Mafie (9)

Dokopala jsem se k tomu a opravdu napsala mafii! Jak jsem si to po sobě četla ty předchozí kapitoly, tak mi začaly vyskakovat v hlavě moje ztracené poznámky. Snad bude mafie teda přibývat jakž takž pravidelně. Není to obetované a ani jsem to nikomu neposílala, takže ani nevím, jaké to vlastně je. Snad ne nejhorší, protože jsem se fáákt snažila.. :)

Věnování: Jin .. nevím zlato, jestli jsi on/ona , ale přál/a sis mafii, tak ti ji věnuji. :)





O měsíc později.

„Nech mě na pokoji, Cartere!“ Zařval Gabriel z plných plic na svého přítele.
„Gaby..“ Snažil se s ním Carter mluvit, ale on jej nechtěl poslouchat.
„Jdi do hajzlu!“
„Tohle nedělej.“ Kroutil Carter hlavou.
„Měl jsi mě před otcem krýt a místo toho jsi mě prásknul, že jsem byl venku bez tebe.“ Vyčetl mu.
„Na mě je taky naštvaný. Neměl jsem tě pustit ven.“ Vyčítal sám sobě. „ Věděl jsem, že se ti nic nestane, jinak bych tě taky nepustil. Mohl mě vyhodit a stejně jsem kvůli tobě riskoval.“
„Tak jsi neměl riskovat, když ti tak moc záleží na otcových pravidlech.“
„Ale tohle je..“
„Ne! To nebudu poslouchat. Říkám ti běž do hajzlu a nech mě být!“ Gabriel vletěl do svého pokoje. Nevěděl, co by měl dělat. Byl tak rozčilený. Nemohl v klidu padnout do křesla a jenom tak sedět. Rád by házel nějakými věcmi a úplně nejraději by jimi házel po Carterovi.
Carter šel za ním. Zavřel a zamknul dveře Gabrielova pokoje jako to dělával skoro pořád. Teď to byla taky taková pojistka, aby mu Gabriel nikam neutekl. Hodlal si s ním promluvit o samotě. Nechtěl aby byl na něj ten jeho brouček naštvaný, jenže nemohl jinak. Opravdu se tomu nedalo vyhnout.
„Zlato..“ Pokusil se na něj znovu promluvit, ale on se před ním zavřel do koupelny.
Co si o sobě kruci ten Carter myslel? Létali Gabrielovi myšlenky hlavou. Měl v úmyslu ho jako před otcem takhle potopit? Nechápal to.
Carter ťukal na zavřené dveře, ale Gabriel odmítal odpovědět na jeho výzvy, aby vylezl ven a mluvil s ním. Tvrdohlavec jeden.
„Budu tady čekat tak dlouho, jak bude potřeba. Ty víš, že budu.“ Oznámil mu Carter. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat, a tak se postavil se založenýma rukama na hrudi před dveře a zarytě stál bez úsměvu na tváři.
Gabriel se opřel o umyvadlo a podíval se na sebe do zrcadla. Měl vztek. Hrozný vztek.
Otec na něj byl naštvaný. Takový na sebe nebyli dlouho. Gabriela to ovšem ranilo. Vždycky chtěl být pro otce vzorným synem a teď si to tak zkazil. Carter to zkazil. Měl být ten, kdo to po něm všechno převezme, až on sám nebude moct, jenomže teď? Mohl se jít zahrabat.
Gabriel otevřel skřínku, co se skrývala za zrcadlem. Sáhl pro nůžky.
Pořádně se nadechl, vzal si jeden pramen vlasů, které už mu sahaly na ramena, a odstřihl ho. Zrovna se vrhal na další a další. Prameny padaly jeden za druhým do umyvadla a jemu tekly slzy.
Chtěl si vlasy ostříhat. Dlouhé je nechával jenom kvůli Carterovi, kterému se tak líbily, ale teď? Nechtěl je mít dlouhé, když ho ten bastard podrazil.
