Kapitola 4
Už podruhé se probírám v nemocnici. Nesnáším je. Ten smrad. Všichni chodí v bílém. Je to prostě otřesné.
Na křesle sedí doktor. Zdá se mi, že ten stejný, kterému padla moje hlava do klína.
„Tak konečně jste se nám probudil.“ Usměje se přívětivě. Nějak se mi podaří pozvednout koutky svých úst a natvarovat je do bídného úsměvu.
„Docela jste nám nahnal strach. Mohl jste si ublížit. Už to víckrát nedělejte.“ Pokárá mě mírně se zdviženým prstem. Snažím se zaostřit na cedulku na jeho bílém plášti, abych se dozvěděl, jak se jmenuje, jenomže je to příliš daleko a navíc malým písmem, takže to nejde přečíst.
„Jmenuji se Rodriguez a jsem váš ošetřující lékař.“ Objasní mi. Spolknu ten knedlík v krku a pořádně si ho prohlédnu.
Má černé kudrnaté vlasy, které jsou určitě přírodní, protože který chlap by si natáčel vlasy, aby měl vlnky? No žádný. Jeho zelené oči jsou hřejivé a milé oproti přísné hranaté tváři. Ta však na jeho obličeji nic nekazí. Nemá pihy, nýbrž jenom jedno znamínko na levé tváři. Tělo má pevně stavěné. Asi jako Jake. Zase si připadám jako malý špunt.
Počkat. Jake!
Chci promluvit, ale mám tak sucho v ústech, že to prostě nejde. Bezmocně otevírám pusu. Doktora to napadne. Zvedne se a vezme ze stolečku vedle mojí postele hrneček s nějakým obsahem tekutiny. Je mi docela jedno, co je v něm. Hlavně, ať už nemám v puse takovou saharu.
Potom, co se napiju, už konečně můžu promluvit. „Děkuju, pane doktore.“
„Maličkost, Paulie.“ Podám mu pohárek a on jej položí zpátky na stolek.
„Smím vědět, jak je na tom můj přítel?“ posmutním, když se ho na tohle ptám.
„Myslíte toho přítele, za kterým jste se plazil s vážným zraněním břicha, a kvůli tomu jsme vás museli znovu operovat?“ Ujišťuje se a já přikývnu. Trochu se stydím za to, jaké jsem způsobil problémy, ale každý musí chápat, jak moc jsem chtěl za svou láskou.
„Je mi to líto. Váš přítel na tom není zrovna nejlíp. Jeho stav je samozřejmě stabilizovaný, ale po té vážné nehodě, kterou jste měli, a po jeho těžkých zraněních upadl do komatu.“
„Mohl bych jít za ním?“ Zeptám se zkroušeně. Přece nemůže být v komatu. Musí se probrat. Slíbili jsme si toho ještě hodně, co musíme udělat. Do toho to požádání o ruku. S takovou žádná svatba nebude. Ne! Okřiknu se v duchu. Teď záleží jenom na tom, aby se vzbudil a my mohli být zase spolu.
„Rád bych vás za ním pustil, to mi věřte, ale i vy musíte odpočívat. Copak se nechcete uzdravit?“
„Chci, ale..“ Zmlknu. V očích mě zaštípají slzy, ale rozhodně nehodlám brečet před tím doktorem. I když se zdá, že je ke mně docela milý, tak ho neznám.
„Ale?“
„Mohl byste mě nechat o samotě? Mám přece odpočívat.“ Podaří se mi ze sebe vysoukat. Doktor se s povzdychem zvedne. U dveří se zastaví.
„Kdybyste něco potřeboval, Paulie, vedle vlevo je červené tlačítko. Když ho stisknete, tak přiběhnou sestřičky.“ Usměje se a opustí můj pokoj.
Jakmile se ocitnu sám, tak se naplno rozpláču. Obličej mám složený v dlaních a moje tělo se otřásá nekontrolovatelnými vzlyky. Bolí mě bříško, jak se tak třesu, ale v tu chvíli není fyzická bolest horší než ta psychická.
Cítím se strašně osaměle. Kéž by tak u mě byl Jake, aby mě mohl obejmout, utěšit a říct, že to bude dobré. Tak rád se schovávám do jeho pevného a láskyplného objetí. Připadám si jako jeho malý plyšový medvídek. Někdy mi to i říkává. Prý miluje plyšové medvídky a mě ze všeho nejvíc. Při téhle vzpomínce mi steče po už tak dost mokré tváři ještě více slz.
Jenomže Jake tady není. Je v komatu a nemůže mi nijak pomoct. To já bych měl nějak pomoct jemu. Musím kvůli němu zůstat silný a nenechat se ovládnout svým slabším já. On mě potřebuje a já ho nesmím opustit. To bych nikdy neudělal.
Na to jej až moc miluji.
Podaří se mi usnout, ale není to únavou, nýbrž vyčerpáním z pláče. Vlastně se to dá považovat za únavu, protože pláč je nesmírně vyčerpávající činnost.
Jedna část mého já je ráda, že spím. Myslí si, jak mi spánek uleví, a já na všechno zapomenu.
Omyl.
Zdá se mi hrozně ošklivý sen.
Jdu s kyticí čerstvých růží za Jakem. Cestou po chodbě zdravím sestřičky a vesele si prozpěvuji svou oblíbenou písničku. Zpívávali jsme ji s Jakem spolu. Už se těším, jak se probudí a zazpíváme si ji spolu znovu.
Nadšeně vrazím do pokoje, ve kterém Jake už nějakou dobu přebývá. Má ho jenom pro sebe a nikoho jiného už sem neplánují dát.
„Koukej, co jsem ti přinesl.“ Ukážu mu rudé překvapení. Jenomže on má zavřené oči, takže stejně nemůže vidět, jak jsou nádherné.
Povzdychnu si, ale na mojí dobré náladě to neubere.
Dám mu letmou pusu na tvář a vydám se k oknu, kde stojí váza a v ní už zvadlá kytice. Vytáhnu ji, hodím do koše, napustím do vázy čistou vodu a vložím tam nové růže. Mám rád jejich vůni. Alespoň trošku provoní pokoj a nepůjde cítit ten odporný nemocniční smrad.
Když mám všechno hotovo, tak si přisednu k němu na lůžko.
Najednou začnou pípat nebo se spíš podivným zvukem plašit všechny přístroje. Na jednom monitoru vidím rovnou čáru, která ne a ne poskakovat, aby bylo vidět, jaký má tep.
„Sestro!“ Zakřičím, ale to už všechny vbíhají do pokoje.
Ani se ho nepokoušejí oživit. Prostě jenom vypnou přístroje.
„Umřel a můžeš za to ty!“ řekne mi jedna. Nemá normální obličej, ale je prožraný nějakými brouky.
Přidá se k ní další a ještě jedna. Obklopují mou osobu a sápou po mně svými slizkými chapadly.
„Ne! On není mrtvý! Nechte mě být!“ křičím bezmocně, ale to už jsou všechny na mně.
S trhnutím se probudím. Polštář mám mokrý od slz a další se mi valí z očí.
Byl to jenom sen. Opakuju si.
„Byl to jenom sen.“ Řeknu si pro sebe nahlas, abych tomu dodal důraz.
Žádné komentáře:
Okomentovat