Mafie (10)

Myslím, že s tímhle koncem můžete vesele tvořit nějaké teorie :P

Beta: Tero

Věnování: Lorry  a Jin :-*






Carter s Gabrielem šli společně do nepříliš vzdáleného kadeřnictví na příkaz Gabrielovy sestry ještě ten den, protože ona se na něj prý nemohla dívat, jak měl ty vlasy tak strašně ostříhané. Každý pramen jinak.
„Dobrý den.“ Pozdravili oba unisono, když vešli dovnitř skromného kadeřnictví.
Kadeřník, který se Gabriela ujal, tak byl stejně zhrozený jako Amélie. Ne-li víc.
„Pane bože, co to máte na hlavě?!“ Zděsil se průměrně vysoký mladík s červenými vlasy, staženými do culíku.
Gabriel se podíval na Cartera a jenom viděl, jak se snaží zadržet smích. Vyplázl na něj jazyk. Nemohl za to, že mu střihání prostě nešlo. Každému nejde všechno, na co sáhne.
Červenovlásek si posadil toho odrbaného chudáčka do točitého křesla a začal kouzlit.
Gabriel jenom trpělivě seděl a čekal, až ta procedura skončí. Musel totiž sedět rovně, takže si ani nemohl číst nějaký časopis jako Carter, kterému po očku pozoroval v zrcadle.
Když se pak Gabriel viděl, tak nemohl uvěřit svým očím. Připadal si hezký. Vlasy měl krátké, ale sestřih byl naprosto perfektní.
„Je to skvělé. Moc vám děkuji.“
„Mohlo by to být ještě lepší.“ Zamyslel se kadeřník nad svým dokonaným dílem. Gabriel se rychle zvedl z křesla, aby mu už nemohl ustřihnout jediný vlásek. Co kdyby tam chtěl přidávat nějakou barvu a takové ty blbosti?! Byl spokojený se svou nepříliš výraznou hnědou.
„Mně se to takhle líbí.“ Ohodnotil to Gabriel a nasadil úsměv spokojeného zákazníka. Opravdu byl s jeho výkonem spokojený, a tak mu dal za ostříhání více peněz, než si kadeřník řekl. Bylo to skoro dvakrát tolik.
„Tohle je ale moc. Musím..“ Strkal mu zpátky nějaké papírové bankovky.
„Nic. Nemusíte nic. Rád se k vám znovu vrátím. Zatím nashledanou.“ Rozloučil se Gabriel a se zvoněním zvonečku, připevněného nade dveřmi, vyšel ven.
Carter jej následoval.
„To bylo od tebe velkorysé.“ Pochválil jej.
„No co. Zasloužil si to za tak skvěle odvedenou práci. Divím se, že tu hrůzu vůbec nějak dokázal spravit.“
„To máš pravdu. Už vím, že když se budu chtít ostříhat, tak rozhodně nemám chodit za tebou.“ Prohodil Carter.
„Hej!“ Ohradil se Gabriel.
„Promiň.“ Zvedl ruce.
„Stále si ze mne utahuješ!“
„To není pravda.“ Nesouhlasil Carter s Gabrielovým výrokem. Všechno, co mu kdy řekl, tak nikdy nemyslel ani trošku zle. Chtěl s Gabrielem vycházet už od prvního dne, kdy se poznali. Ten klučina byl jeho slabinou.
„Ale je.“ Stál si za svým Gabriel neoblomně, se zakaboněným výrazem na tváři. Vypadal šíleně roztomile, když se tvářil takhle nafoukaně.
„Co se škádlívá, to se rádo mívá.“ Usmál se šibalsky Carter a Gabriel se tomu hned musel usmát taky.


