Believe (13)

No Jake se vrátí z nemocnice, takže pokrok v ději :) Přijde mi, že teď poslední dobou píšu samé smutné kapitoly.. Snad tam někde konečně bude něco veselého a ne jenom samá deprese..
         Frux

Beta: Teru <33

Věnování: Šoteček a Bludný Angličan (též nevím, kdo jsi :D)





Paulie

Pro své dobro se rozhodnu zůstat zalezlý doma. Nemám totiž na to, abych šel za Jakem do nemocnice. Nezvládl bych, kdyby znovu říkal, že si mě nepamatuje. Bylo by toho na mě moc. Jednou mi to stačilo. Kdyby jenom tušil, jak moc to bolí. Samozřejmě, že bych chtěl vidět jeho nádhernou tvář a vlastně jeho celého, ale ten pocit..Nepamatuje si mě..
Ležím v posteli zachumlaný do deky. Jake mě jí vždycky přikrýval, když jsem usnul u práce. Teď se jí ale musím přikrývat sám, protože on tady není, aby to udělal.  Pane bože. V tomhle bytě je tolik vzpomínek..  Jake si prostě musí vzpomenout na všechno, co jsme spolu prožili. Není možné, aby si nevzpomněl.
Zvoní mi telefon, jak se mi pořád někdo snaží dovolat, ale já to ignoruji. Nemám náladu s někým mluvit a poslouchat ty kecy, že všechno bude dobré. To mi ani trochu nepomůže, a tak to raději nezvedám.
Najednou se ozvou klíče ve dveřích. Někdo se snaží dostat dovnitř. Jenomže..jediný, kdo má klíče je Jake? Ale co tady dělá? To jej pustili z nemocnice tak brzo? Ani si neuvědomuji, kolik jsem vlastně času strávil v té posteli. Buď jsem plakal, anebo spal. Nic jiného jsem nedělal. Rozsvítím si displej na mobilu. Uběhli téměř čtyři dny od mé návštěvy. Uteklo to tak rychle.
Vylezu z postele. Cítím se hrozně slabý, protože jsem toho za tu dobu ani moc nesnědl.  Neměl jsem chuť na jídlo.
Doploužím se ke dveřím. Otočím klíčem v zámku a otevřu.
Opravdu tam stojí Jake a spolu s ním jeho rodiče. Podívám se s nadějí na Jakea. Třeba už si vzpomněl a všechno bude jako dřív. Bohužel, z toho asi nic nebude.
Jenom se na mě zlehka usměje.
„Ahoj, Paulie.“
„Ahoj, Jakeu.“ Povzdechnu si.  Je to fakt na nic. A ještě ke všemu přišel s rodiči. „Co tady děláte?“  Opáčím směrem k nim mezi dveřmi.
„Dobrý den.“ Poví mi Jakeova matka a s opovržením se na mě podívá. „Pustíte nás dovnitř?“
„Jeho ano.“ Ukážu prstem na Jakea. „Vás nemám důvod pustit.“ Stočím pohled zpět k rodičům.
„Paulie. Promluvme si.“ Chopí se mluvení raději Jakeův otec. Z těch dvou mi přijde rozumnější. Jakeova matka je podle mě úplně blbá. Nechci ji urážet, ale to jak se kdysi zachovala. Od té doby k ní nechovám žádné city kladného typu. Jenom nenávist.
„Fajn.“ Vzdám to. Nechám rozevřené dveře dokořán.
V kuchyni si napustím pohárek vody a jdu za nimi. Usadili se na sedačce. Nehodlám jim nic nabízet. Nemyslím totiž, že takoví lidé si vůbec něco zaslouží. Potom všem, co provedli mně. Jakeovi. Tak já k nim mám být přívětivý jenom proto, že Jake ztratil paměť a my si máme hrát na ideální milující rodinku?  V žádném případě.
