Kapitola 9
Shane
Odešel z pracovny Vznešené Sally a na chvíli se zastavil přede dveřmi. Byl ho udat, ale udělal dobře. Určitě. Takové věci se netolerují. Jasně, on by to toleroval, kdyby se zaplétal s ním, ale když se zaplétal s Jackem, tak to v žádném případě.
Prošel okolo Marlowova pokoje a ani se nezastavil.
Marlow
Nebyl schopný cokoliv udělat. Jack všechno pokazil. Nemohl tomu ani nijak zabránit. Možná kdyby se víc bránil, tak by to šlo, ale on né. Musel se nechat políbit. Začal si škubat vlasy. Plakal a plakal, dokud neuslyšel v hlavě, že si ho povolává Vznešená Sally. Tak už? Tak brzy? Shane teda neztrácel čas. Jako smyslů zbavený se vydal k ní do pracovny. Andělé, co ho míjeli, viděli, že je v transu, tak ani nezdravili.
Posadil se na židli, která mu byla nabídnuta.
„Vítám tě, Anděli Marlowe.“
„Dobrý den, Vznešená Sally.“ Sklopil pohled a zadíval se raději do země, než by se musel utápět v jejích ledových očích.
„Někdo nejmenovaný byl na tebe něco nahlásit.“ Pronese ledově Vznešená Sally. Někdo nejmenovaný? Chtěl si odfrknout. Nejmenovaný Shane. Jako kdyby to nevěděl. „Ten nejmenovaný mi přišel říct, že jsi se s někým zapletl. Já tomu andělovi věřím, ale chci to slyšet od tebe. Je to pravda Marlowe?“ Zvedl k ní pohled. Setkal se s jejíma očima. Bylo v nich pohrdání a trošku zklamání. Že by v něj až tolik věřila a teď byla zklamaná?
„Jo.“ Co jiného mohl říct? Stejně mu vezme křídla, tak jako tak. I když by řekl, že to není pravda. Tady se nahlášení prohřešků bere až příliš vážně na to, aby někdo nahlašoval lži.
„Udivuje mě, že zrovna ty jsi se zapletl s člověkem.“ Zakroutila hlavou. Tak s člověkem? Tohle Shane nahlásil? Ani neřekl, že to bylo s Jackem? No jasně, protože kdyby nahlásil Jacka, tak jemu by vzali křídla taky a Jack je vlastně ten nejhodnější. Podle Shana. Pěkně blbé.
Nic na to neřeknu, jen dál poslušně sedím na židli a čekám, co se bude dít dál.
„Je mi to líto, ale musím ti odebrat křídla. Je to zákon.“ On to chápal. Chápal, že to musí udělat, když ho někdo nahlásil. Nikdy si nemyslel, že právě jemu křídla vezmou.
„Všechno, co máš teď na sobě nebo u sebe, ti zůstane. Nevím, kde se ocitneš, až ti odeberu křídla, ale bude to někde ve městě, kde bydlí Tammy. Určitě ti pomůže.“ Páni, nemyslel si, že ve Vznešené Sally je tolik dobra. No jo, přece jenom je to anděl, takže by měla být hodná, ale většinou nebývala.
„Díky.“ Zvedla ruce a dlaněmi je namířila na něj. Zavřela oči. Začalo z nich vycházet zářivé světlo, které ho za chvíli naprosto oslnilo a musel taky zavřít oči. Prostor kolem Marlowa začal mizet a cítil, jak padá. Záda ho začala nevyslovitelně pálit, štípat a neskutečně bolet v místech, kde měl křídla. Sykal bolestí. Se zářivým světlem, které nikdo okolo neviděl, spadl na zem.
Ocitl se v nějaké zapadlé uličce. Ležel na břiše. Na sobě měl ten odporný bílý kostým, co se nosí v nebi. Žádné vymazávání vzpomínek, jak to někde ve filmech nebo knížkách bývá, se nekonalo. Kdo by vám věřil, kdybyste začali vykládat, že jste byl anděl v nebi? Nikdo. Akorát by vás patřičně poslali do blázince. Nemohl se postavit, protože na to neměl dostatek síly. Cítil se, jako by mu ze zad vyřízli kus masa. Cítil taky proužky krve, co mu stékaly po zádech.
