Tábor nebo noční můra? (8)

Kapitola VIII.- Nový kamarád?



Adam na mě kouká a pak se začne smát.
„Myslíš to vážně?“ přestane se smíchem, když vidí moje rty, které jsou stáhnuté do úzké linky. Doufal jsem, že by třeba šel. Mohla by to být zábava. Jako malý jsem se strašně rád klouzával nebo bruslil na ledě.
„Tak pojď.“ Řekne nakonec a mně se  rozjasní tvář. Adam seskočí z balvanu na jezírko. Já sedím na kraji a dívám se dolů pod sebe. Z vrchu to pro mě vypadá dost děsivě.
„Asi to obejdu, protože to neskočím.“ Skousnu si nervózně ret. Není to taková výška, ale prostě se bojím skočit.
„Jeremy? Ty se bojíš?“ Můj pohled je upřený do ledu, který pokrývá jezírko. Nejsem schopný mu ani přikývnout. Taková výška. „Skoč a já tě chytím.“  Mluví na mě Adam. Napřáhne ruce dopředu a čeká.
Zavrtím hlavou. „Věř mi, Jeremy.“ Zvednu pohled od ledu a zadívám se Adamovi hluboko do očí. Něco v nich mě utkví v tom, že mu prostě můžu věřit. Že mě nepustí a  já si nenadřu.
Odlepím se od skalnatého kamene a skočím přímo na Adama. Neustojí to a svalíme se na tvrdý led. Ocitnu se pod ním.
Zvedne se na rukou těsně nad můj obličej. Pravou nohu má mezi mýma nohama. Ještě kousek výš a tlačil by mi kolenem na rozkrok.
Mělce se nadechnu. Naše obličeje jsou tak strašně blízko, že by mě teď klidně mohl políbit.
Udělá to?
Ano.
Přiblíží se ještě víc a zlehka se svými rty otře o ty moje, které jsou trošku pootevřené. Vyzývají ho, aby je líbal.
A on mě líbá jemně, ale vášnivě. Zkoumá všechna zákoutí mých úst. Nepřenechá mi vládu, ale to zas až tak moc nevadí.
Nevím, co mu mám říct, když se ode mě konečně odtrhne.
Adam si odkašle. „Měli bychom se vrátit. Začíná se stmívat.“ Zvedne se ze mě. Podá mi ruku, aby mi pomohl na nohy.
„Děkuju.“ Řeknu tiše. Zase stojíme tak blízko. Otočím se, odrazím a sklouznu po ledě. Rukama udržuju rovnováhu, abych nespadl. Dosvištím až na konec jezírka. Vylezu a pod nohama už mám pevnou půdu.
Adam je kousek za mnou. Podívá se na jezírko a to začne rozmrzat. Ještě před chvílí jsem se na něm klouzal a teď už je tam zase normálně voda.
„Ten polibek..“ Začnu.
„Zapomeň na to, jo?“
„Jasně.“ Řeknu tichounce. Jdu za ním mlčky do chatky.
Vyzuju si boty a lehnu si na postel. Tenkou pokrývkou se přikryji a stočím do klubíčka.
Co pro něj ten polibek znamenal? Já se nelíbám s nikým jenom tak. On snad ano?
„Dobrou noc, Jeremy.“ Popřeje mi Adam. Neodpovím mu a dělám, že už spím.

O týden později

Jak bych shrnul první týden na táboře? Proběhl docela v klidu.
S Adamem jsem od toho večera, kdy mě políbil, prohodil sotva pár slov. Vyhýbal se mi tak jako já jemu, ale stejně jsem ho občas nachytal, když na mě koukal. Nechápu jeho odtažité chování. Řekl mi, ať na ten polibek zapomenu, ale to se nedá. Pokaždé, když mi zabloudí myšlenky k tomu polibku, tak si přejedu prstem po rtech a vzpomínám na jeho krásně tvarované rty, které tak skvěle zapadaly do těch mých.
Od tří hodin odpoledne, kdy  míváme volno pro sebe, tak Adam vždycky zmizí neznámo kam. S Dylanem jsem se sem tam zdravil, ale jenom v nepřítomnosti Adama, protože ten z něho šílel, i když jsme se spolu moc nebavili.  Chvilku jsem se chtěl s Dylanem bavit schválně kvůli Adamovi, ale pak jsem si řekl, že je to zbytečné. Vzájemná ignorace bude daleko lepší.

Sedím na lavičce někde úplně mimo ostatní, když si ke mně přisedne zelenovlasý kluk s dlouhýma ušima, jako elfové. Ty vlasy má dlouhé a o hodně světlejší, než Adam. Bože on snad je elf!
„Ehm..ahoj.“ Zkusmo se usměju a on mi úsměv oplatí.
„Ahoj. Jsem Ronald.“ Podá mi štíhlou ruku, kterou následně jemně stisknu.
„Ty..ty jsi elf?“ Vypadne ze mě. Ty uši jsou vážně super. Mám nutkání natáhnout ruku a dotknout se jich, ale asi by to vypadalo divně a nevhodně.
„Jo. Jediný elf tady v táboře.“ Konstatuje.
„Ani jsem ti neřekl svoje jméno, promiň. Jsem Jeremy.“
„A jsi..?“ Nedokončí otázku.
„Co?“
„Co jsi zač nebo jakou máš schopnost.“ Protočí oči.
„Aha. No já nevím jak bych to pojmenoval. Ovládám oheň?“  To by asi šlo. O hněvivých koulích mu vykládat nebudu. Ještě se lekne a uteče. Tenhle by snad Adamovi vadit nemusel. Cuknu sebou. Proč bych se vlastně měl na Adama ohlížet? Měl bych mít právo kamarádit se s kým chci. Jedna hloupá pusa nic neznamená.
„Vážně? To zní zajímavě.“  Raději vykouzlím na tváři úsměv, než bych něco povídal. Tahle myšlenka mi zase zkazila náladu.
„Omluvíš mě? Uvidíme se později.“
„Není problém.“ Zazubí se.
„Díky.“ Pokyne mi hlavou a já se mám k odchodu.
Rozhodnu se pro tentokrát jít k chatce velikým obloukem skoro těsně u plotu. Hlavní budova a jídelna jsou ode mě poměrně dost vzdáleny.
Vždycky mě bavilo jenom tak chodit po lese. Jako by ke mně příroda mluvila a my dva si spolu rozuměli.
Mezi stromy uvidím nějaké osoby. Přikradu se trochu blíž a zděsím se toho, co uvidím.