„Paulie, mohl bych se tady porozhlédnout?“ Zeptá se mě Jake. Přijde mi to v té chvíli hrozně směšné. Vždyť je to náš společný byt a on se mě ptá, jestli se tady může podívat.
„Jo jasně.“  Přitakám. Sleduju, jak Jake mizí za rohem chodby. Tak rád bych šel za ním a zezadu jej objal.
„Chtěli bychom se s tebou domluvit, jak to teď bude.“  Začne zase jeho matka. Mám chuť jí zbytek vody vychrstnout do obličeje.
„Jak to myslíte?“ Nakrčím čelo.
„Jake bude zatím bydlet u nás a..“
„Tak to ani omylem. Jake bude bydlet tady se mnou, jako tomu bylo i před tou nehodou.“  Protestuji proti jejich návrhu. Chtějí mi ho sprostě sebrat, jelikož si nepamatuje, co mu provedli.
„Je to náš syn a mi máme právo..“ Zase je nenechá domluvit.
„A můj je to snoubenec.“ Ukážu té namyšlené paní svůj prst. Madam se zajíkne neschopna tomu uvěřit.
„To snad není pravda!“ Vykvíkne. „To je hnusné a není to přirozené.“ Ohrnuje nade mnou nos. Je tak nemožná.
„Je mi jedno, co si o nás myslíte. Už dávno to přestalo zajímat mně i vašeh osyna. Jake zůstane tady semnou. Nedopustím, aby se dostal do těch vašich proradných a vypočítavých rukou.“  Vytmavím jim to na plno.
„Máte na to měsíc. Jestli si do té doby nevzpomene, nebo nebude zpátky v tom vašem vztahu, tak se vrací k nám.“ Prohlásí jeho otec. Napřáhne ke mně ruku. Přijmu ji a tím ztvrdím jeho dohodu. Do té doby musím vymyslet, jak dostat Jakea zpátky. Věřím tomu, že to dokážu.
„Přijímám a teď jděte.“ Vyhazuji je. Už tady pobyli dostatečně dlouho.
Jakmile se jich zbavím, tak jdu najít Jakea. Je v naší ložnici. Prohlíží si fotky na nočním stolku. Jsme na nich my dva. Jedna je z dovolené a ta druhá ze dne, kdy mi přichystal ten skvělý piknik.
„Pořád nevěříš tomu, že spolu chodíme?“ Zeptám se ho. Vyděšený se na mě otočí, protože mě nečekal.
„Já..tohle není možné..Proč si nic z toho nepamatuji??“
„To by mě taky zajímalo, Jakeu.“  Rozhodnu se zachumlat znovu do deky na posteli. Je to vážně hrozně zvláštní. Je tady semnou. Konečně. Přitom ale jeden druhého neznáme. Já jeho ano, ale Jake zná akorát moje jméno. Prakticky o mně neví nic. Neví, jakou mám práci. Nezná mou oblíbenou barvu ani film. Neví, jaká byla naše osudová restaurace, kam chodíme alespoň jednou měsíčně. Chodili jsme..
„Rodiče už odešli?“ Optá se mne.
„Jo. Budeš tady bydlet semnou. Nevadí..nevadí ti to? Já jsem totiž rád, že jsi tady. Tak dlouho jsi byl pryč.“ Začínají mě dohánět moje touhy. Zvedám se z postele a jdu k Jakeovi. Obejmu jej kolem pasu, protože jsem oproti němu menší. Tolik mi chyběl ten pocit, že se můžu opřít o jeho hruď a cítit se v bezpečí.
Jake svoje ruce však nepokládá na moje záda. Asi je z mého chování dost zmatený a moc k tomu nepřispěje, když se k němu nahnu a políbím ho.
Jake mne odstrčí od sebe rychlostí blesku. Ani mu nestihnu vklouznout jazykem do úst. Neudržím rovnováhu a upadnu na zem.
Složím si hlavu do dlaní a začnu se v pravidelném rytmu houpat. Nezvládám znovu nic jiného, než jenom neutichající pláč z Jakeova odmítnutí.