Tábor nebo noční můra? (24)

Včera jsem měla den pauzu, kdy jsem opravdu nic nepsala a trochu mi to pomohlo. Odpočinula jsem si a nemusela jsem tak přemýšlet.. Tohle je předepsané. Zatím moje nejdelší kapitolovka. Nevím na jak moc se to protáhne, ale s mými nápady už se to blíží do finále, protože už je tam skoro všechno, co jsem chtěla. Možná tam ještě něco vymyslím. Uvidíme. Když mě něco napadne, tak to bude skvělé. Hlavně pro vás, kterým se to líbí :)

Beta: Teru <33

Věnování: Widlicka :)




Kapitola XXIV.- Vrah

Velice rád bych se zvedl, abychom mohli rychle utéct z ulice, než si někdo všimne, že my děti jsme zabili dva dospělé chlapy. Konkrétně já je zabil svou hrůznou mocí..  Jenomže zvednout se nedokážu. Zavřu oči.  Připadám si k smrti vyčerpaný. Měl jsem poslouchat rady všemocné. Takhle klukům zase akorát přidělávám problémy. Budou se o mě muset starat a my se tak nedostaneme včas k Adamovu otci.
„Zlato? Jsi v pořádku?“ Ptá se Adam a hned si mě bere k sobě. Podpírá mou hlavu místo toho, aby ji nechal ležet na tvrdé zemi.
„Asi ne.“ Hlesnu. Přece mu nebudu lhát, že jsem fit, když nejsem. Adamovi o ničem lhát nemusím. Radši mu říkám pravdu.
„Musíme zmizet, tak dělejte. Buď ať jde, nebo jej vezmi do náruče. Tady nemůžeme zůstat dlouho stát. Jsme moc nápadní.“ Syčí Ronald na Adama. Ten mě na jeho radu bere do náruče a tiskne ke své hrudi.
„Promiň, Jeremy. Všechno bude v pořádku.“  Zašeptá Adam. Nevím, za co se mi omlouvá. No, stejně jenom lehce přikývnu.
Nečekaně se po asi po dvaceti vteřinách propadnu do blažené tmy. Je mi jedno, co se kolem mě děje. Hlavně, že jsem v bezpečí Adamovi náruče. On už se o mě postará. Nenechal by mě někde ležet opuštěného a bezmocného. Na to jej znám až příliš dobře.

