Tábor nebo noční můra? (12)

Kapitola XII.- Vyléčení



Probudím se někdy v noci na své posteli, díky tomu, že mě někdo hladí po vlasech.
Párkrát zamrkám a otevřu očka. V chatce je tma.
“Adame?” Zašeptám. Na víc se nevzmůžu.
“Jsem tady.” Odpoví téměř okamžitě. Úlevně zavřu oči. Před tím pádem na zem jsem tak nějak doufal, že až se vzbudím, tak on bude při mně.
Hledám rukou na posteli jeho ruku. Chci se ho držet.
“Copak je, Jeremy?” Optá se.
“Můžeš mě chytnout za ruku, prosím?” řeknu plačky.
“To víš, že jo.” Natáhne se pro ni a proplete si semnou prsty. Držím se ho pevně. No jak se to vezme. Jsem oslabený, takže je to spíše takový motýlí stisk.
“Děkuju.”
“Jak ti je?”
“Bolí to.” začnou mi znovu téct slzy. Tak, jako v posledních dnech, jsem nikdy neplakal.
“Šššš. To bude dobré. Vím, jak se cítíš. Je to ta prvotní bolest. Pomine to. Slibuju.” Políbí mě na čelo.
“Já vím, ale vážně to bolí.” Fňuknu. Adam se vrátí k hlazení mé hlavičky.
“Možná by se s tím dalo něco dělat. Vydržíš to tady chvilku sám?”
“Jestli jdeš pryč kvůli něčemu, co mi pomůže od té nesnesitelné bolesti, tak klidně.” řeknu mu na jeden nádech.
“Dobře, tak tady počkej. Pro někoho dojdu.”
Zavřu oči, abych si na chvilku zdřímnul, než se Adam vrátí.

“Jeremy?” Probudí mě dneska už podruhé Adam.
“Ano?” zeptám se rozespale.
“Přivedl jsem někoho, kdo ti pomůže.”
Poodstoupí stranou a mně se naskytne pohled na Ronalda. Toho elfa, co jsem si s ním včera povídal.
“Ahoj, Jeremy. Říkali jsme si, že se uvidíme, ale nemyslel jsem, že zrovna takhle.” Nakrčí čelo. “Má ty rány ještě horší než ty.” Promluví k Adamovi.
“Já vím. Nechci, aby trpěl. Můžeš mu pomoct, tak jako mně? Prosím tě, Ronalde. Hodně to pro mě znamená. Samozřejmě to máš u mě.” Přesvědčuje jej Adam.
“Dobře udělám to, ale nepůjde to vyléčit úplně hned do jizev, jako jsem to vyléčil tobě. Můžu s ránami udělat to, že budou vypadat jako týden staré. Budou uzavřené, ale hodně citlivé, takže bude muset dávat pozor.” Vysvětluje mu Ronald. Jenom poslouchám jejich konverzaci a nijak se do ní nevměšuju.
“Fajn. To bude fajn.” Oddychne si Adam. “Už ho nebudou tak bolet, že?”
“Ne. Jenom kdyby se do nich uhodil nebo třeba spal na zádech.”
“Tak dělej, co umíš, prosím tě.”
Ronald si přiklekne k mé posteli a dá obě ruce nad moje záda.
“Bude to bolet?” Zeptám se vystrašeně.
“Ne nebude.” Pousměje se. “Pronesu pár kouzel a tvoje záda se začnou léčit. Můžeš pocítit lehké brnění a teplo okolo ran, ale to je tak asi všechno. Vážně to nic není, tak se neboj jo?”
“Jo.”
Ještě jednou se na mě povzbudivě usměje a dá se do říkání kouzel. Nerozumím jeho slovům. Nemyslím, že mluví naším jazykem, ale to nevadí. Ať dělá, co chce, pokud mi to pomůže.
Žádné brnění, jak říkal, mnou neprochází. Jen cítím to teplo okolo ran. Není to jako kdyby mi něco vypaloval. Je to takové příjemné teplo, jakoby na moje studené záda dopadla teploučká ruka.
“V pořádku?” Stáhne si ruce do klína.
“To je všechno?”
Adam i Ronald se tomu zasmějí.
“Cítíš se silnější?”
“Silný zrovna ne, ale nemám celé tělo tak ochablé.”
“Rány se ti zacelili. Můžeš chodit, ale dávej si pozor, aby ses třeba neopřel. Mohlo by to ještě bolet. Bohužel víc udělat nemůžu. Adam neměl takové rány jako ty.” Povzdychne si. Jde na něm vidět, že by mi chtěl pomoct ještě víc, ale mně to takhle stačí. Poděkuju mu alespoň za to málo, co pro mě udělal.

“Kolik jsi dostal ran, Jeremy?” Zeptá se mě Adam, až Ronald odejde.
“Pan Rendly říkal dvacet.”
“Cože?!” vyjekne Adam. Leknu se jeho náhlého postoje.
“Promiň.” Omluví se mi. “Promiň, ale dvacet ran je moc. Já měl minulý rok deset. Asi navýšili tresty. Divím se, že jsi se dopotácel až skoro k chatce. Jsi statečný a moc.” Políbí mě na čelo.
“Pomůžeš mi se zvednout, Adame?” Zvednu k němu oči. Vidím v těch jeho nesouhlas k mé otázce.
“Nemyslíš, že by bylo dobré ještě aspoň chvíli ležet?”
“Prosím.”
“Tak dobře.” Rezignuje. Jsem tvrdohlavý a kdyby mi nepomohl, tak se o zvednutí pokusím sám.
Lehnu si na bok a přehodím nohy přes okraj postele. Adam mě chytne za ruce a opatrně posadí. Záda skoro nebolí. Je to úlevný  pocit je už tak šíleně necítit.
Postavím se naproti němu a pyšně se usmívám.
“Jsi šikovný.”
Popojdu k němu blíž a obejmu jej kolem krku. Kdybych ležel, tak tohle objetí není možné, ale když můžu vstát..
“Ach Jeremy já.. nemůžu tě obejmout. Tvoje záda..” Někam své ruce položit musí a vybere si můj zadek. Velice zlehka mi na něj svoje ruce položí a já se potutelně usměju.