Tábor nebo noční můra? (27)

Poslední kapitola tohohle cyklu :) Doufám, že se vám to všem líbilo a jste spokojení. Mně samotné je moc líto, že se musím rozloučit s táborem. Ten pocit, že už nebudu k tomuto nic psát.. Nojo. Ale dneska jsem začala psát něco nového, tak se těšte :)
Epilog k táboru bude tak ve středu ve čtvrtek? Zhruba..
Btw. POZASTAVUJI KAPITOLOVKU JINDE NEŽ V PŘEPYCHU.

Beta: Teru <33





Kapitola XXVII. – Rodiče

Ráno se probudím v objetí Adama. Nechci se z něj vykrucovat, aby se nevzbudil, když se navíc cítím příjemně. Klidně ležím schoulený u něj. Ta včerejší noc byla prostě.. božská, úžasná, vášnivá.. Mohl bych ji popsat tolika slovy, ale tyhle tři budou bohatě stačit. Užil jsem si každý drobný detail na plno a Adam doufám taky.
Jeho ruka mě začne hladit po vlasech. Pootočím se k němu a nahodím zářivý úsměv.
„Nevěděl jsem, že už jsi vzhůru.“ Poví překvapeně.
„Jenom chvilku. Nechtěl jsem tě zbytečně budit.“
„Mně by to nevadilo. Jinak dobré ráno, lásko.“ Věnuje mi polibek. Tohle miluju ze všeho nejvíc. Ty maličkosti. Pusa, když se ráno probudím. Když mě vezme za ruku. Pohladí po tváři…Jsou to maličkosti, ale pro mě znamenají neskutečně moc.
„Tobě taky.“ Popřeji mu.
Tahle chvilka, kdy ležíme u sebe a vychutnáváme si pohled jeden na druhého, by mohla trvat věčně nebo spíš dokud někdo nezabuší na dveře.
„Bože..!“ Zaúpí Adam a zvedá se z postele. Stále je nahý a já se musím pokochat pohledem na jeho zadek. Zakryji si ústa dlaní a tiše se zachichotám. Navleče si na sebe boxerky a já už se nemám na co koukat.
Vydá se odemknout dveře. Ani nevím, kdy je zamykal..
„Co je?“ Ptá se mezi dveřmi.
„No, něco asi jo, když lezu k tobě do pokoje takhle po ránu.“ Odfrkne si Ronald. Poznám ho podle hlasu. „Pusť mě dovnitř. Potřebuju mluvit s Jeremym.“
„Prosím, pane.“ Otevře dveře dokořán, aby vpustil Ronalda, a ten vstoupí dovnitř. Je ještě rozespalý a mrzutý.
„Ouu asi ruším, co?“ Zhodnotí můj stav. Přitáhnu si peřinu až k bradě. Je mi divné být před ním jakkoliv svlečený.
„Proč chceš se mnou mluvit?“ Optám se tiše.
„No má se to tak..“ poškrábe se na hlavě. „Přijeli tví drazí rodiče, Jeremy.“
„Cože?!“ Posadím se. Peřina spadne z mojí hrudi a odhalí něco, co jsem chtěl, aby zůstalo před všemi, až na Adama, schované. Jsou to fialové flíčky, jak Adam sál moji kůži a jemně do ní kousal. Nemohl jsem se toho nabažit, protože mě to hrozně vzrušovalo. Proto jich mám tolik.
„Tady měl někdo divokou noc.“ Zkonstatuje Ronald s pohledem upřeným na mé obnažené tělo.
„Nech si ty kecy, Ronalde. Nikoho nezajímá tvoje nálada po ránu.“ Zpraží ho pohledem Adam.
„To je teď úplně jedno. Zajímají mě rodiče. Opravdu jsou tady?“
„No, jo. Dole se baví s Adamovým otcem.“
„Do prdele.“
„Ronalde, myslím, že je čas jít. Jeremy by se rád oblékl.“ Vyhodí ho slušně.

„Zlato?“
„Ano?“ Ozvu se, když mě osloví při oblékání. Zrovna se na sebe snažím nasoukat kalhoty a poskakuju jako bych měl v jedné noze křeč. Podaří se mi konečně se doobléknout a přistoupí ke mně Adam. Vezme si můj obličej do dlaní..
„Hlavně buď v klidu, jo? Nechceš přece, aby stalo něco..ty víš.“ Uhne pohledem jinam a mě je jasné, co tím myslí. Vykládal jsem mu, jak jsem svou hněvivou kouli vyslal proti otci, ale on stihnul včas uhnout.
„Dobře. Ono se nic nestane…půjdeš tam prosím tě semnou? Budu se cítit jistější, když tam budeš i ty.“ Zaprosím svého přítele. Rodiče neznají Adama a ani neví, že s ním chodím, ale momentálně je mou nejdůvěryhodnější oporou.
„Jistě. Cokoliv si budeš přát.“
„Děkuju. Děkuju moc.“ Obejmu jej.
„Všechno bude fajn. Budu u tebe.“ Zašeptá do mých vlasů.
Ruku v ruce vyjdeme společně z pokoje vstříc mým rodičům. Z toho setkání jsem opravdu značně nejistý. Nevím, co mám od nich čekat a ani nevím, jak se vůči mě budou chovat…

