Tábor nebo noční můra? (7)

Kapitola VII.- Konečně nějaké vysvětlení



Od jídelny nejsem vzdálený příliš daleko, když se za mnou ozve Adam. Přivřu oči a snažím se neříct něco peprného.
„Ani neřekneš, že odcházíš?“ Zamračí se.
„Musím ti snad všechno hlásit?“ Založím si ruce v bok. Je horší než moje matka. Ani ona se o mě tolik nestarala.
„Nechci, abys chodil někde sám.“ Procedí skrze zuby.
„Co by se mi asi mohlo stát tady v táboře? Jsi paranoidní.“ Odfrknu si. Strčím si ruce do kapes a mířím k naší chatce. Rád bych si lehl do postele a šel spát, protože po dnešní cestě a všem tom, co se seběhlo, jsem unavený.
Adam mě popadne za ruku a vláčí někam pryč. Úplně jiným směrem, než je naše chatka.
„Co to do tebe vjelo? Pusť moji ruku, Adame!“  Nejde mi se vykroutit z jeho silného sevření.
„Vůbec nic nevíš!“ Sykne a dál utíká se mnou v závěsu. Jsme v porostu všelijaké zeleně a stromů. Připadá mi to jako džungle. Tohle území ještě patří k táboru? Napadne mě.
Jsme už docela daleko a já pořád nevím, kam mě to táhne.
Skončíme u průzračného jezírka. Blízko od nás je obrovský balvan, který je na povrchu placatý. V pohodě by se na něj dalo vylézt a posadit.
„Konečná?“ Zeptám se.
„Jo.“ Pustí mou ruku a jde si sednout na ten balvan. Posadí se do tureckého sedu a kouká na jezírko.
Proč mě sem zavedl? To mě zajímá. Rozhodnu se sednout si vedle něj.
„Takže? Už mi konečně řekneš, proč se chováš tak, jak se chováš?“ Neodpustím si. Mohl by mi konečně říct, co se tady děje.
„Jeremy..“ Nadechne se. „Ty a já. Nemyslel jsem si.. Už dlouho se nestalo, že by někdo s mojí schopností našel svůj protějšek. Tvoje schopnost je neobyčejná stejně jako ta má.“
„Jak to myslíš protějšek?“ Jsem z toho zmatený. Neumí to pořádně vysvětlit a já nevím, co si z toho odnést.
„Víš, jak jsem tě uklidnil, když ses na mě naštval? Zastavil jsem tvoje schopnosti a to jen tak někdo nemůže. Zmrazil jsem tvůj vztek svými schopnostmi.“ Při těchto slovech se na mě konečně podívá. Otevřu pusu, ale žádná slova z nich nevycházejí. Co mu na to povědět?
„Pořád to nechápeš?“ Zakroutím hlavou a on si povzdechne. „Jsem opak tvých ohnivých schopností. Umím ovládat vodu a led.“ Vybalí na mě Adam.
„Jak..? To není možné.“
„Není? Tak se dívej.“ Pokyne hlavou k tomu jezírku. Podívám se tedy na něj a nestačím valit oči. Z druhé strany směrem k nám ho začíná pokrývat led. Opravdu se to jezírko zmrazuje, i když je léto. On to opravdu umí!
„To je úžasné!“ Jsem uchvácený tou jeho schopností. „Dokážeš zmrazit jenom vodu nebo ještě něco?“ Zajímá mě.
„Dokážu zmrazit cokoliv. Kromě tebe.“ Zasměje se. „Dokážu zmrazit jenom tvoje schopnosti, když je nedokážeš ovládnout a radím ti, aby ses to hodně rychle naučil držet pod kontrolou, jinak tě tresty rozhodně neminou.“  Přestane se smát a už mluví naprosto vážně.
„Tak to je super.“ Ocením Adamovi schopnosti. Myslel jsem si, že jsem s takovými ojedinělými schopnostmi sám. „Já ale nevím, jak je ovládat. Proto jsem zde. Mají nás to tady přece učit, ne?“
Adam se po mých slovech uchichtne. „No jasně. Učit pomocí toho, že když se neovládneš, tak ti dají trest. Věř mi, že nechceš být tři dny zavřený v kobce v zemi bez jídla a bez vody, v tom lepším případě.“ Vystraší mě.
„A v tom horším případě?“
„Tě zmrskají a to hodně bolí. Tolik k jejich metodám naučení se ovládat. Tak jsem se naučil ovládat svoje schopnosti já.“ Stoupne si a přetáhne si tričko přes hlavu. Následně se ke mně otočí a mně se naskytne pohled na jeho záda. Postavím se na nohy a přistoupím blíž k němu, abych lépe viděl. Má tam spousty jizev. Přejede mi mráz po celém těle, když to vidím. Prsty se jich dotknu a všechny je objíždím. Připadá mi strašně intimní se Adama takhle dotýkat po těle. No, přeruší mou chvilku a zpátky si natáhne tričko.
„Ale to přece nemůžou, Adame! Takhle ubližovat..“ Proklínám otce za to, kam mě poslali. „Až přijedou rodiče příští týden, tak jim to řeknu.“
„Pochybuju. Tví rodiče nepřijedou.“ Vyvrací mi.
„Mýlíš se. Říkali, že ano.“
„Jeremy.“ Uchopí mě za ramena a zatřese se mnou. „Tohle říkají vždycky. Vždycky. Tak už konečně pochop, že tohle není letní tábor, na kterém se budeš s vedoucími smát a se slečnami flirtovat.“
„Neflirtuju se slečnami.“ Odpovím znechuceně. Při představě, že bych měl strkat jazyk do pusy nějaké holce, se mi udělá zle.
„A s kým flirtuješ?“ Zeptá se zvědavě.
„To ty vědět nepotřebuješ.“ Odbudu ho.
„Fajn, ale pochop to a nezahrávej si. Budu se snažit na tebe dávat pozor.“ Zčervenám. Nemám k tomu vlastně ani žádný důvod, ale ta jeho starostlivost... Připadám si najednou tak obdivovaný.
„Slunce to jezírko nerozmrazí?“
„Ne. Udělal jsem to svými schopnostmi, takže to můžu zvrátit jen já.“ Podivuhodné. Na moment zapřemýšlím jako dítě a vypadne ze mě tohle: „Nešel by ses sklouznout? Je to jako menší kluziště.“