Kapitola 10
Mark
Mark položil Marlowa na postel bříškem dolů. Po cestě už se probral z omdlení a stále jen skučel bolestí. Sledoval Tammy. Pořád jí tekly po tvářích slzy. Na tom klukovi jí muselo hodně záležet. Běhala sem a tam. Nosila mokré utěrky a všelijaké léky proti bolesti. Teď, když už z něj byl člověk, na něj budou zabírat.
Vysvlékal Marlowa z bílého hábitu. Musel použít nůžky a rozstřihnout ho, protože jinak by mu ublížil. Na zádech měl dvě ošklivé rány na místech, kde předtím byly křídla. Ty rány byly otevřené. Krev na nich pomalu zasychala.
Vzal od Tammy mokrou utěrku a jemně je protřel, aby se tam nedostala infekce.
„Tammy?“ V momentě k němu otočila hlavu. „Tohle se bude muset zašít.“ Řekl jí.
„Donesu lékárničku. Myslím, že je v kuchyni.“ Rozběhla se tam a ve vteřině byla zpátky. Začala vytahovat jehlu. Samozřejmě sterilizovanou. Podala ji Markovi. Ten sledoval pohledem toho kluka a bylo mu ho líto. Nikdo si nezasloužil takhle trpět. Pamatoval si, jak se staral o Tammy, když jí vzali křídla. Bylo to tak podobné.
„Máš tam něco na umrtvení?“ Prohrabovala lékárničku a po chvíli zvedla zmučený pohled. Mluvil za všechno. Museli to vládnout bez umrtvení.
Mark navlékl nit do jehly. Přiblížil se s rukou k Marlowovým zádům. Naposledy se pořádně nadechl a jehla projela masem. Znovu a znovu. Utahoval nit a dělal na ráně stehy. Marlow už jen jemně kňučel neschopen ze sebe vydat výkřik. Tak moc ho otupila bolest. Mark se snažil být opatrný a zacházet s jehlou šetrně.
Došil mu jednu ránu. Přešel na druhou stranu a začal zašívat. Tammy přitom Marlowa celou dobu držela za ruku a šeptala, že to bude dobré.
Marlow
Ta bolest, kterou Marlow cítil, se nedala popsat. Jako by do něj bodali nože, vytahovali je a prováděli to znovu a znovu. Možná to bylo ještě horší, než stovka nožů, ale to nemůže nikdo posoudit.
„Bude to dobrý.“ Slyšel šeptat Tammy. Snažil se na ni zaostřit pohled. Plakala.
„Tammy…. neplač.“ Zaskřehotal slabě a sípavě se nadechl. Nechtěl, aby se kvůli němu trápila, ale chápal, že o něj má starost, protože on by o ni měl starost taky. Stiskla mu ruku pevněji. Cítil, jak ho drží, ale bolest stejně převažovala.
„Tammy? Myslím, že mám hotovo.“ Ozval se neznámý hlas. Bylo to to poslední, co slyšel, protože pak omdlel.
Následující dva dny měl Marlow jako v mlze. Na chvíli se probouzel, ale byl v takové agonii, že okolí moc nevnímal.
Mark
Tammy před dvěma dny říkala, že už ho nepotřebuje, tak vyklidil pole.
Pořád musel myslet na toho malého hnědovlasého kluka. Vypadal by celkem dost roztomile, kdyby nebyl tak zrychtovaný.
Musel něco provést, když mu byla křídla odebrána tak surově, že mu na zádech zely obrovské rány. Tammy to takhle neměla. Netrpěla, protože odešla dobrovolně.
Vidět někoho ze svých řad v takovém stavu. To bolelo. Věděl, že by tam neměl chodit, ale přemohla ho touha vidět hnědovlasého Marlowa.
„Ahoj Marku.“ Obejmula ho, když se objevil na prahu jejích dveří. Položil jí ruce na záda a jemně třel páteř.
„Ahoj Tammy. Přišel jsem se podívat, jak je Marlowovi.“
„Jo. Před chvílí se probudil. Chceš jít za ním?“
„Můžu?“
„Jdeš ho zkontrolovat čistě z dobré vůle nebo je za tím něco víc?“ Přeměřila si Marka pohledem.