Spustily se mu slzy. Tohle si nezasloužil. Nezasloužil si takhle trpět za něco, co neprovedl. Kéž by tak Shane viděl, jak trpí. Létalo mu hlavou. Nemohl skoro na nic myslet. Myslí mu procházela jen ta ukrutná bolest.
Vznešená Sally přece říkala, že mu zůstávají všechny věci. Roztřesenou rukou si sáhl do kapsy a vytáhl telefon, co mu dala Tammy. Otevřel kontakty a vytočil jediné číslo, co měl uložené.
Tammy
Ležela zrovna na gauči přikrytá dekou, když se jí rozezvonil mobil. Neochotně se zvedla, odhodila deku a vydala se ke stolu, kde byl položený. Podívala se na číslo volajícího. MARLOW. Sakra. Něco se děje. Hned hovor přijala.
„Marlowe? Co se děje?“ Zeptala se vystrašeným hlasem.
„Tammy..“ Zaskřehotal jí do telefonu. Kruci.
„Davidsonova ulice.“ Potom telefon oněměl. Tammy si dala mobil před sebe a dívala se na něj. Pak najednou popadla klíče od auta a už na nic nečekala. Bylo jí naprosto jedno, že je v pyžamu. Něco se děje. Nasedla do auta a bleskovou rychlostí ujížděla k ulici, kterou ji Marlow řekl. Znala tu ulici. Bylo v ní pár barů, kam občas chodila, aby sbalila nějakého borce.
Zaparkovala a začala chodit po ulici. Nikde ho neviděla. Otáčela se dokola a očima pátrala po Marlowovi. Chodila tam spousta lidí, jen jeho nikde neviděla. Zbývala poslední možnost. Ta zapadlá ulička, do které se nepodívala.
Zašla do ní. Nesvítily tam lampy, jenom jedna poblikávala.
„Marlowe?“ zkusila tiše.
„Ta-tady.“ Ozvalo se sípavě. Rozběhla se za tím hlasem. Marlow ležel na břiše. Z bílého hábitu mu prosakovala krev. Viděla to i v té tmě. Zakryla si ústa rukou, aby nahlas nevykřikla. Panebože, oni mu vzali křídla. Co bude dělat? Sama Marlowa neodnese.
„Jsem tady Marlowe, slyšíš mě? “ lehce kývne hlavou. Musí ho to ukrutně bolet. Tvář se mu stahuje bolestí při každém nádechu. Tammy vytáhla telefon a zavolala Markovi. Ten se během chvilky zjevil po její pravici. Byl to anděl.
„Ahoj Tammy. Co se stalo?“ Zeptal se jemně Mark a položil jí ruku na záda. Přejížděl sem a tam. Uklidňovalo ji to.
„Oni-oni mu sebrali křídla. Nevím, co s ním. Nezvládla bych ho sama odnést do auta a doma vyložit. Je to příliš.. Musí ho to pekelně bolet.“ Z očí jí kapaly slzy.
„No tak, Tammy neplač. Hele, to bude v pohodě, já ho vezmu. Ano?“ Utřela si slzy z tváře.
„Jo dobře.“ Mark byl její známý. Nikdy spolu nic neměli. Věděla, že je gay a respektovala to, stejně jako u Marlowa. S Markem se nepřestala bavit, ani když jí sebrali křídla. Scházeli se často a ona s ním ráda trávila čas. Vykládal jí novinky, co se děje v nebi, i když většinou to byla samá nuda a všechno při starém.
„Jak se jmenuje?“
„Marlow. Jmenuje se Marlow. Jak ho chceš ale vzít? Záda mu krvácí a musí bolet.“
„Bohužel. Bude to muset přetrpět. Jinak to nejde.“ Zakroutil Mark hlavou. Kdyby nebyl holohlavý, tak by se mu vlasy s tím zakroucením hlavy roztančily všude okolo. Tammy se zajíkla, ale nevyslovila žádný protest. Věděla, že Mark udělá jen to, co opravdu považuje za správné. Když se mu zdálo tohle rozhodnutí správné, tak budiž učiněno.
Marlow stejně omdlel, takže snad ani necítil tu bolest, když ho Mark zvedal ze studené země. Hodil si ho do náruče a kráčel s ním k autu Tammy. Sedl si i s ním na zadní sedačku. Tammy se chopila roztřesenýma rukama volantu a jako o závod uháněla domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat