Ostří (8)

Chtěla jsem vám sem dát Jinde než v přepychu, ale zapomněla jsem to poslat betě, takže jsem zvolila ostří. Taková depresivní povídka. Sebastian je prostě ťula no.. Užijte si to ... :)
Btw. O tu mafii se dneska pokusím, ale opravdu nic neslibuju. V poslední době mám nejvíc chuť psát ostří a tábor. Do toho zbytku se prostě dokopu, aby to nestálo :D

Věnování: Všem:)

Beta: Teru <33



Lenny

Dívám se.
Koukám.
Hledím. … To je jediné, co dokážu v ten moment dělat.
Sebastian sedící poníženě bez košile na mé pohovce, ukazujíc mi svoje ruce. Nebylo by na jeho nahotě nic moc zajímavého, kromě toho, že jindy by mne to vzrušilo či rozjařilo, ale teď?
Pohled mi padá na Sebastianovu ruku. Hlavně na tu levou, protože ji pokrývá nekonečné množství jizev. Zacelených, co jsou načervenalé a nechtějí zmizet, nových, na kterých se nedávno vytvořil strup… Takhle je dokážu rozlišit. Nedají se spočítat. Snad se o to ani nemíním pokoušet, protože bych se hodně divil, kolik jich tam má.
Některé museli být vytvořeny nedávno. Udělal to snad, i když už jsme se znali?
Je to hrozné, bolestné, smutné, lítostivé.. Nemůžu uvěřit tomu, že na první pohled tak, veselý a temperamentní člověk by byl něčeho schopen. Očividně ano.
Jak si mohl takhle surově ublížit? Muselo ho to hrozně bolet.
Představa, že bych si měl něčím říznout do ruky já sám je..divná? Asi bych to neudělal. Nikdy jsem nad tím ani nijak zvlášť nepřemýšlel.
Najednou si uvědomím, jaké gesto vůči mně Sebastian podnikl. Odhalil mi svoje ruce, na kterých jsou jizvy. Udělal odvážný krok. Nemohl přece vědět, jak na to budu reagovat.
Měl bych..měl bych něco říct. Je určitě v očekávání, co udělám.
„Sebastiane.“ Oslovím ho. Přisunu se k němu blíž. Delší dobu nacházím správná slova, abych neřekl něco ošklivého, co by se ho mohlo dotknout. To nechci ani náhodou.
„Proč to děláš? Proč si takhle ubližuješ? Copak nevíš, že takové jizvy nezmizí?“ Budu se snažit najít alternativní řešení, jak mu pomoci z takové složité situace ven.
No, Sebastian mi neodpovídá.
„Zlatíčko, všechno je v pořádku, ano? Jsem moc rád, že ke mně chováš takovou důvěru a svěřil ses mi s tím.“ Zdá se mi dobré ho tímhle trochu uklidnit. Taky že to, co říkám, myslím smrtelně vážně. Jsem vážně rád, že mi to řekl. Protože se neznáme ani nijak dlouho, tak proto.
Posadím se k němu a podám mu do rukou košili.
„Tady máš.“ Opatrně vztahuje pravou ruku ke košili a svými útlými prstíčky ji pevně stiskne. Nahnu se k Sebastianovi blíž, abych mu mohl odhrnout pár pramenů hnědých vlasů, pod kterými skrývá svůj obličej.
„Neplač, prosím.“
„Nezlob s-se.“ Vypadne z něj mezi hlasitým vzlykem.
„Já se nezlobím. Vůbec ne. Proč bych se na tebe měl zlobit?“ Jdu na to optimisticky.
„Nezlobíš?“ Kuňkne.
„Ne.“ Odpovím podruhé stejně.
„Obleču ti teď to košili, ok? Budeš se cítit lépe?“ Ptám se a čekám snad na úplně jakýkoliv zvuk, co z něj vypadne.
„Ano.“ Přitaká.
„Tolik..tolik se za sebe stydím.“ řekne, když už má košili na sobě.  Sice nezapnutou, ale ruce zakryté má. Schová si obličej do dlaní a rozpláče se nanovo.
Samozřejmě, že Sebastiana obejmu. Přitisknu si k sobě jeho chvějící se tělo.
 „Ššš. To bude dobré. Jsem tady a držím tě.“ šeptám mu jemným tónem hlasu. „Já..“ Nastražím uši, když se chystá mluvit jeho malá pusinka, aby mi náhodou něco neuniklo „..mo-mohl bych být na chvíli někde sám?“ optá se roztřeseně. „Tře-třeba ve tvé ložnici. Můžu, prosím?“
„Jo, ale první ti zapnu ty knoflíčky na košili.“ protože máš tak nádherně bílou pokožku a já jí sotva odolávám, pomyslím si. Okamžitě ty myšlenky odvrhnu. Jsem vážně korunovaný kretén, když na tohle dokážu v téhle chvíli jenom pomyslet, ale nemůžu si pomoct. Sebastian je neskutečně přitažlivý.

Sebastian

Vlezu si do Lennyho postele. Zavrtám hlavu do těch úžasných fialových polštářků a jenom tak ležím. Čekám, kdy Lenny odejde z pokoje, ale pořád se k tomu tak nějak nemá. Už chci být sám, abych mohl.. Zavřu oči a pevně stisknu víčka.
„Nesmíš.“ Zašeptám si pro sebe.
Slyším kroky, kterými se Lenny přibližuje skoro až k posteli. Zastaví se před ní a dá se do řeči.
„Myslím, že není dobrý nápad nechávat tě tady samotného.“
„Proč?“
„Nechci, aby sis nějak ubližoval.“
„Ale já si nic neudělám.“
„To říkáš teď mně a potom najdu na tvé ruce krvavou ránu.“ řekne zasmušile.
Snad nebudu litovat toho, že jsem mu to říkal. Ulevilo se mi, to jo, ale jestli mě hodlá takhle hlídat. Měl bych přijít sám na to, jestli se mám řezat nebo ne.
„Lenny..“
„Nechci nic slyšet. Zůstanu tady s tebou, ať se ti to líbí nebo ne.“ Poví rázně. Asi ho nijak nepřemluvím.
Otočím se zády k němu a schoulím se do malého klubíčka. Zebou mě ruce. Mám je studené a mám chuť se pořezat z toho všeho. Je mi zebe špatně, ale stejně mám pořád chuť si tak ublížit.
„Sebastiane..Já to s tebou myslím dobře. Nechci ti nijak rozkazovat, ale ani nechci, abys dělal ty hrozné věci.“
„Já vím.“ Zamumlám. Stejně se k Lennymu neotočím.
„Můžu si lehnout k tobě?“
„Nevím.“
Nastane chvíle ticha.
„Promiň.“ Omluví se mi Lenny. „Půjdu teda radši pryč. Klidně se vyspi až do rána.“
Tohle jsem nečekal, že řekne.
Odchází z pokoje. Chci na něj zavolat, ale neudělám to.
Ranil jsem ho a teď si za to sám ponesu následky.
Sáhnu si do zadní kapsy černých kalhot. Vytáhnu žiletku.
Za všechno si můžu sám.
Říznu se.