Carter čekal, kdy Gabriel půjde spát.
Pevně se pro spánek rozhodl až kolem půlnoci po dlouhých hodinách vykládání si o nejrůznějších věcech, které oba v životě zažili.
„Lehneš si na chvíli ke mně?“ Zaprosil Gabriel.
„To víš, že jo.“ Zašel zamknout dveře a spolu s tím zatáhl i všechny rolety, co byly v pokoji. Byl to takový jejich rituál. Když chtěli být SPOLU, tak se museli přede všemi schovat zamčení v pokoji.
Gabriel se posunul, aby mu udělal místo vedle sebe. Carter se uvelebil a jednu ruku rozpažil směrem ke Gabymu. Ten se přesunul k němu, položil hlavu na Carterovu hruď a ten ho mohl paží tisknout k sobě.
„Spokojený?“ Optal se Carter.
„Jo. S tebou vždycky.“ Zamumlal ten jeho miláček.
„Miluji tě, broučku.“ Vyznal mu Carter lásku, kterou k němu skutečně cítil. Slovy se to nedalo pořádně vyjádřit, takže pouhé ‚miluji tě‘ muselo stačit.
„Já tebe taky.“ řekl a zavřel oči.
Místo počítání oveček se ponořil do přemýšlení. Byl nehorázně šťastný, že mohl mít při sobě člověka, kterým byl Carter. Nějak mu přišlo na mysl, že je rád, za Larryho smrt, protože jinak by nepoznal Cartera, ale to byla hloupost. Neměl by takhle uvažovat. Kdyby nějak mohl zabránit jeho smrti, tak by neváhal a udělal to. Larry s ním přece byl už od dětství a byl jako jeho bratr. Bratrovi byste smrt přece nepřáli. I tak. Bylo toho na něj moc.
Chtělo se mu spát. Po té hádce s Carterem byl unavený. Ponořil se do říše snů, aniž by cokoliv dalšího řekl.
Carter ještě chvíli čekal. Když Gaby delší dobu nic neříkal a ozývalo se pravidelné oddechování, které zračilo, že už usnul, tak se začal soukat z postele. Hlavičku mu jemně položil na polštář a dal mu na ni polibek na dobrou noc. Gabriel se lehce zavrtěl, přetočil se a pokračoval v klidném spánku.
Tiše jako myška se plížil z pokoje. Pozhasínal světla, která ještě svítila, odemknul si a vyšel na chodbu.
Zamířil do pracovny Gabrielova otce.
Zaklepal na dveře, kdyby tam náhodou ještě byl, tak ať tam nevtrhne neohlášeně. Nic se neozvalo.
Zkusil kliku. Nebylo zamčeno. Nakouknul hlavou dovnitř. Místnost byla ztemnělá. Nesvítilo se v ní. Zaklapl za sebou dveře a dal se do prozkoumávání.
Na stole byl položený notebook. Jedině ten jej zajímal. Zapnul ho, ale byl na heslo.
Zkušeně seděl na židli, s prsty na klávesnici. Začaly se po ní rozbíhat, jak cvakaly jednotlivá písmena. Zkoušel jako hesla zadávat jména šéfových bratrů v kombinaci s jejich manželkami. Neopomněl jeho vlastní manželku, ani ta to však nebyla. Ne, že by už nevěděl, jak dál, ale když zadal GABRIEL, tak se notebook odhesloval. Proč jej to nenapadlo dřív? Usmál se pro sebe.
Dal se do prohlížení složek v počítači.
Když našel tu správnou, tak si vytáhl flešku, aby si to mohl přetáhnout. Byl nervózní, aby někdo náhodou nepřišel, a proto pracoval tak rychle, jak jen to šlo, jenomže přenos souborů na flešku zrychlit nemohl.
Dodělal to a vypnul notebook. Nikdo nepozná, že na něm vůbec byl. Podíval se, zda je vše tak, jak bylo, aby mohl v klidu odejít. Vypařil se stejně rychle, jako se zjevil.
Hryzalo ho svědomí vůči Gabrielovi, ale neměl na výběr. Prostě to před ním chtě nechtě musel tajit.
Naštvaný sám na sebe zapadl do postele.