Tábor nebo noční můra? (11)

Kapitola XI. – Stažený ocas? To sotva.



Probudím se brzo ráno z děsivého snu.
V rychlosti se vymrštím do sedu a chytnu se za hlavu.
Vydýchávám se snažíc se zadržet slzy, které se mi derou do očí. Ten sen byl pořádně děsivý. Zdálo se mi, jak stále dokola vysávají Emily. Bylo to..strašné.
“Jeremy? Co se děje?” Adam se posadí a obejme mě kolem ramen.
“Jenom..jenom se mi něco zdálo.” zašeptám.
“Asi to nebyl zrovna nejhezčí sen. Pojď sem.” Přitáhne si mě ještě blíž. “Je brzo. Budeme ještě spát,mm?” Zeptá se mě rozespale.
“Dobře.” Lehnu si a přitulím se k němu. Má tak teplou náruč.
Znovu se mi povede usnout v Adamově náruči. Tentokrát se mi žádná děsivá noční můra nezdá a já jsem rád. Alespoň se pořádně vyspím do růžova. Jak by řekla mamka.

Znovu se probudím už vyspaný. Skrze jediné okno do chatky prosvítá denní světlo. Otočím se, ale Adam vedle mě není.
Zkusím se podívat na jeho postel, že by si třeba přelehnul, ale ani tam není.
Kam kruci šel?
Stihnu si natáhnout kalhoty a mikinu, když uslyším Adamův bezradný hlas.
“Prosím vás nedělejte to! On se bránil!”
Vylezu ven z chatky.
Venku před ní stojí Adam, jehož bezradný hlas jsem slyšel, a pan Rendly. Hlavní vedoucí.
“Jeremy půjdeš ihned se mnou.” řekne tvrdým hlasem Rendly.
“Proč?” Zeptám se nechápavě.
“Musí si ještě obout boty.” opáčí Adam. Popadne mě za ruku a vede zpátky do chatky. Pana Rendlyho jsme tam nechali stát a čekat.
“Ty víš proč s ním mám jít?” Zajímá mě. Adam ví většinou všechno, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby to věděl i teď.
“Jo.” Zachraptí.
“Tak, co se děje?” Podle jeho výrazu to vypadá na něco hodně vážného. Jsem jedno velké ucho.
“Udělí ti trest za to, jak jsi včera zabil Christiana.” S tím mě obejme a pevně drží. “Zvládneš to já to vím, ale bojím se o tebe.” šeptá mi do ouška.
“Jak..jak to zjistili?” Polknu.
“Myslím, že někdo moc mluvil a teď někdo byl Dylan. Zaručeně si to s ním vyřídím. O tom žádná. Říkal jsem, že kvůli mně budeš trpět ty. Mrzí mě to.”
“Říkal jsi..říkal jsi tam u toho jezírka, že dávají dva druhy trestů. Který z nich dostanu já?”
“Ten horší.”
“Bojím se.” řeknu mu. Z očí mi steče pár slz. Když jsem viděl ty jeho jizvy na zádech. Bylo jich tolik, že se snad ani nedali spočítat. Jedna druhou překrývali a hyzdili jeho záda. I tak je krásný, ale bude tam ty  jizvy mít navždycky. Tak jako já.
“Ani se ti nedivím.” Tiskne mě k sobě. “Budu tady na tebe čekat, dokud se nevrátíš. Nikam nepůjdu. Budu čekat, ano? Slibuju ti to.” Ujišťuje mě. Veřím mu, že na mě bude čekat, dokud se nevrátím.
“Dobře.” řeknu omámeně. Přes noc, jak jsem spal, tak jsem nabyl energií, ale teď, když mi řekl o tom trestu, tak se moje mysl zastavila a odmítá si to připustit. Přece mě nemůžou potrestat takovým trestem. Je to nemorální.
“Musíš jít nebo bude Rendlymu podezřelé, jak dlouho si obouváš ty boty.”  Dám se tedy na odchod, ale Adam si mě přitočí k sobě a políbí mě.  Nepočítám, jak dlouho drží rty nalepené na mých.
Co když ten trest nezvládnu a tohle je poslední polibek s ním?
Zdá se mi, že v posledních dvou dnech mám nějak často umírat.
Nakonec se od sebe musíme odlepit.
Neohlédnu se za Adamem. Ten pohled na jeho strhanou tvář, jak se o mě bojí, bych asi neunesl.
Pan Rendly už netrpělivě čeká před chatkou. Popadne mě za paži a táhne za sebou. Jako kdybych mu chtěl utéct.
Nevyhnu se tomu. Sám to vím.

