Kapitola XV.- Sezení u všemocné
Adam mě zavede k té všemocné.
„Jenom zaklepej a řekni, jak se jmenuješ. Ona už bude vědět.“ Pohladí mě po rameni a mile se usměje.
„Tak jo.“ Zašeptám. Rád bych ho ještě políbil, ale když se nahnu, tak mě jeho ruka zastaví.
„Tady ne. Mohli by nás vidět a byl by z toho problém. Až v chatce ano?“ Podívá se na mě omluvně. Nemůžu nic jiného, než jenom přikývnout. Nechci další problémy, a proto bude lepší držet se zkrátka, i když mě jeho rty tolik lákají. Chtěl bych je na těch svých cítit ve dne v noci.
„Zatím ahoj.“ Řeknu jenom a zaťukám na dveře.
Adam si strčí ruce do kapes a vydá se pryč. Pečlivým pohledem sleduju jeho zadek.
Zahihňám se.
„Přeješ si?“ zeptá se mě vlídný hlas. Otočím se. Zapomněl jsem, že jsem před chvíli ťukal. Mezi světlými dřevěnými dveřmi stojí holka tak okolo pětadvaceti let. Na hlavě má místo normálních vlasů barevné dredy a ve rtu piercing. Obličej jí zvýrazňují sytě zelené oči, které nemá namalované.
Když mi Adam řekl, že mám jít na sezení k jisté všemocné, tak jsem si ji představoval jako starou paní okolo šedesátky s prošedivělými vlasy a vrásčitou kůží.
Proto jsem překvapený, že je to tak mladá holka.
Polknu a otáži se: „Vy jste všemocná?“
„Jasně a nekoukej, jako kdybys viděl mimozemšťana.“ Zasměje se. „Co potřebuješ?“
„Jsem Jeremy a..“
„Pojď dál.“ Odstoupí kousek stranou, abych kolem ní mohl projít.
„Děkuju.“ Špitnu. Adam měl pravdu. Stačilo se představit a asi už věděla, kdo jsem.
„Tak se posaď.“ Pokyne mi hlavou k židli. Usadím se jenom na kraj. Kvůli těm zádům se nemůžu ani opřít. Štve mě to, protože mě pak ty záda bolí. Ne kvůli ranám, ale kvůli tomu, jak jsem stále shrbený.
„Počítám, že jsi dostal trest, když tě ke mně poslali.“ Pozvedne obočí a čeká na odpověď. Při slově trest sebou trošku škubnu a vrátím se zpátky do té chvíle, kdy mi na záda dopadaly rány biče.
„Ano.“ Odpovím stále duchem nepřítomen.
„Jeremy? Neboj se, jo? Poradím ti, jak na to a už nebudeš muset dostat žádný trest.“ Přijde ke mně a pohladí mě po rameni. „Nikdy jsem nepochopila, proč to vůbec dělají.“ Zamumlá si jenom tak pro sebe všemocná. „Ale teď k věci. No ještě.. Jmenuji se Kate, tak mi říkej. Nesnáším to oslovení všemocná.“
„Dobře.. Kate.“ Dodám a oba se tomu zasmějeme.
„V tvém spisu jsem se dočetla, že ovládáš oheň. Problém s touhle mocí je, že když ji neumíš ovládat, tak vzniká z hněvu nebo moc velké úzkosti.“
„Jo. Kvůli tomu jsem taky dostal ten trest. Neumím to ovládat. Nikdo mě to nenaučil a oni čekají, že to budu umět sám od sebe.“ Postěžuju si.
„Nesmíš se svojí mocí nechat ovládnout. Je součástí tebe, ale ty jsi ten, kdo si může dupnout a říct ne. Když chceš moc použít, tak se musíš koncentrovat. Pročistit si mysl a nemyslet na nic jiného. Uděláš tohle a tvoje koule se bude tvořit od maličké, až po tak velkou, jak ji budeš chtít.“ Vysvětluje mi.
„A co když ji budu chtít použít v obraně proti někomu a nebudu mít čas se koncentrovat?“
„Nepotřebuješ na to hodiny. Ode dneška musíš začít alespoň jednou denně meditovat a půjde to samo. Budou stačit vteřiny.“ Objasní mi. Je to zajímavé. Už se těším, až začnu s meditováním a budu svoje schopnosti ovládat.
„Koule jsou taková tvoje nejužitečnější schopnost, ale je tu ještě i něco jiného.“ Zakření se.
„A co?“
Kate seskočí s okraje stolu a jde si pro něco do šuplíku.
Vytasí na mě krabičku cigaret. Jednu si vyklepne a vloží mezi prsty. Krabičku vrátí na místo zpátky, kde ji vzala a otočí se ke mně.