„Ahoj, miláčku! Tolik jsi nám chyběl.“ Vrhá se na mne matka, aby mě pořádně pomačkala v objetí. Nechám se drtit jejími drobnými pažemi. Chyběla mi, to musím přiznat, ale stejně jsem na ni naštvaný a ten vztek mě jen tak nepřejde.
„Ahoj mami, tati.“ Kývnu směrem k němu. Stojí za matkou a netváří se, kdo ví jak nadšeně. Naposled jsme se viděli, když jsem ho málem zabil. Nevím, jestli je to tím, ale připadá mi, jako kdyby mezi námi byla od té doby propast. Nehodlám přes ni stavět most, metaforicky řečeno.
„Synu.“ Pokývne mi zpátky.
Máma mě konečně pustí a já se hluboce nadechnu.
„Proč jste sem přijeli?“ Zeptám se chladně.
„Slyšeli jsme o té evakuaci tábora od nějakých známých. Hrozně jsem se o tebe bála, a proto jsme hned jeli najít tě. Pak nám ale řekli, že ty mezi dětmi nejsi. Informace, které nám dali, nás dovedli až sem do sídla Rady, a tak jsme tady, abychom tě odvezli domů.“ Usměje se na mě máma zářivě. Očividně je toho názoru, že mě její slova hrozně potěší.
„Mmm.“ Zamrnčím jenom. Adam mě za zády nenápadně chytí za ruku a stiskne. Je to jasné znamení toho, abych zůstal klidný, protože on moc dobře ví, jakou mám chuť mámě na to něco drze odpovědět. Takové kecy. Bála se o mě. Jasně.
„Copak ty nemáš radost, Jeremy?“
„Ani ne.“ Povím zamračeně. Přijdou si a myslí, že potom všem s nimi odejdu. Tak to je i na mě moc.
„Na ten tábor jsi ani nechtěl.“ Nechápe mě maminka.
„To máš pravdu, ale okolnosti se změnili. Já se s vámi domů nevrátím. Vykašlali jste se na mě a nepřijeli mě ani navštívit. Přitom jsem to tolik potřeboval.!“ Vyčítám jí.
„Ale miláčku…“
„Ne. Já s vámi nepůjdu.“ Stojím si tvrdě za svým. „Zůstanu tady s Adamem.“ Vytáhnu ruku zpod zad, aby viděli, jak se držíme. Adam se jenom mlčky postaví vedle mě a ne moc přátelsky je sleduje pohledem.
„To je on? Ten jeho přítel?“ Otočí se máma na Adamova otce, který tam ještě pořád stojí. Kývne jí na souhlas.
„Mám ještě nějaké povinnosti. Vyřešte si to, jak chcete. Mě je to jedno.“ Pronese flegmaticky Adamův táta a odejde ze scény.
„Máš s tím nějaký problém, mami?“
„Ale ty nejsi homosexuál, Jeremy. Co si to namlouváš?“
„Mami, proboha! Jsem gay, no a co?!“ Vypěním.
„Lásko..“ Přitáhne si mě Adam k sobě. „dýchej ano?“ Poslouchám Adamův uklidňující hlas a to mi pomůže.
„Odjedeš s námi.“ Poví rázně otec.
„Nikam nepojedu, tak už to pochopte.“ Zavrčím.
Dýchám. Ovládám se, ale je to trochu jako na houpačce. Snažím se ze všech sil nevypustit dopředu hněvivou kouli. Litoval bych dne, kdy jsem se narodil, kdybych to připustil.
„Nevidím jediný důvod, proč bys měl zůstat tady s nimi. My jsme tvoje rodina.“
„Rodina?“ Odtáhnu se od Adama, který mě nechce nechat, ale já se mu stejně vytrhnu.
Otočím se zády k rodičům a vyhrnu tričko, aby viděli, co se pod ním skrývá. „Rodina, která nezabránila tomuhle.“ Zadívám se Adamovi do očí. Opětuje mi pohled plný soucitu. Je mu líto mé bolesti, to vím.
„Jeremy..“ hlesne matka.
„Běžte pryč.“ šeptnu. Stáhnu si zpět tričko. Přitisknu se k Adamovi, aby mě mohl podepřít. Slzy mi z očí kanou jedna za druhou.
„Mrzí nás to, Jeremy. Byla bych ráda, kdyby ses nám ozval. Sbohem.“ Rozloučí se semnou. Nevidím, jak odcházejí, protože má hlava je zabořená v Adamově hrudi. Neřeknu jim ahoj, protože bych ze sebe stejně nic nevypravil.
„Už jsou pryč.“ Pohladí mě po vlasech Adam.
Miluju svoje rodiče, ale nechali mě v táboře a ani se neozvali..Nevěděli, jak mi tam ubližovali, anebo ano? Radši to ani nechci vědět.
„Zlato, mně je to líto.“
„Když já nechtěl tak..“ Vzlyknu.
„Chápu tvůj postoj vůči nim. Až bude správný čas, tak se usmíříte.“
„Je to moje vina. Všechno zkazím.“
„Lásko, no tak nech toho. Pojď do pokoje, kde budeme mít trochu soukromí.“ Vezme mne za ruku a vede za sebou.

V pokoji zalezu zpátky do postele.
„Neschovávej se přede mnou.“ Povzdechne si Adam. Vleze si ke mně a sprostě si mě přitáhne, jako bych se k němu nemohl sám přitulit.
„Štve mě to.“
„Nemusí.“
„Opravdu tomu dej čas. Věř mi.“
„Dobře.“ Věřím Adamovi, že se to spraví.
Jsme tady přece jeden pro druhého a milujeme se nejvíc, jak jen to jde.