„Co chceš slyšet?“
„Pravdu.“ Nikdy nebyl na lhaní a už vůbec by nelhal Tammy.
„Líbí se mi a zajímá mě, jak je na tom.“ Rozhodil ruce a přiznal pravdu.
„Teď ho nesmíš rozrušovat, jasné? Nechci ti nijak bránit, ale jestli mu ublížíš!“ Zapíchla mu prst do hrudi.
„Neboj Tammy. Nic takového nemám v plánu. Na to je až moc roztomilý.“ Usmál se.
„Doufám v to už kvůli tobě.“ Podívala se na Marka přísně. Přikývl na souhlas, že jí rozumí. Popošel kolem ní a vydal se k Tammyině ložnici. Tam ho uložili, aby měl klid. Zastavil se přede dveřmi. Přitiskl k nim hlavu v domnění, že něco uslyší. Poslouchal, ale bylo slyšet jenom ticho. Otevřel tedy dveře a vstoupil.
Marlow ležel na posteli břichem dolů. Hlavu měl položenou na polštáři a od pasu nahoru byl nahý. Měl na sobě jenom černé tepláky, do kterých ho určitě navlékla Tammy. Zaostřil na Marka pohled.
„Nemusíš se bát. Jsem..“
„Jsi ten, co mi zašíval záda.“
„Jak to víš?“
„Poznal jsem tě podle hlasu.“
„Aha. Mm.. Zkoušel jsi se zvednout?“
„Ne a v bližší době to ani nemám v plánu. Kvůli komu bych se zvedal? Můžu navždycky zůstat ležet, protože mě nikdo nepotřebuje. “ Otočil hlavu na druhou stranu, aby se nemusel dívat na Marka. Mark obešel postel a znovu se mu zadíval do očí.
„Tak se třeba zvedni kvůli mně.“
„Ani nevím, jak se jmenuješ.“
„Jsem Mark.“
„Marlow.“
„Já vím.“
„Ty víš všechno, co?“
„Ne, všechno ne. Nevím, co se stalo, že ti sebrali křídla.“ Mark uviděl, jak Marlowova tvář posmutněla.
„Nechci o tom mluvit.“ Vydal ze sebe přiškrceně Marlow.
„Nemusíme o tom mluvit, když nechceš.“ Marlow se nadechl a otevřel pusu, že něco řekne, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a zůstal tiše.
Marlow
Mark. Přemýšlel nad tím, kdo asi je. Určitě byl anděl, když mluvil o odebrání jeho křídel. Kde se tady vzal?
„Proč jsi tady? Poslali tě ti nahoře?“ Zeptal se zvědavě- Odpověď na tuhle otázku Marlowa velice zajímala. Třeba přišli na to, že to byl omyl a chtějí se mu omluvit. Třeba se Jack přiznal ke lži. Zajásal v myšlenkách předčasně.
„Nikdo mě neposlal. Jsem tady sám za sebe, abych se podíval, jak se ti daří.“ Usmál se. Marlowovi naopak úsměv povadl. Myslel, že možná.. Začaly mu téct slzy. Chtěl se vrátit. Zpátky za Shanem, i když mu tak moc ublížil. Věděl, že by mu neměl odpustit, ale stejně ho miloval.
„Nonono..Co se děje?“ Mark si Marlowa přitáhl k sobě a paží mu opatrně objal zraněná záda. Plakal Markovi na hrudi a slanými slzami smáčel tričko.
Marlow si po chvíli uvědomil, že tady leží v objetí Marka, který je pro něj úplně cizí člověk. Nebo anděl. To je fuk. Nezná ho. Chtěl se vyprostit z Markova objetí.
„Klidně lež. Budou tě bolet záda, když sebou budeš takhle vrtět.“ Měl pravdu. Přestal se snažit vymanit se Markovi z náručí a poraženě složil hlavu. Nevěděl, co s rukama, tak objal Marka kolem pasu. Než zaspal, tak si představoval, že ten, koho objímá, není Mark, ale Shane.
Žádné komentáře:
Okomentovat