Stojím u dřevěného kůlu. Ruce mám před sebou kolem toho kůlu pevně svázané lanem. Do pusy mi strčí roubík, abych nemohl křičet a volat o pomoc.
Bojím se už teď a to ještě můj trest ani nezačal. Bojím se těch jejich příprav.
Svázání.
Roubík.
Černá kukla přes hlavu.
Připadám si jako pštros, kterým dávají na hlavu tu kuklu, aby se nepokusili o sebevraždu. Radši bych se snad zabil, než ten trest.
Dělá se mi mdlo. Asi omdlím. Snažím se nějak pořádně nadechnout, ale přes ten hnusný roubík to jde jen těžko.
Podaří se mi uklidnit a stabilizovat svůj dosavadní stav.
Trest vykonává Pan Rendly.
Ucítím jeho ruce na zádech. Projede mnou mrazení. Ty ruce jsou mi nepříjemné. Nechci je na sobě cítit. Uchopí tričko, které na mě ještě zůstalo, zatáhne a roztrhne ho.
Otřesu se.
Snad zimou?  Je léto, takže to není zimou, ale strachem...
Slyším jeho kroky, jak poodstupují dál ode mě.
Bere si něco ze stolu.
“Dostaneš dvacet ran bičem za svou neschopnost. Myslím, že tímhle trestem se velice rychle naučíš ovládat svoje schopnosti. Přece bys nechtěl dvacet ran znova, až se neovládneš?” Nevidím na pana Rendlyho, ale jistojistě se pro sebe šklebí. Vsadím se, že mu tohle dělá dobře. Trestání táborníků pro něj musí být nevídaný požitek.
Něco sarkastického bych mu odpověděl, ale překáží mi ten hloupý roubík.
Tok mých myšlenek přeruší první rána, která dopadne na moje záda. Bolestně zakřičím. Roubík to všechno tlumí. Pan Rendly se nad tím ani nepozastaví, protože na moje záda dopadne rána druhá. Křičím bolestí. Svíjel bych se, kdybych nebyl připoutaný, ale takhle sebou můžu sotva škubnout.
Té bolesti se nedá utéct. Prostupuje celým mým tělem. Vytrysknou mi slzy. Volně stékají po tvářích. Škubu sebou při každé další ráně. Vím, že mi tam na sebe zanechávají památku na celý život, tak jako Adamovi. Chci, aby si pro mě přišel. Odpoutal mě od kůlu a vzal mě do své náruče, jenže nikdo nepřichází. Musím trpět sám a sám se s tou bolestí taky vypořádat.
Už ty rány dopadající na moje záda ani nepočítám. Zdá se mi jich nespočetně moc.
Ta bolest, kterou cítím, se nedá pořádně popsat.
Konečně to ustane.
Nemůžu se skoro nadechnout, jak mám ucpaný nos.
Pan Rendly mi sundá kuklu. Oči mám zavřené. Nechci se dívat do těch jeho. Určitě jiskří nadšením z toho, jak mi mohl ublížit. Vyndá mi z pusy roubík a já se pořádně nadechnu.
Když mě odváže od kůlu, tak se sesunu na zem.
Moje nohy jsou strašně vratké a pořádně na nich nedokážu stát. Záda mě neskutečně pálí. Cítím, jak mi po nich stékají potůčky krve.
“Teď se seber a běž do chatky.” Poručí mi. To myslí vážně? Chce abych šel do chatky? Sám? To nedokážu. Nemám nízké sebevědomí. Věřím si, ale tohle po mně přece nemůžu chtít v tomhle stavu.
“Tak mazej.”  Strčí do mě a já se svalím na bok. Snažím se pomoct si rukama, abych se zvedl.
K chatce, kterou sdílím s Adamem to není daleko. Tenhle domeček krutosti, ve kterém právě jsem, je tak sto metrů od naší chatky.
Podaří se mi postavit na nohy. Chytám se věcí okolo, abych se udržel na nohou. Vypotácím se ven.
V dálce vidím Adama. Teda myslím, že je to on. Kdo jiný by taky byl opřený zezadu naší chatky? Vlastně to může být kdokoliv, ale já doufám, že je to on.
To je moje motivace.
Soustředím se na velmi pomalou chůzi, ale bolest převažuje. Nedá se to vydržet.
“Adame..” Má to být křik na něj, ale vyjde ze mě spíše takový skřek.
Nejsem od něj daleko. Všimne si mě a rozběhne se ke mně.
Už to déle nevydržím. Podlomí se mi kolena a já padám na zem dříve, než ke mně Adam stihne doběhnout.
Ztratím vědomí a kolem mě je už jen černočerná tma.