Kapitola 5
Je to hrozné utrpení, když musím ležet v posteli úplně v jiném pokoji, než Jake. Strašně moc bych chtěl ležet na pokoji s ním, nejlépe vedle něj, ale doktoři mi to nedovolili kvůli tomu, že potřebuje klid, aby se mohl uzdravit. Podle mě by vůbec nevadilo, kdybych byl u něj. Hlavně to ale prý dělají kvůli mně. Já taky potřebuji klid, ale dočkal bych se ho jenom v pokoji s Jakem. Ne tady sám jako idiot. Nemám si s kým povídat a vykládat si sám se sebou? To zrovna nemusím. Nejsem ten typ člověka.
Nejradši bych znovu seskočil z postele a ze všech sil se plazil za ním. Jenomže nemůžu. Nechci působit problém tomu hodnému doktorovi. Proč hodný?
Každý den za mnou pravidelně chodí. Moc mi to nepřekáží, ale zatím nemám potřebu s ním mluvit nebo se mu třeba jít vybrečet na rameno. Vlastně bych k němu asi ani moc nedošel, když mi operovali to bříško. Občas to pobolívá, no té bolesti si ani nevšímám, protože duševní bolest ten pocit, že nemůžu být se svou láskou, je větší.
Na brečení mám chvíle, které trávím sám. Tak rád bych se k němu přitulil.
Nebaví mě ani koukat na televizi. To ji mám docela velkou. Zavěšenou naproti mé posteli na zdi. Pěkně lesklou černou, takže ji koupili určitě teprve nedávno.
Doma v Jakeově náruči bych na ni dokázal civět hodiny. Teď mě však nikdo nedrží. Dívám se na obrazovku, ale rychle se míhající reklamy a scény filmů i seriálů mi splývají v jednu velkou šmouhu. Ani netuším, co hraje právě v tuhle chvíli. Je to jenom kolotoč barev, který moje oči vidí. Točící se spirála, co mě vtahuje svým obrazem dovnitř.
Naštvaně televizi vypnu červeným tlačítkem nahoře. Musím ho silně stisknout, protože moc nereaguje na to, jak vypadá vybavení nově. Ovladač hodím na podlahu a on se za hlasité rány rozbije. Ne úplně na kousky, kryt odletí a baterky vypadnou ven. Kotoulejí se po podlaze, dokud je do ruky nevezme onen doktor.
Ani jsem nezaregistroval, že vešel do místnosti. Vždycky dokáže překvapit. Obzvlášť mě. Zjevuje se jako duch přicházející ze záhrobí.
„Něco se stalo?“ Zeptá se a nakrčí čelo při pohledu na ovladač. Sesbírá jeho části. Baterky vrátí zpátky na své místo a zakryje je krytem. Tiše to klapne, když kousky zapadnou do sebe.
Odvrátím hlavu stranou pryč a přitáhnu si teplou peřinu blíž k tělu. Docela mě zebou ruce, ale to je beztak výmluva pro mou mysl, abych si nemusel připustit skutečný důvod.
Tak dobře.
Nechci se mu zpovídat. Jindy jsem rád, když přijde na chvíli posedět, ale teď ne. Doktor si povzdechne a jde si sednout na židli u mé hlavy. Trochu se nakloní ve snaze mi nahlédnout do tváře, ale já si přes ni překryju peřinu.
„Nechcete se mnou mluvit?“ Otáže se po chvíli ticha. Nevím, jak se tváří. Neumím to podle jeho hlasu odhadnout, protože se mi zdá, že jej drží stále ve stejné tónině. Jako by uměl mluvit jenom hluboce a tajemně jako do teď.
„Ne.“ Řeknu z pod duchny. Ozve se to dost přiškrceně, ale vím, že to slyší, protože hned odpoví.
„Co bys jste chtěl? Mohl bych pro vás něco udělat, Paulie?“ Osloví mě se zájmem. Snad se skutečně stará o to jestli mám všechno a nic mi nechybí.
Jo mohl, chce mu odpovědět moje podvědomí, ale jazyk nějak ne a ne to vyslovit, protože nepotřebuju slyšet tu stejnou odpověď stále dokola. Vím. Nevezme mě za ním a já pak budu akorát plakat. Jako vždycky, když mi takhle odpoví , a pak odejde.
Do očí se mi začnou nahrnovat slzy. Snažím se je zahnat neustálým mrkáním, no nějak to nejde. Prudce dýchám skoro hýkám, jak se snažím ty slzy zadržet, no doktor se asi zlekne, a tak ze mě odejme deku.
„Chci za ním.“ Povím mu potom, co se naše pohledy střetnou.
Uvidí moje lesknoucí se oči a zase nakrčí čelo.
„Víte, co jsem vám říkal. První se musíte uzdravit, a pak za Jakem.“ Poučí mě zase. Kdyby byl ochotný, tak mě posadí na křeslo a veze hned tam. Už chci být kruci zdravý, abych za ním mohl!
K němu do pokoje.
Do jeho objetí.
Dostat od něj letmý polibek do vlasů.
Jedna slza mi sklouzne po tváři.
Doktor se přesune pomalu ke mně. Posadí se na postel, která jemně zavrže, jako by něco říkala na protest. Natáhne svou, podle mě, velkou ruku a setře mi palcem slzu. Ani při tom jeho dotyku nedutám.
Připadá mi to divné a ještě divnější, když mě pohladí po tváři. Má teplou ruku, co se mu trochu chvěje. Růžové ústa jemně pootevřená. Čekám, že se každou chvíli nahne a políbí mě.
Uhnu pohledem do země a on svou ruku ihned stáhne zpět na stehno.
„Tak já tě za ním teda vezmu, ano?“ Jakmile tohle uslyším, tak se mi rozzáří oči jako těm nejjasnějším hvězdám na obloze. Nějak zapomenu na to, co se asi před chvílí chystal udělat a věnuju se jenom té myšlence, že se dostanu k Jakeovi.
Doktor se jenom tiše zasměje a zvedne se z mé postele. Peřina na místě, kde seděl, zůstává pokrčená.
Sundá kapačku a položí ji na deku mezi moje nohy, které mám dané těsně u sebe. Jsem celý napjatý, jak to provede. Posadí mě na vozíček a odveze za ním?
„Musím tě vzít i s postelí, protože ještě alespoň dva týdny nemůžeš vstávat.“ Oznámí mi a já s úsměvem horlivě přikyvuju.
Vypne přístroje a sundá mi tu věc z palce. Už ho z toho mám zdřevěnělý. Mohli by mě dát na normální pokoj, protože se cítím docela v pořádku. A to ještě dva týdny? Snad to nemyslí vážně…
Zajde si otevřít dveře a vrátí se ke mně. Uchopí postel za tyč a dotlačí mě až mezi dveře.
Ocitnu se na chodbě. Naposledy jsem tady byl před dvěma týdny. Je to něco jiného se dostat z toho pokoje a vidět něco jiného, než jenom televizi a odporně bílou zeď. Okna jsou, na dívání se, příliš vysoko a z mého místa bych tam neviděl, i kdybych chtěl.
Po chodbě, která je zase vymalována zeleně, mě doveze až před Jakeův pokoj. Není kolem moc sester, bratrů, doktorů ani pacientů, protože je kolem jedenácté večer. Jakeovi určitě nevadí, že přijdu tak pozdě, protože stejně „spí“.
Žádné komentáře:
Okomentovat