toužil znát odpověď, tak byla…miloval ho vůbec?? Nebo všechno byla jenom hra? Dělal to kvůli svojí práci nebo k němu opravdu něco cítil?
„Bráško.“ Vrhla se k němu hned sestra a objala ho. Právě teď její objetí uvítal více, než kdykoliv jindy. Potřeboval, aby ho jeho sestřička držela nebo jinak by se už vážně zhroutil naplno.
„Určitě mu ublíží.“ Vzlykal Gabriel. Carter byl silný to věděl, ale jestli jej spoutali, tak neměl žádnou šanci se jakkoliv ubránit. Obzvláště podobným gorilám, jakými byl sám Carter. To prostě nepřicházelo v úvahu. Nevěděl, jestli ho Carter miloval, ale strach o něj, který cítil… Pořád v něm byl.
„Je mi to moc líto, ale není nic, co by se dalo dělat, Gaby.“ řekla mu sestra. Tak moc by chtěla bráškovi nějak pomoci, protože vidět ho takhle trpět ji ranilo. Přemýšlela, co by se pro Cartera dalo udělat…
„Něco musí existovat.“ Plakal Gabriel neschopen uvěřit tomu, že by Cartera mohl ztratit během takové chvilky. Jejich vztah procházel poslední dobou těžším obdobím, ale i to se dalo přece zvládnout. Oni dva museli být spolu, nedokázal si bez něj představit svůj život.
„Michi pomoz mi s ním na postel.“ Oslovila Amélie svého bodyguarda, který přišel k nim a lehce vyzvedl Gabriela, jako by nic nevážil, do náruče a položil ho do peřin.
Amélie si vlezla k bratrovi a hladila ho po vlasech. Gabriel se stočil do klubíčka a nohy si objal pažemi. Vždycky, když mu bylo mizerně, tak zaujímal takovouhle pozici. Třásl se po celém těle.
„Něco vymyslíme.“ Namlouvala mu Amélie.
„Mmm.“
„Otec ho bude věznit a mučit, dokud mu něco neřekne, takže máš naději ho alespoň vidět. Dalo by se tam nějak propašovat. V noci jistě bude hlídat jenom jeden muž. Nějak by se dali poměnit služby, aby tam byl Michi a pustil tě k němu.“ Dumala Amélie nad plánem.
Nad tímhle nápadem sestry náhle Gabriel ožil a přestaly mu téct slzy.
„Jsi geniální.“ Objal ji. Miloval svou sestru. Ještě, že ji měl. Byla někdo, kdo nikdy nezradil.
„Tak vidíš, bráško. Uvidíš, Cartera.“ říkala mu povzbudivě, ale stále byla pravda na tom, že jej jenom uvidí. Nebude ho moct vzít pryč a odvést k sobě do pokoje nebo třeba do města do motelu. Jeho otec by je stejně našel a potrestal oba. Cartera jistě ještě krutěji, než měl vůbec v plánu. Pořád tedy byl v beznaději.
„Domluvit tu službu nebude problém.“ Kývl ke Gabrielovi Michi, který stál hodný kus od postele s rukama založenýma za zády.
„Děkuju. Děkuju vám oběma, že to pro mě uděláte.“ Věděl, že Michi riskoval. I Amélie věděla, že láska jejího života, Michi, riskoval. Ale neudělat nic pro svého brášku? V žádném případě.
Dohodli se, že to udělají další den, protože na vyměňování služeb už bylo dneska pozdě a Gabrielův otec by se divil.

Gabriel byl od rána jako na jehlách. Chtěl, aby konečně byla noc a on se mohl proplížit do suterénu za Carterem.
Stále chodil po pokoji sem a tam ve snaze se uklidnit. Zdálo se mu, že čas běžel pomaleji, než obvykle.
Když se konečně dočkal půlnoci, tak vyrazil z pokoje. V té době už většina domu spala, a proto se plížil tiše jako myška. Kdyby někdo věděl, kam jde, byl by v pěkném maléru. Jeho otec se za žádnou cenu nesměl dozvědět, že byl dole v suterénu. Moc by se na něj zlobil.
Stavil se v kuchyni, kde sebral něco malého k jídlu, protože pochyboval, že Carterovi něco dali. Nabral do sáčku malou láhev s vodou a menší bagetku. Strčil si obsah do prostorné kapsy v mikině na břiše.
Scházel dřevěné točité schodiště, když zaskřípal jeden schod. Na okamžik se zastavil. Srdce mu bušilo strachem, tak moc, že se bál, aby ho někdo neslyšel a nebo aby mu nevyskočilo z hrudi.
Nadechl se a pokračoval dolů.
Došlápl na kamennou zem a zadíval se do dlouhé uličky, co vedla do místnosti, ve které by nikdo nechtěl být dobrovolně. Věci, které se tam děly… strašlivé věci…Lidé křičeli, prosili, ale už nikdy odtamtud nevyšli ven živí. Až moc dobře znal otcovi hrozné mučící praktiky.
„Carter bude první.“ Zašeptal si sám pro sebe Gabriel. Hodlal ho ze suterénu dostat. Všechno je jednou poprvé.
Našlapoval potichu. Blížil se ke dveřím, které byly otevřené. Taková malá místnůstka před tím, než jste vstoupili do opravdového pekla.
Gabriel si nevšiml, že za výklenkem seděl Michi a neskutečně se vyděsil.
„Pšš.“ Dal si Michi prst před ústa.
„Vylekal jsi mě.“ Popadal Gabriel dech.
„Promiň.“ Omlouval se mu. „Můžeš tam být tak dvě hodiny. Zhruba.“ Dvě hodiny bylo hodně času.
„Dobře. Děkuju ti.“ Gabriel vykročil vpřed ke dveřím. Ty jediné ho dělily od jeho lásky.
„Ty, Gaby…“ Ošil se Michi. Gabriel se za ním otočil a čekal, co mu chtěl. „Nelekni se toho, jak vypadá.“ Radil mu Michi.
Gabriel zblednul jako stěna a přidal do kroku. Tiše rozrazil dveře.
Proletěl očima místnost a zastavil se na staré matračce. Leželo na ní schoulené tělo, na kterém bylo nespočetně moc krvavých šrámů a modřin.
„Panebože.“ Zajíkl se Gabriel. Pomalu šel ke Carterovi. Poklekl k jeho tělu. Doufal, že je naživu.
„Cartere..“ Oslovil ho Gabriel plačky.
Carter nemohl uvěřit tomu, co slyšel za hlas. Otočil se, i když věděl, že se mu to jen zdálo.
Ne-nezdálo. Gabriel u něj opravdu seděl v celé své kráse.
Vzal svou lásku za ruku a zavřel oči. Nikdy nebyl šťastnější, že ho může vidět.