Probouzím se na měkké posteli. Zase. Celé tělo mám rozlámané jako bych snad běžel newyorský maraton. Napadne mě, že jsme zase v jednom z těch motelů, ale když se rozhlédnu po místnosti, tak tu myšlenku zavrhnu. Na motel je všechno okolo moc luxusní. Skoro se mi až zdá, že ta skříň, co stojí v rohu, je kolem dokola pozlacená, ale to je hloupost.
Rozhodnu se vylézt z postele, i když je mi v ní příjemně. Všechny ty polštářky a vyhřátá deka. Nevylézal bych, kdyby to nebylo nutné, jenomže v pokoji se mnou nikdo není. Musím najít Adama s Ronaldem. Kdo ví, kam se poděli.
Hupsnu tedy dolů a nazuji si své boty, které leží u postele. Z pokoje vedou jenom jedny dveře, takže nemám nějak na výběr, kam půjdu.
Zatáhnu za kliku a otevřu si. Moje hlava vykoukne a oči hodí zkoumavý pohled na chodbu. Je dlouhá. Temná. Všude na stěnách visí obrazy.
Vylezu z pokoje a dám se na další cestu. Našlapuji potichu. Nedělám skoro žádný hluk asi kromě toho, že dýchám.
„Co tady děláte?!“ Ozve se za mnou najednou přísný hlas. Naprosto to nečekám. Nevím, kde jsem. Nevím, kdo je ten muž, jestli je hodný anebo zlý. Reflexivně se bráním tím, že vytvořím hněvivou kouli neuvěřitelně rychle a pošlu ji na toho muže.
„Vy jste ho zabil!“ Další hlas. Tentokrát patří jinému muži, který na mě ukazuje prstem.
Dám se vpřed do běhu. V očích mám slzy. Nevím, co se to děje.  Kdo byl ten muž a kdo je ten, co je za mnou? Chce mně ublížit? Chce ublížit klukům? Kde vůbec jsou? V hlavě mi víří tolik zatracených otázek, na které nemám odpověď, ale prioritou pro mě momentálně je útěk. Přemýšlet můžu potom anebo až se schovám někde v bezpečí.
Doběhnu do nějaké prosvětlené místnosti. Spatřím v ní Ronalda, Adama a nějakého postaršího pána. O něčem se dohadují a ani jeden z nich se rozhodně neusmívá.
„Adame!“ Křiknu na něj.
„Jeremy, co..“ Zasekne se, když se na mě otočí a uvidí mě k němu plačícího běžet. Padnu mu kolem krku a objímám jej. Konečně nějaká osoba, kterou znám.
„Kdo to je?“ Ptá se postarší pán.
„Jeho přítel.“ Řekne Ronald.
„Cože?! Pří-přítel?“ Koktá to ten muž. Snad jako kdyby tomu nedokázal uvěřit, nebo nevím.
„Ano, tati. Jeremy je můj kluk.“ Tati? Opravdu ho oslovil jako svého otce? Takže už musíme být na místě, kam jsme celou tu dobu mířili.
„Není možné, aby můj syn..“
„Nevidíš, že se mu něco stalo?! Jeremy, co je? Jsi v pořádku?“
„Ne.“ Vzlyknu.
„Já..asi jsem ně-někoho zabil.“
„Asi? Odvedu tě zpátky do mého pokoje a všechno mi to povíš.“ Vede mě za ruku ven z místnosti. Odchází spolu se mnou, aniž by cokoliv řekl otci.

„Lehni si tady. Chceš přikrýt?“ Zavrtím hlavou. „Lehnu si k tobě, ano?“
„Stává se ze mě vrah.“ Vzlyknu znovu.
„Co to říkáš?“ Nakrčí Adam nechápavě čelo. „Ty nejsi vrah, miláčku.“ Pohladí mě po tváři.
„Jsem. První ti dva muži z tábora..“
„Ale to nebyla vražda. Bránili jsme se před nimi. Zabil jsi je v sebeobraně.“
„Stejně si to budu vyčítat. Byli to lidé.“
„Možná to byli lidi, ale takové zrůdy, jako je například pan Rendly. Ti, co vykonávají tresty.“ Usměrní mě. Má pravdu. Oni byli zlí, ale stejně si nezasloužili zemřít.
„Já vím, ale teď..zabil jsem někoho zase.“
„Koho?“
„Nevím, kdo to byl. Probudil jsem se a šel tě hledat. Bál jsem se. Ten člověk se tam najednou zjevil, já se lekl a moje koule už letěla přímo na něj.
„Jako tady v domě?“
„Ano.“ Přitakám. Stejně jediné, co z něj můžou najít, tak je prach.
Vysoukám se z postele. Vzdaluju se od Adama, dokud nenarazím do zdi.
„Měl by ses ode mě držet dál.“ Povím mu. Tolik mě bolí, že to vůbec musím vyslovit.
„Jeremy…“
„Ne,“ Vztáhnu ruce před sebe. „Jsem stejná zrůda, jako oni. Neumím nic jiného, než zabíjet.“ Svezu se po stěně na zem a schoulím se do klubíčka. Začnu zase plakat.
„Ach lásko. To není tvoje vina. Ty za to nemůžeš. Já měl být u tebe, když jsi se probouzel, ale museli jsme něco řešit s mým otcem.“ Ospravedlňuje se mi Adam.
„Nenávidím se.“ Zašeptám.
Adam si sedá na zem a přitahuje si mě k sobě, i když se mu bráním. Nakonec však vzdám všechny své pokusy o to, dostat se pryč.
Adam mne konejší a neustále dokola opakuje, že já za nic nemůžu. Nejsem stejného názoru.
Jsem ale šťastný, že mám přítele, jakým je Adam. Zůstává tady pro mě v dobrém i zlém.