Tábor nebo noční můra? (13)

Kapitola XIII.- Odplata



Pustím Jeremyho, i když značně nerad.
„Nevadilo by ti, kdybych šel něco zařídit?“ zeptám se. „Počkáš tady?“
„Jo jasně. Stejně jsem trošku unavený, tak si zatím lehnu.“ Usměje se.
„Děkuju.“ Dám mu pusu a odcházím pryč.
Mám ještě nějaké nevyřízené účty, které se rozhodně vyřídit musí. Nemůžu tu věc s Dylanem nechat jenom tak.
Bydlí o tři chatky dál, než já a Jeremy.
Když jsem u ní, tak se ani neobtěžuju zaklepat. Prudce otevřu dveře a uvidím Dylana, jak se rozvaluje na posteli.
Jakmile mě spatří, tak mu tvář zamrzne. Ne mojí mocí, ale náhlým strachem. Ten jeho strach úplně visí ve vzduchu. Cítím to.
„Nazdar. Jak se máš?“ Otáži se, ale přitom mě jeho odpověď vůbec nezajímá. Prudce za sebou zabouchnu dveře, až sebou ten hajzl na posteli trochu trhne.
„Máš strach?“
„Ne.“ Odsekne mi a vstane z postele. Stojíme si tváří v tvář jako nedočkavé šelmy při boji. Jenom začít.
„Měl bys, protože za to, co jsi udělal, budeš trpět.“ Zavrčím.
„Nevím o čem mluvíš.“ Uhne pohledem a to ho prozradí. Jasně, že vím, že to byl on, kdo Jeremyho nahlásil. Nikdo jiný o tom taky nevěděl. Ale když uhne pohledem při tak závažné odpovědi, je jasné, kdo je viníkem.
„Chceš mi snad vykládat pohádky o tom, že jsi to nebyl ty, kdo nahlásil Jeremyho ředitelce Taubové a kvůli tobě dostal trest? Proč si to děláš ještě těžší? Zakroutím nad ním hlavou. To jsou ti prolhaní upíři.
„Nedělám si to těžší. Prostě nevím, o čem to tady mluvíš.“  Usměje se a to mě naštve. Překonám tu malou vzdálenost mezi námi, chytnu Dylana pod krkem a přirazím ho ke stěněi.
„Měl jsem v plánu ti ulomit jeden prst, ale myslím, že mám vhodnější řešení. Bude to fifty x fifty. Tak jak ty Jeremymu, tak já tobě.“ Mrknu na něj.
„To nemůžeš!“ Vykřikne bezmocně.
„A ty jsi mohl?! Ty jsi mohl Jeremymu ublížit? Myslím, že je to fér.“Zvednu ruku, mávnu s ní a celého ho zmrazím.
Pro jistotu. Aby jej náhodou nenapadlo někam utíkat dřív, než se vrátím v doprovodu pana Rendlyho.
Zatím spokojený nejsem.
Budu, až Dylanovi dají, co si zaslouží.

Zaklepu na dveře jeho pracovny v hlavní budově.
Ozve se takové to jeho přísné dále a já vstoupím.
„Dobrý den, pane Rendly.“
„Adame.“ Pokyne mi hlavou. „Co tě ke mně přivádí?“ Zeptá se.
„Chtěl bych nahlásit jednoho táborníka. Porušil pravidla a myslím, že by měl dostat trest.“ Vidím, jak se pořádně usadí v židli a usmívá se. Vykonávání trestů je prostě jeho a to nemůže popřít. Dělá se mi zle z toho, že jemu to dělá dobře. Fuj.
„A kterého pak táborníka máš na mysli?“ Opře si lokty o stůl.
„Dylana.“
„Upír.“ Protáhne vesele to slovo. „ Tak to bude velice zajímavý trest. Ale první, čím se provinil, že zasluhuje trest?“ Ono ho to beztak ani moc nezajímá. Ptá se jenom formálně. Nepotřebuje znát důvod. Chce jenom trestat, i kdyby to bylo naprosto neoprávněně.
„Vysál jednu vílu. Emily.“ Objasním.
„Ach ano. Mysleli jsme, že utekla. Pořád mluvila o tom, jak se chce vrátit domů. Dylan ji zabil. To si tedy určitě trest zaslouží. Neumí se ovládat a to ho bude mrzet. Ještě prosím vyřiď tvému spolubydlícímu, že ho čekají dvě sezení s učitelkou. Až bude v pořádku, tak ať se za ní staví.“
„Jistě.“ Přikývnu.
„Už můžeš jít.“ Řekne mi.
„Pane? Směl bych něco vědět?“ Zkusím to.
„Ano, hochu?“
„Jaký trest Dylan dostane?“ Skousnu si ret.
„Ah..Dostane dvacet ran bičem, jako tvůj kamarád.“ Trhnu sebou, když si vzpomenu, co musel Jeremy vytrpět. A to všechno jenom kvůli mně. Měl jsem ho víc hlídat. „A bude týden v kobce bez přísunu krve.“
„Není týden hodně?“
„Ano máš pravdu. Je to na hranici mezi životem a smrtí, ale alespoň si uvědomí, že se musí ovládat.“
„Ehm, pane. Asi bych teď měl jít s vámi zpátky za Dylanem, protože jsem ho zmrazil svými schopnostmi, aby neutekl před trestem.“
„To jsi udělal velmi dobře, Adame.“ Stoupne si a poplácá mě po rameni. „Tak pojď.“
Cestou za Dylanem uvažuji, jestli hranice mezi životem a smrtí není příliš. Mohl by umřít.
Ale mně je to vlastně jedno. Ublížil Jeremymu, tak ať chcípne. Víckrát se to nesmí opakovat, protože už bych si to asi ani neodpustil.
Rozmrazím Dylana a nechám ho napospas panu Rendlymu, kterému už oči jiskří vzrušením z nadcházejícího trestu, co mu může udělit.
Ještě mu s úsměvem zamávám a vydám se zpátky za Jeremym. Nechci, aby byl příliš dlouho sám.

Najdu ho ležet v posteli.
Zavírám za sebou dveře a když se otočím, tak už jsou jeho oči otevřené .
„Ahoj.“ Vykouzlím na tváři úsměv.
„Kdes byl tak dlouho?“ Nakrčí čelo.
Sednu si k němu a pohladím ho po tváři.
„Šel jsem ti zařídit alespoň týdenní bezpečí, které je jisté.“
„Jak to myslíš?“
„Nahlásil jsem Dylana za to, že zabil tu vílu.“
„Cože?“ Posadí se Jeremy.
„Ublížil ti a taky Emily. Ten trest si zaslouží.“ Vykřiknu.
„Vlastně máš pravdu.“ Sklopí hlavu.
„Pojď ke mně, zlato.“ Rozpřáhnu náruč, aby se do ní mohl schovat. „Nechtěl jsem být zlý, jen chápej, že se o tebe bojím.“
„Já vím.“  Povzdechne si.
„Jen nejsem zvyklý, že se o mě nějaký můj kamarád, tak stará.“ Řekne. Já se zarazím.
„To jsem pro tebe jenom kamarád?“ Pustím ho.
„ Ale tak..tak jsem to nemyslel. Jenom..“
„Jo. Jdu na chvíli ven.“ Stoupnu si a vyletím z chatky.