Všechny si je v afektu ostříhal. Když byl se vším hotov, tak se na sebe podíval. Přes slzy nic neviděl, a proto si musel rukou protřít oči.
Vypadal hrozně. Každý pramen si totiž ustřihnul jinak. Jeho hlava byla s nynějším účesem divná ještě víc, než před tím.
Rozhodl se vyjít ven z koupelny. Potřeboval obejmout. I když jej Carter tak naštval..stejně neměl za kým jiným jít, než za ním, protože se sestrou mluvit nemohl. Nevěděla, co je mezi ním a jeho bodyguardem, takže se jí neměl jak svěřit se svým stávajícím problémem.
Otevřel dveře.
„Gaby, já..Bože co sis to udělal s těmi vlasy?“ Koukal na svého přítele nevěřícně.
„Cartere..“ Vzlyknul.
„Pojď ke mně ty hlupáčku.“ Rozpřáhl náruč, aby se do ní ten malý mohl schovat. Bylo pro něj utrpení vidět jej plakat. Od toho prvního dne, kdy se poznali, se to stalo teprve podruhé. I tak byl ale smutný už kvůli své lásce.
Gabriel se k němu přitisknul velice pevně a neměl v úmyslu se pouštět.
„Zradil jsi mě!“ Vyčetl mu znova.
„Promiň. Já musel.“ Omlouval se Carter. Hladil Gabriela po zádech. Rukou mu zajel i do vlasů. Moc mu jich tam tedy nezbylo.
„Nemusel.“ Odporoval Gaby.
„Proč jsi to udělal? Proč sis je ostříhal? Byly tak krásné.“ Svedl téma jinam.
„Kvůli tobě.! Chtěl jsem se ti..já nevím..přestat líbit. Naštvat tě, tak jako ty jsi naštval mě..“
„Pro mě bys byl krásný, i kdybys žádné vlasy neměl. Copak nevíš, že tě miluju?“ Povzdechl si Carter. Gabriel jej nepřestával překvapovat svými činy. Byl oproti němu stále tak nezkušený. To ho na něm přitahovalo ještě víc.
„Taky tě miluju.“ Přitulil se k jeho rameni.
„Tak toho nechme. Dost nesmyslných hádek. Nechtěl jsem ti nijak ublížit, ale odpovědi tvému otci se nedalo vyhnout.“
„Dobře. Jen mě mrzí, že je teď na mě naštvaný. A můžeš za to ty.“ Praštil Cartera do ramene, ale to stejně bylo k ničemu, protože hoře, jakou byl Carter, nemohla ublížit malá rána od Gabriela.
„Lásko.. Opravdu se ti moc omlouvám. Nechtěl jsem tě tak ranit. Můžeš mi to odpustit?“ Vzal si Carter Gabyho obličej do dlaní a zadíval se do těch uplakaných očí.
„Co jiného mi zbývá?“ Ušklíbl se Gabriel.
„Ty jeden malý!“ Začal Carter lechtat svého miláčka.
„Áááá nech mě. No tak, Cartere, dost.“ Ječel Gabriel a smál se. Slzy už mu přestaly téct dávno.
„Co za to? Pusu?“ Vyjednával.
„Nezasloužíš si.“ Vyplázl jazyk.
„Já že si nezasloužím?“ Carter ho přestal lechtat a na oko uraženě se posadil do křesla.
„No tak. Nedělej pana uraženého.“ Gabriel šel ke Carterovi a sedl si mu na klín. Časem si zvykl, že je prostě normální, když se mu usadí na klíně. „Tu pusu ti dám.“ Rezignuje Gabriel a nahne se pro polibek. Je pro něj smířlivým. Ještě se s Carterem nehádal, takže nevěděl, jaký účinek má usmiřující polibek. Rozhodně si ho vychutnával o to víc, když šmejdil Carterovi v ústech.
„Ty jsi můj malý blázínek.“ řekl mu po puse Carter a přitáhl si ho na hruď. „Rozhodně budeme muset navštívit nějaký salón, protože tvé kadeřnické schopnosti nejsou zrovna nejlepší.“
Tomu se museli zasmát oba, protože Gabrielův účes byl vážně strašně odrbaný.