Tábor nebo noční můra? (14)

Kapitola XIV.- Jenom kamarád?



Zůstanu bezmocně sedět na posteli. Tohle jsem asi vážně pohnojil.
„Adame..“ Zašeptám za ním, i když mě nemůže slyšet.
Nemyslel jsem to tak, že je pro mě jenom kamarád. Zapomněl jsem, co vlastně říkám. Je toho na mě moc.  Chvilka klidu by mi neuškodila. Pořádného klidu. Ne nějaké rozptylování jakýmakoliv zprávami. Myšlenky v hlavě mám strašně rozházené a nedaří se mi je všechny srovnat.
Nevím, co mám dělat.
Co cítit.
Moje mysl je zmatená na nejvyšší míru.
Slezu ze svojí postele. Vezmu si Adamovu mikinu, která je přehozená přes židli a obleču si ji. Je mi trochu velká, ale to v tu chvíli nemá žádný význam.
Voní po něm. To je to hlavní, co mě zajímá.
Lehnu si na jeho postel a zachumlám se do mikiny.
Každým nádechem a výdechem vdechuji Adamovu opojnou vůni.
Slzy přicházejí dřív, než čekám.
Kvůli svojí blbosti mám přijít snad o jediného kluka, který mě má rád? Sám si to kazím. Kdybych neřekl takovou hloupost..
Hlasitě vzlyknu, takže neuslyším otevření dveří od chatky.
Držím ruce tak silně v pěst, až mi bělají klouby. Snažím se přestat plakat, jenomže to nejde. Slzy tryskající z očí mě neposlouchají a tečou si každá kam chtějí.
Přetočím se z boku na záda a zakňučím bolestí.
Adamovi silné paže mě přehodí zpátky na bok a jeho ruka mi začne přejíždět po té mojí.
„V pořádku?“ Dýchá prudce. Má o mě strach.
„Neuvědomil jsem si, že..že tam mám ty rány.“ Dopovím a schovám si tvář.
Určitě si jenom pro něco a přišel a hned zase bude chtít jít pryč. Potlačuju slzy. Čekám, kdy se zvedne, ale on tam pořád sedí.
„Jeremy proč máš moji mikinu a ležíš u mě na posteli?“
„Já..vrátím ti ji. Promiň.“ Posadím se a chci si ji vysvléct, ale jeho ruka mě zastaví.
„To je v pořádku. Můžeš si ji nechat. Ty mi promiň, že jsem to vzal tak doslova. Nechtěl jsem tě rozrušit.“ Pohladí mě bříšky prstů po tváři.
„Nejsi pro mě JENOM kamarád. Beru tě jako kamaráda, to ano. Jsi to ty s kým si můžu, nebo bych aspoň chtěl, promluvit o všem. Ale kdybys byl jenom kamarád, tak tě nemám tak rád.“ Nahnu se k Adamovi a zmocním se jeho pootevřených rtů. Začnu si pohrávat s jeho jazykem a ani on nezůstává pozadu. Přidá se taky a naše jazyky se spolu proplétají. Nemůžu se toho úžasného pocitu zbavit.
„Máš mě rád?“ Zeptá se zadýchaně, když se ode mě odtrhne.
„Mám a moc. Ty mě ne?“ Pomalu k němu zvednu oči.
„Já taky a je samozřejmost, že mi můžeš říkat všechno. Jsem tady jenom pro tebe.“ Usměju se od ucha k uchu. Opírá se čelem o to mé. Oba se usmíváme jako měsíčky na hnoji.
Když se otřeme nosy, tak se oba rozesmějeme.
Adam mě něžně obejme a zašeptá: „Už nikdy takhle neodejdu, aby ses trápil. Vždycky budeme první mluvit. To ti slibuju, Jeremy.“
„Dobře.“ S tím můžu jenom souhlasit. Kdybychom si promluvili hned, nemuselo to být takové drama.
„Jo ještě mi pan Rendly říkal, že máš sezení u všemocné.“
„Kvůli čemu? Co je ta všemocná zač?“  Zajímá mě.
„To je asi jediná bytost tady v táboře, které dětem pomáhá ovládat jejich schopnosti. Jenomže Rendly a Taubová tam děcka posílají až potom, co jim udělí trest. Vysvětlí ti, jak se dá využít tvoje moc a jak s ní pracovat, aby ses hned nevyčerpal, jak to umíš.“ Vyplázne na mě jazyk.
„Aha. A to mě to nemůžeš naučit ty? Máme přece podobnou moc.“ Zadumám nad tím. Adam mi pocuchá vlasy.
„To bych mohl, ale i tak jsi trošku odlišnější, než já. Ona ti to vysvětlí. Nemusíš se bát. Byl jsem tam minulý rok taky a bylo to v pohodě.“ Povzbudí mě Adam.
„Můžu tam jít hned?“ Optám se rychle. Strašně rád bych se naučil ovládat svou moc. Samozřejmě vím, že hněvivé koule ze mě vystřelí při nadměrném hněvu, ale kdybych ji chtěl použít normálně, tak nevím, jak na to. A navíc, když tu jednu nebo dvě střelím, tak mě to naprosto vyčerpá a spím pak dlouho jako špalek.
„Jestli chceš, tak tě tam zavedu.“ Zvedne mě za obě ruce z postele.
„Byl bys hodný.“
„A co moje mikina?“ Popíchne mě.
„Můžu si ji ještě půjčit? Je mi v ní dobře.“ Hodím psí očka a Adam se rozesměje.
„No dobře. Nechám ti ji pod jednou podmínkou.“ Nasadí šibalský úsměv. Povzdechnu si.
„Chceš pusu?“ řeknu místo toho.
„Co?“ pootevře Adam pusu. „Jak jsi to věděl?“ Zamračí se.
„To výraz ve tvé tváři tě prozradil. Hledíš na mě jako na kus žvance.“ Přiskočím blíž a začnu mu pusinkovat celý obličej. Od líček, až po čelo, nos a oči.
„To by ti mohlo stačit. Teď mě zaveď za všemocnou.“ Popadnu ho za ruku a chci táhnot ven, ale on se nenechá a přitáhne si mě zpátky do náruče.
„Vynechal jsi ústa.“ S tím se mi na ně přilepí a začne mě líbat.
K všemocné vyrážíme až o deset minut později. Nijak nelituju, že svoji moc budu umět ovládat o deset minut později.
Hlavně, že to budu umět. Spadne mi kámen ze srdce.
Jestli se naučím svoji moc ovládat, tak už se nemusí nic stát a já nebudu muset být trestán.
Hodně pozitivní zpráva dne.