„Teď mi ji zapálíš.“ Řekne.
„Ale.. ale jak? Mám střelit kouli?“ Nechápu. Ona se začne smát na celé kolo, až se popadá za břicho.
„Ne, Jeremy.“ Zahýká smíchy. „Chceš mě snad zabít nebo co?“
Akorát si ze mě dělá srandu. Nafouknu tváře a odmítám cokoliv říct.
„No tak. Neurážej se hned. Dělám si jenom srandu. Tak poslouchej.“ Nahne se blíž. „Dej prsty, jako bys chtěl lusknout.“ Předvede mi a já to po ní zopakuju. Luskání mi vždycky šlo.
„Takhle?“
„Jo, správně. Teď se soustředěně dívej na ty dva prsty, kterýma máš v úmyslu luskat. Nadechni se a zkus svou moc z plamínků v očích přesunout na prsty. Nakonec luskni.“
„Já nevím. Co když to nepůjde?“ skousnu si nervózně ret. Nechci se tady před ní ztrapnit, když mi to nepůjde.
„Nesmíš se toho bát. Jenom dělej, co jsem řekla, a uvidíš. Není to těžké.“ Usměje se povzbudivě.
„Zkusím to.“ Povzdechnu si a upřu pohled na svoje prsty. Postupuju přesně tak, jak Kate říkala.
Lusknu prsty a z mého ukazováčku vyšlehne plamínek jako ze zapalovače.
„Výborně.“ Zatleská Kate s cigaretou v puse. „Ukaž.“ Nakloní se a dá cigaretu k mému plamínku. Já jen vyjeveně koukám na to, co se mi právě podařilo.
Normálně mi hoří prst! Vlastně nehoří. Necítím žádné horko. Jenom mírné teplo, které ale sálá z toho plamínku.
„Díky za zapálení cigarety. Víš jakou to má výhodu, Jeremy?“ Potáhne si a vyfoukne kouř mimo mě.
„Netuším.“
„Jestli budeš kuřák, tak ušetříš na zapalovačích.“
„Tak to je teda škoda, že nekouřím.“ Začnu se smát.
Docela jsem se tohohle sezení bál, ale nakonec je to takové uvolněné prostředí. Kate je mladá střelená holka, která ale rozhodně má něco v hlavě.
„Já tě to naučím.“ Přistrčí mi k puse cigaretu.
„To ne. Děkuju.“ Slušně odmítnu.
„Jak myslíš.“ Potáhne si znovu.
„Může se na něco zeptat, Kate?“
„No jasně. Od toho jsem přece všemocná.“ Rozhodí ruce i nohy. Vypadá strašně vtipně.
„Odkud to všechno víš? Máš vůbec sama nějakou moc?“ Víla nebude a obyčejný člověk asi taky ne. To by podle mě nemohla být v táboře jenom tak, i když je všemocná.
„Vyučila jsem se tomu. Někdo musí ostatní, co nic neví, o všem informovat. A mimochodem mám moc.“ Mrkne na mě a odklepne si do skleněného popelníku.
Trochu se z toho cigaretového dýmu rozkašlu. Kate to pochopí a típne cigaretu.
„Promiň.“ Jde otevřít okno, aby se tu vyvětral ten hnusný smrad. „Moje moc? Vidím do budoucnosti.“ Poví jakoby nic. Oči mi málem vypadnou z důlků, když tohle řekne. Předpovídá budoucnost? Něco jako ty kartářky na poutích, co šidí lidi? Asi ne. Třeba to opravdu umí.
„Chceš něco vědět? Každý chce. Podej mi ruce.“ Nastavím je a ona se jich jemně chytí. Zavře oči a mlčí. Taky nic neříkám a jenom vyčkávám.
Trvá docela dlouho, než oči otevře a promluví.
Nakrčí čelo a začne povídat. „Stane se něco velkého a ty v tom sehraješ roli. Nevím jakou, ale budeš tam figurovat.“ Co by se asi tady na táboře mohlo stát velkého? Chci se uchechtnout, ale zachovám si vážnou tvář.
„A ještě. Jsi na chatce s Adamem, že?“ Přikývnu a ona se potutelně usměje. „Je s tebou propojený.“
„Já vím. Říkal mi to.“
„Takové věci se často nestávají, a proto by se měly hlásit, ale nechám vás na pokoji. Je to vaše věc. Nesmím do toho zasahovat. No, odběhla jsem od tématu. Jste propojení a on je tvá spřízněná duše. Víš, co to znamená?“
Zavrtím hlavou.
„Ty dnešní děti nic nevědí.“ Povzdechne si. „Spřízněná duše znamená, že i kdybyste se rozdělili, tak k sobě stejně zase najdete cestu.“
Žádné komentáře:
Okomentovat