Ostří (9)

Rozhodla jsem se vám sem ještě něco hodit, než se dám do přepisování všeho, co jsem sepsala ve škole. Je to kolem 30 stránek v malém sešitě, tak držte palce..
Myslím, že někde tady začíná Sebastian vyprávět svůj příběh. Táhne se to asi do 11 kapitoly?? Tam určitě. Možná bude vykládat pak ještě něco, ale to nevím. Nemám to tak dopředu naplánováno.. :)
Každopádně si to užijte.

Věnování: Všem, co komentují :-*

Beta: Teru <33

Btw. Asi jsem šílená, ale možná budu začínat nový cyklus.




Lenny

Ze své ložnice vyjdu pomalu a tiše za sebou zaklapnu dveře.
Procházím se po patře svého prostorného domu, protože se mi nechce scházet dolů. Byl bych moc daleko od Sebastiana.
Vůbec nevím, co mám dělat. Jak mu pomoct. Musím zjistit, co se mu stalo tak hrozného a pak mu možná dokáži porozumět. Takhle se v tom absolutně ztrácím. Hledání jeho problému je pro mě jako hledat jehlu v kupce sena.  Prostě nemožné.
Uvažuju, jestli bych měl jít zpátky za Sebastianem. Chce mě u sebe? To jeho „nevím“ vyznělo tak, že asi ne, ale já ho nenechám. Hodlám být ten, který ho ze všeho vytáhne a znova postaví na nohy.
S tímhle odhodláním vstoupím do ložnice.
Sebastian leží na posteli s žiletkou v ruce. Na té druhé má krvácející ránu, kterou si právě sám způsobil. Člověk jej nemůže nechat ani deset minut o samotě, proletí mi hlavou.
„Sebastiane..“ Hlesnu a rozeběhnu se k posteli.
„Lenny já…“
„Nic neříkej.“ Zavrtím hlavou. Vezmu toho maličkého do své pevné náruče a odnáším ho do koupelny, která navazuje jedněmi dveřmi na mou ložnici.
Posadím ho na vanu a v malé skřínce začnu lovit lékárničku, kterou zde mám schovanou pro případ nouze. Teď asi ten případ nastal. Asi bych si nemyslel, že ji použiju zrovna na Sebastianovu pořezanou ruku.
„Ukaž tu ruku, Sebastiane.“ Nařídím mu tvrdým tónem hlasu. Hned ji ke mně natáhne. Tímhle mě rozzlobil. Nechci, aby se mě bál, ale tohle prostě dělat nebude.
Vytáhnu dezinfekci z lékárničky.
„Tohle nemusíš.“ Zavrtí Sebastian hlavou.
„Bolest ti přece ulevuje, ne?“ Rýpnu si, ale hned toho lituji. „Promiň. To jsem nechtěl takhle říct.“
„Dobře.“ Zamumlá jenom v odpověď. Plácám blbé kecy. Bude se kvůli mně cítit špatně. To nechci.
Z lahvičky mu tedy nastříkám trochu obsahu na poraněnou ruku. Sebastian ucukne, ale nevydá ze sebe ani hlásku, i když vidím, jakou má na obličeji ublíženou grimasu.
„Měl bych ti to zavázat.“
„To je dobré. Nech to být. Stačí ta dezinfekce.“
„Jak myslíš. Je to tvoje ruka.“ Hodím rameny. Pohled se mi stočí k Sebastianově druhé ruce.
„Ne.“ Řekne Sebastian.
„Co ne?“ Ptám se nechápavě. Nevím, proč říká „ne“.
„Nedám ti ji.“ Sevře žiletku v ruce v úmyslu ji přede mnou schovat.
„Já nic takového neřekl.“
„Vidím, jak se díváš, a říkám ti, že ti ji nedám. Je to prostě taková moje pojistka, kdyby náhodou…“
„Ale od toho jsem tady teď pro tebe já. Už nemusíš dělat ty věci. Budeme spolu mluvit a všechno bude fajn.“ Pohladím jej po rameni.
„Tomu nevěřím. Nechci, aby se historie opakovala znova. Tolik se bojím s tebou opravdu být.“ Když mi tohle řekne, tak se v tom ztratím už úplně. Vůbec nerozumím tomu, co mi tady vykládá.
Na nic se jej neptám. Vezmu ho do rukou a odnáším zpátky do postele.
„Pěkně se uveleb a všechno mi pověz. Pěkně od začátku.“

Sebastian.

