Tábor nebo noční můra? (6)

Kapitola VI. – Hlavní úkol? Seznámit se.



„Jak jsi to dokázal?“ Zeptám se ho nevěřícně. Jako by mě dokázal uklidnit a vzít mi ten hněv.
„Říkal jsem, že ti to brzo vysvětlím. Teď na to není čas, ale slibuju, že dostaneš odpovědi na svoje otázky.“ Zní to přesvědčivě, tak jenom kývnu.
„Měli bychom se přidat k ostatním.“ Zavelí. Jenomže já mám plnou  hlavu myšlenek toho, jak mě asi dokázal zbavit hněvu.
Jakou má Adam schopnost?
Chtě nechtě ho musím následovat do jídelny na večeři.
Bude to moje první jídlo tady v táboře, tak snad nevaří nijak špatně. Když tu budu trávit dva měsíce asi bych nevydržel jíst něco nepoživatelného.
Jídelna vlastně není jídelna, ale dřevěné posezení venku pod střechou, jak po chvíli zjišťuju.
„Neměla by být jídelna někde uvnitř?“ Zeptám se Adama. Přijde mi to divné.
„Normálně jo, ale my ji máme venku kvůli vílám, satyrům a elfům, kteří mají rádi přírodu.“ Objasní mi.
Za celý svůj život jsem neviděl žádnou vílu. Až dneska přímo přede mnou stojí hned tři. Ohromeně zírám na jejich barevná křídla protkaná blánami. Vypadají všechny tři téměř totožně. Blonďaté vlasy a modré oči. Jediné, co je na nich rozdílné jsou ty křídla. Fialová, tyrkysová a růžová.
Můj pohled musí být asi vidět, protože všechny tři víly kráčí směrem ke mně.
„Ahoj člověče.“ Zašvitoří ta s fialovými křídly. „Jmenuji se Rhonda. Kamarádka napravo se jmenuje Lucille.“ Pokyne hlavou k té s tyrkysovými křídly. „A tohle je Emily.“ Představí ještě tu s růžovými křídly. Všechny jsou strašně roztomilé. Jako by přišli z jiné planety.
„Já jsem Jeremy.“ Vyheknu. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že přede mnou stojí víly!
„Já jsem tady taky holky.“ Zabručí Adam.
„My víme.“ Řeknou jednohlasně se smíchem a všechny na něj skočí. Najednou nevidím žádného Adama, jenom ty tři víly, co se po něm plazí.
Když se dostatečně poobjímají, tak si stoupnou a upravují si rozcuchané vlasy. Poprvé za tenhle den vidím na Adamově tváři hrát úsměv. Strašně mu to sluší. Měl by se usmívat častěji.
„Chyběli jste mi.“ Poví jim upřímně a stále se usmívá.
„Ty nám taky, ale přišli jsme k vám, protože z tvého kamaráda Jeremyho cítíme moc přírody, tak jako z tebe, akorát je temnější, než ta tvoje Adame.“ Mluví Rhonda a významně se dívá na Adama, jako by mu chtěla něco říct. Vypadá na jejich vůdkyni.
„Já to vím, Rhondo.“ Pronese Adam směrem k ní. Štve mě, že nevím, o co tady jde. Proč mě do jejich skvěle tajemného hovoru nezasvětí taky?!
 „Myslím, že budeme dobří přátelé Jeremy. My, co máme moc přírody si mezi sebou rozumíme více než ostatní.“ Podotkne víla Lucille. Jak ale ví, jakou mám moc?
Rhonda s Adamem na sebe pořád významně hledí a já tomu nemůžu porozumět.
„Jdeme večeřet. Přisednete si k nám?“ Navrhne Rhonda. Přijdou mi docela milé, takže nemám důvod s nimi nejít.
„Jasně.“ Vydám se s nimi ke stolu.
Z protější strany na mě zběsile mává Dylan. Ukazuje, abych si šel sednout za ním a jeho kamarádem. Zavrtím hlavou a ukážu na Adama a tři víly před sebou.  Naznačím rty omluvu a pokračuju ke stolu. Jeho poklesnuté čelisti si nevšimnu.
Nakonec se o mě první den ještě poperou.
A to jsem se bál, že nebudu mít žádné kamarády. Musím se sám sobě smát.
Možná je to tím, že jsem mezi svými a nemusím nic skrývat. Ne že by se moje schopnost projevovala jinak než hněvem, takže ji vlastně ani moc ukazovat nemůžu, jak víly svoje křídla, ale máma říkala, že mě to tady všechno naučí.
Už se nemůžu dočkat, až budu se vším obeznámený.
Víly si přehodí svoje věci přes lavičku a vydají se k okénku s jídlem. Jdu s nimi. Nečekám na Adama. My dva budeme mít dost času si povykládat večer v chatce.
„Vy jste sestry?“ Zeptám se Emily. Teda myslím, že je to Emily. Pamatuju si, že ta s fialovými křídly je Rhonda, ale ty dvě se mi pletou. Emily a Lucille nebo Lucille a Emily? Rozhodnu se,  že bude lepší je neoslovovat jménem, dokud se to nenaučím.
„Nejsme.“  Zasměje se.
„Aha. Já jenom, že jste si tak strašně podobné, tak jsem myslel..“
„Takhle vypadají všechny víly. I když si vlasy obarvíme, abychom se od sebe trochu odlišili, tak další den jsou zase blonďaté.“ Zasměje se, ale posmutní. „Vždycky jsem si přála černé havraní vlasy.“
„Co paruka?“ Zkusím ji nějak povzbudit. Ona se jenom rozesměje a dál už nic neříká. Pozdraví paní v okénku a ta jí dá jídlo. Jsem na řadě hned po ní.
Dostanu krůtí sendvič. Dělávala mi ho máma. Zvedne mi náladu, že první, co tady jím, je moje oblíbené jídlo.
Když sedíme u stolu, tak se víly rozpovídají, jak se měli v průběhu roku, co se neviděli s Adamem. Bedlivě jim naslouchá a odpovídá na případné dotazy. Do konverzace se moc nezapojuji. Stačí mi jenom naslouchat.
Každá z nich bydlí kousek od lesa a chodí tam většinou na celé odpoledne. Já bych tam teda asi nevydržel. Je tam moc ticho. Jsem radši, když někdo mluví nebo je alespoň puštěná hudba. Cokoliv.
Jenom ne ticho.
Dojím krůtí sendvič a jdu vrátit talířek.

Cítím se unavený, tak zamířím na chatku bez toho, aniž bych Adamovi nebo někomu cokoliv řekl.