Tábor nebo noční můra? (9)

Kapitola IX.- Konec a nebo ne?



Nemůžu uvěřit tomu, co se děje přede mnou.
Dylan s tím svým kamarádem Christianem, co je mu tak hrozně podobný, drží u stromu vílu s růžovými křídly. Jmenuje se Emily. Z těch tří, se kterýma se kamarádím, je nejroztomilejší.
Oba se sklánějí nad jejím hrdlem, každý z jedné strany, jakoby z ní.. pili krev?
Ne.
Musím se mýlit.
Vždyť Dylan.. když se zamyslím, tak mi vlastně ani neřekl, co je zač a já se na jeho schopnosti nijak neptal. Nebyla příležitost, když mi Adam pořád zakazuje se s ním stýkat a jakkoliv navazovat kontakt.
Mohl by snad být upír?!
Přestanu přemýšlet, když si všimnu, že oba poodstoupí od Emily a nechají ji spadnout do mechové trávy, která je všude kolem. Její povislá křídla se při dopadu ani nezatřepotají.
Mech, kytky, keříky a prostě všechno živé okolo Emily v okruhu pěti metrů začne povadat. Jakoby najednou z ničeho nic uschly.
Z vteřiny na vteřinu. Umřela bytost spojená s přírodou a ta příroda to cítí. Ztratila jeden svůj kousek, a proto taky uschlo vše kolem. Říkala mi to Emily.
Ještě včera.
Chci se trochu posunout, ale stoupnu přitom na větvičku, která mi zapraská pod nohama. Dylan a Christian se ke mně otočí připraveni na útok.
Oba mají vyceněné tesáky a kolem pusy kapky krve. Hodně kapek krve.
Na nic nečekám a rozběhnu se pryč. Hustými stromy a porostem je to k chatce tak dvě stě metrů.
Musím přidat. Stihnu si v hlavě tak třikrát zopakovat.
Nedoběhnu daleko, když se přede mnou zjeví Dylan. Otočím se, že bych utekl na druhou stranu, ale zastoupí mi ji Christian. Má o mnoho mohutnější tělo než Dylan. S mojí malou postavou bych ho nepřepral, jakkoliv bych se snažil.
Dylan se hrdelně zasměje.
„Před námi neutečeš.“ Pořád se točím dokola a hledám únikovou cestu. Žádnou nenacházím. Proč jsem šel k sakru tím obloukem? Kdybych šel normálně, tak se tohle nemuselo stát.
Dylan a Christian vypadají děsivě. Bojím se jich.
Bojím se, že mi ublíží.
„Snad se nebojíš, nováčku Jeremy?“ Olízne si Dylan zbylou krev na rtech a vycení jistě hodně ostré špičáky.
„Nechte mě jít.“ Dostanu ze sebe.
„Přece si nenecháme utéct tak dobrou čerstvou krev, jako je ta tvoje. Ti se schopnostmi živlů ji mají nejlepší.“ Zasyčí blízko mě Christian.
„To máš pravdu.“ Přitaká mu Dylan. Rozlišují i která krev je lepší? A zrovna ta moje musí být pro ně ta nejlepší. Zákon schválnosti.
Teď by se mi strašně hodila hněvivá koule. Snažím se koncentrovat, abych ji vytvořil, ale moc to nejde.  Prostě to neumím ovládat.
Jakmile se Christian dotkne mého ramene, afektivně uskočím.
Tak se rozohním a vyděsím, že hněvivá koule letí přímo proti Christianovi. Prostě se najednou vytvoří. Zasáhne ho do hrudi a on spadne na zem jako před chvílí Emily. Proti němu je to rána jako z děla.
Ucouvnu ještě dál a narazím do stromu, o který se vyčerpáním opřu.
„Co jsi to udělal?!“ Rozkřičí se na mě Dylan. Pamatuju, že měl zelenkavé oči, ale teď na mě hledí úplně jiné. Červené oči mu svítí a nevraživě se na mě dívají.
Má pravdu. Co jsem to udělal? Zabil jsem Christiana, ale on mi chtěl určitě ublížit, takže to vlastně byla sebeobrana.
„Jen jsem se bránil.“ Zašeptám.
Dylan si přiklekne k Christianovi, který tupě zírá do prázdna. Jeho oči vyhasínají a tělo se postupně rozpadává na prach. Jeho poslední pohled se stočí na mě a já se otřesu strachem. Nemá mi jak ublížit. Vím, že tady právě přede mnou umřel, ale bojím se, co udělá Dylan. Zabil jsem mu kamaráda a on se za něj bude chtít pomstít.
„Za tohle zaplatíš! Byl to můj přítel!“ Zvedne se od té kupky prachu, co zůstala po Christianovi a pomalými kroky se přibližuje k mé osobě.
Rozhlédnu se mezi stromy. Jsme tady sami. Nikdo mě před ním nezachrání.
„To vy jste mi chtěli ublížit.“ Bráním se, ale zbytečně. Vykládat mu něco v jeho rozpoložení by bylo jako mluvit do zdi, která vám neodpoví a nevnímá vás.
„Mohli jsme být kamarádi nebo i něco jiného a ty takhle všechno pokazíš.“ Zakroutí hlavou. „Myslel jsem, že jsi jiný než všichni ostatní tady, ale očividně jsem se šeredně spletl. Jsi stejný jako oni!“  Stojí tak metr ode mě a já se ne a ne koncentrovat, aby se mi povedla ještě jedna hněvivá koule.
Jsem příliš vyšťavený, takže to nejde.
Co se stane teď?
Vysaje ze mě všechnu krev a nechá mě tu ležet mezi stromy jako Emily?
Budu Adamovi chybět?
Přál bych si před tou předčasnou a nečekanou smrtí cítit ještě jednou jeho rty na mých.
Po tváři mi začnou klouzat slzy jedna za druhou. Nechávám je volně téct. Tvoří souběžné a slané cestičky po mých tvářích.
Nemám sílu na to, abych se bránil. Svezu se po stromu až dolů do mechové trávy. Dylan jen stojí připraven na mě zaútočit.