Ostří (19)

Nová kapitola ostří :) Nevím, kdo z vás se to ptal, ale padla otázka, jestli Frank a Evan budou mít v povídce ještě nějaký prostor. Rozhodla jsem se jim ho tam poskytnout hodně a tato kapitola je prakticky jenom z pohledů těch dvou. Snad se to bude líbit a nemrzí vás, že tam není nic o Sebym.

Předem děkuji za všechny komentáře :) Přivádíte mě svými úvahami a poznatky k novým nápadům a já mám stále v téhle povídce co psát. Asi jejich osudy jenom tak neskončí.

Beta: Teru <3

Věnování: Popelce :-*

Btw. Odvolávám pozastavení ke kapitolovce Jinde než v přepychu. Je v mém okolí jedna osoba, která má zásluhu na tom, že tenhle cyklus prostě dopíšu.





Frank

Musím říct, že Evan má docela slušnou výdrž, ale každý má svoje hranice. I on dosáhne bodu, když už na to nebude stačit a nezvládne to. Těším se, až ta chvíle přijde, ale taky ho vlastně ztratím. Netuším, co bude dál, protože jsem o tom s Lennym ještě nemluvil. Nemůžu ho normálně propustit, protože by mě mohl udat a zabít ho nepřichází v úvahu. To bych neudělal. Teď na to ale nebudu myslet. Vyřešíme to později.
Vyndám mu z úst roubík. Chci ho ponížit a moc dobře už vím, jak to provedu.
„Nechám ti oddech půl dne, když mě o to poprosíš.“ navrhnu mu. Sám potřebuji přestávku a jemu to jenom prospěje, takže doufám v jeho poprošení. Za chvíli bych s ním nemohl ani nic provádět.
Momentálně je Evan mnou tlačený ke stolu, ale propustím ho, když ustoupím kus dozadu. Sveze se na zem a ztěžka dopadne. Nohy nemají šanci ho udržet. Musí jej bolet naprosto celý člověk.
Má zavřené oči a víčka pevně tiskne k sobě. Ještě nebrečel a za to má můj respekt, ale ono to přijde. Věřím tomu, že se rozbrečí, až bude úplně na dně.
Přičapnu si k němu a chytnu jeho bradu. Natočím mu hlavu mým směrem.
„Podívej se na mě. Hned!“ Zavrčím. Jako na povel oči otevře, protože ví, co by se stalo, kdyby neposlechl.
„Čekám na tvou prosbu.“ Zarytě mlčí. Odmítá se na mě i jen podívat. Stáčí pohled někam za mě.
Měl bych Evana litovat, protože ten stav, ve kterém teď je..Zatřepu hlavou a odeženu tak tyhle myšlenky. Ten člověk, co tady přede mnou ponížený leží, je zrůda. Když mi Lenny vyprávěl, co dělal s tím malým. Opravdu bez váhání jsem tuhle výzvu přijal. Chtěl jsem, aby se cítil jako Sebastian ne-li stokrát hůř. Dělat takové věci člověku proti vůli je barbarské.
„Tak dobře. Budeme pokračovat.“ Pokrčím rameny.
„Ne. Prosím, ne.“ Hlesne slabě.
„Co jsi říkal?“ Nastražím uši a předstírám, že jsem jeho slova neslyšel.
„Prosím.“ šeptne a znovu se propadne do bezvědomí.
Povzdychnu si.
Vezmu jeho tělo do náruče a jdu s ním do koupelny. Musím ho umýt. Všude má zaschlou krev a sperma. Už vypadá opravdu nechutně.
Jde to těžko, ale podaří se mi ho umýt celého, bez toho aniž by se utopil. Nedávám mu žádné oblečení. Nezaslouží si nosit něco na sobě.
Uložím ho na špinavou matraci a sám se jdu osprchovat a natáhnout. Jeho mučení mě docela zmáhá.
Začíná se pomalu poddávat, i když si myslí, že ne.

Evan

Probudím se na té zatuchlé matraci, která není ani trochu pohodlná, ale pořád lepší, než tvrdá zem.
Nedokážu se ani pořádně pohnout, a tak zůstávám ležet ve stejné pozici, ve které mě uložil ten neznámý chlap. Neznám jeho jméno, věk.. Netuším kdo je a přitom dělá takové věci. Ani kdybych chtěl, tak jej nemůžu udat na policii, protože i kdybych to udělal, tak by se to dozvěděl ten Sebastianův přítel a udali by oni mě za to, jak jsem znásilňoval Sebastiana. To se mi nevyplatí. Budu muset přežít to jeho týrání.
Začínám pomalu litovat svých činů. To, co mi dělá onen muž. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Na jednu stranu mi ubližuje, ale na druhou v tom je něco pro mě nového. Samozřejmě mě bolí, co dělá. Kolikrát jsem mu chtěl něco říct, ale až příliš se ho bojím. Má nade mnou autoritu.
Nevím, zda je noc nebo den, protože jsem zavřený v nějaké kobce. Dobře, tak to není kobka, ale nějaká místnost, která má zazděná okna. Nedá se nijak prohlédnout ven a jistě se odtud nedá ani utéct.
Rozhodnu se ještě si zdřímnout, dokud mě ON nechává. Usnu téměř okamžitě a zdá se mi to jako chvíle, když mě probudí nepříjemná bolest.
Ten magor se znovu verval do mého zadku.
Zaskučím bolestí.
„Přeji pěkné probuzení.“ Zašeptá mi u ucha a následně velice silně skousne můj ušní lalůček. Celým tělem mi projede nesnesitelná bolest, ale dá se vydržet.
Nechávám ho, ať si dělá, co chce. Nedokážu se mu bránit. Jenom klidně ležím a nechávám se JÍM znásilňovat.
Spokojeně se do mě udělá, odstoupí a odstrčí mě.
„Tak jaké to je, když ti to někdo dělá násilně? Je to snad příjemné? Radím ti, abys odpověděl.!“ Plivne na můj hrudník.
„Ne.“
„Ne, co?“ Rozmáchne se a ve vzteku mi dá silnou facku na tvář. Jistě se mi na ní obtiskla jeho ruka.
„Ne, pane.“ šeptám.
„Jediný důvod, proč tohle všechno dělám je Sebastian. Co jsi mu provedl bylo odporné, a proto teď trpíš stejně jako musel trpět on, takže o mně nepřemýšlej jako o zrůdě. To ty jsi zrůda.“
„Mrzí mě to.“
„Co tě mrzí?“ Opáčí nevraživě.
„Že jsem ublížil Sebastianovi.“
„Na to je pozdě. Jemu zůstanou rány na duši i na těle dokonce života, takže jedeme nové kolo. Mám pro tebe překvapení.“ Nebezpečně se mu zablýskne v očích a já se začnu bát. Celé tělo se mi roztřese strachy.