„To myslíš vážně?“ Zeptám se Lennyho nevěřícně.
„Ano.“
„Vážně to chceš slyšet?“
„Ano.“ Ujišťuje mě stále o svém zájmu.
Přemýšlím. Hodně přemýšlím, jestli mu to mám všechno povědět od začátku až do konce. To, co jsem ještě nikdy nikomu nepověděl.
„Tak dobře.“ řeknu nakonec. Lenny si sedne na posteli proti mně do tureckého sedu a vyčkává, kdy začnu s vyprávěním svého příběhu. Hluboce se nadechnu, protože tohle bude na dlouho.
„Měl..měl jsem přítele. Jmenoval se Evan. Poznali jsme se asi před dvěma lety v jednom takovém klubu, kde jsem tou dobou zrovna pracoval. Ten večer si pamatuju jako by to bylo včera…“

Vzpomínka.

Nádherné čokoládové oči na mě hledí přes barový pultík. Naprosto mě uchvátí jejich čokoládovost. Tolik mě přitahují. Ten muž, kterému patří, je stejně krásný jako ty oči. Nemám odvahu jej oslovit a zeptat se, zda si něco dá. Jsem příliš nesmělý a stydlivý. Bojím se, že mě odpálkuje nějakou nemístnou poznámkou, tak si raději hledím svých povinností barmana a obsluhuju ostatní netrpělivé zákazníky, co stojí u baru a jeden přes druhého křičí své objednávky.
Asi za hodinu se rozhlédnu po našem podniku, protože se to tu trochu zklidnilo a já nemám tolik práce.
„Dal bych si Jacka Danielse s ledem a k tomu tebe.“ Olízne si muž s čokoládovýma očima rty, když si přisedne přímo přede mě. Leknu se. Naprosto ho tady nečekám. Upadne mi přitom skleničku, kterou právě držím v rukou.
„Sakra.“ Zakleji a dám se do sbírání těch větších střepů. Ostatní menší smetu na lopatku a vyhodím do koše.
Vrátím se pohledem k neobyčejně hezkému zákazníkovi, abych se mu konečně věnoval, ale už tam nesedí. Kam se krucinál poděl? Úsměv na tváři, který jsem měl nachystaný přímo pro něj, mi z tváře velice rychle opadne. Takhle se objevit a následně zmizet. To od něj nebylo hezké, jenomže mě to vlastně může být úplně fuk, protože jej stejně neznám.
Otočím se, abych utřel nějaké mokré skleničky. Stavím je do řady do poličky nad mou hlavou, když opět uslyším ten jeho hlas.
„Tak kdepak je můj Jack Daniels?“ Optá se mě.
„Já..promiňte hned to bude.“ Omlouvám se. Natahuji se pro skleničku. Postavím ji před sebe a začnu chystat nabídku neodolatelnému pánovi. Do skleničky dám tři kostky ledu a následně vliji alkohol. Třesou se mi ruce. Bojím se, že něco zkazím, i když moc dobře vím, že na tomhle není nic, co by se dalo zmrvit.
Obratně před něj postavím připravený nápoj a on se jenom usměje.
„Děkuji.“ Napije se Jacka a postaví sklenku zpátky na pult.
„Nemáte zač. Ještě něco?“ Zeptám se ho slušně.
„A tebe dostanu kdy?“ Zamrká na mě svýma dlouhýma řasami.
„Já-já..“ Zadrhnu se. Vůbec nevím, co mu na to mám odpovědět. Nikdo mi neudělal takový návrh jako právě teď pan neznámý.
„V kolik končíš?“ Zeptá se na další otázku, když vidí, jak rudnu.
„O půlnoci.“ řeknu mu. Ani mu to nechci říkat. Co když si na mě někde počká a pak mě zbije a znásilní v nějaké temné uličce? Jenomže tahle informace ze mě prostě vyletí jako hurikán. Prozradím mu to, protože mi nepřipadá nebezpečně. Spíš mi přijde jako takový ten ochranitelský typ. Asi to bude těma očima.
„To je za hodinu. Počkám tady, dokud ti neskončí směna.“ Mrkne na mě.
„Dobře.“ Přitakám.
Pozve mě snad někam na rande nebo rovnou k sobě domů, kde se semnou hodlá vyspat? Opravdu netuším. Nevím, jestli se mám nechat překvapit, ale radši nic neříkám. Není mi dovoleno nad tím ani moc uvažovat, protože musím jít obsloužit někoho jiného, než pana tajemného. Ani jeho jméno neznám.
Když se vrátím k němu, tak už má dopitou sklenku.
„Chcete další?“
„Prosil bych dvojitého a nevykej mi. Je to takové moc formální. Budu rád, když mi budeš tykat. Jmenuji se Evan.“

V tu dobu jsem to ještě netušil, ale právě v tu chvíli jsem si posral celý život tím, že jsem se seznámil s Evanem.