Believe (3)

Kapitola 3

Je zvláštní ptát se sám sebe na takovou otázku. Možná se i trochu bojím si ji položit.
Umřel jsem?
Dojde mi, že vlastně stojím na zemi, takže asi těžko můžu být mrtvý. Alespoň že tak. Rozhlédnu se kolem sebe.
Všude pobíhají doktoři a zdravotní sestry.
Vidím je skrze okýnko na dveřích. Je jich tam víc než se mnou teď v místnosti. Zdá se mi, že všichni věnují pozornost jenom jedné osobě a ta leží na operačním stole. Třeba je to Jake a má těžší zranění než já, kterému se nic nestalo, když tu takhle stojím.
Prohlédnu si toho ležícího pořádně a nemůžu uvěřit svým očím.
Malý hnědovlásek, který nápadně připomíná mě samého.
Počkat! To jsem já! Přece se poznám.
Vždyť jsem na nohou, tak jak můžu být na operačním stole?
Zvědavě chci popojít k té osobě, co má být já a podaří se mi projít skrz jednu vysokou a zdatnou doktorku. Zpanikařím a začnu bezmyšlenkovitě procházet všemi možnými věcmi i lidmi.
To není možné. Je nereálné a nesmyslné, aby se stalo, že můžu někým jenom tak projít.
Omylem se mi podaří projít skrz zeď.
Ocitám se v místnosti vedle. Je to také operační sál. Vypadá stejně jako ten, ve kterém jsem teď já, teda moje tělo, akorát je možná o trošku větší. Ve vzduchu visí stejný strach, obavy a spěch jako vedle. Starají se o.. Jakea.
Stačí mi jeden pohled a vím, že je to on.
„Jakeu!“ křiknu dost hlasitě, avšak nikdo se za mým vřísknutím neotočí.
Neslyší mě..
„Jakeu.“ Zašeptám už jenom a projdu zase skrze někoho, abych se k němu doplahočil. Chci ho vzít za ruku, stisknout ji a říct mu, že jsem tady s ním, ale jenom tou jeho proletí.
Dělám to znovu a znovu.
„No tak!“ Zařvu bezmocně. Nevím, zda můžou duchové plakat, ale přísahal bych, že mi pár slz právě steklo po vybledlé tváři.
Naštvaně se otočím a vyrazím do vedlejší místnosti.
„Já jsem tady! Copak mě nikdo z vás nevidí?“ Křičím na ty hlupáky. Přece mě musejí vidět. Máchám jim rukama před obličejem, ale nic.
Třeba jsem duch, ale to bych musel být mrtvý.
Vylekaně se ohlédnu sám na sebe v hmotné podobě.
„Ztrácíme ho. Připravte elektrody a nabijte na dvě stě.“ Křikne ta vysoká doktorka, co jsem jí prve prošel.  Roztřesený stážista se vrhne na svůj úkol velice odhodlaně a připravuje elektrody.
„Ano, přesně tak. Nesmím umřít. Musím se vrátit za Jakem.“ Šeptám a pomalými kroky mířím ke svému tělu. Chytnu sám sebe za ruku a snažím se soustředit.
Ještě mi hlavou proletí nesouhlasná myšlenka. Když jsem chtěl vzít za ruku Jakea, tak to nešlo a sebe vzít za ruku můžu. Raději bych vzal jeho.
„Chci se vrátit zpátky. Chci se vrátit zpátky…“ Opakuji do té doby, než prostě moje nehmotné já přestane existovat.

Otevřu oční víčka, která jsou těžká jako balvany. Divím se, že je udržím otevřené. No, stejně se samovolně na chvíli zavřou, ale pak zase hned otevřou.
Pootočím hlavou na pravou i levou stranu. Z každé je jedna ustlaná nemocniční postel a na ní nikdo neleží. Jsem tedy v pokoji sám.
Kde je Jake?
Podívám se na svůj prst a dojde mi, že když si ten měřič pulsu sundám, abych mohl za Jakem, tak se rozpípají všechny přístroje.
Poohlédnu se napravo a uvidím zásuvku. Pravou rukou, na které mám ten měřič, tam dosáhnu, tak to vypojím z elektriky. Všechno se vypne a nastane příjemné ticho. Už se neozývá to ohlušující pípání, kvůli kterému jsem se jistě probudil. Měli by si vymyslet něco tiššího.
Ještě si vytáhnu infuzi, protože vážně nevím, jak bych ji sebou táhnul.
Nepříliš ladným pohybem ze sebe shodím nepříjemně teplou přikrývku. Mělce se nadechnu a přehoupnu nohy dolů z postele.
Do břicha mě uhodí ostrá bolest. Chytím se za něj a nějak se mi podaří utlumit hlasitý výkřik.
Povyhrnu si nemocniční košili a naskytne se mi pohled na obvaz, který mám obmotaný kolem pasu. Začíná se na něm tvořit červená skvrna. Nedbám na to, že jsem si nejspíš roztrhl nějakou zašitou ránu.
Slezu z postele dolů. Nepříjemně mě zastudí kachličky a mé tělo polije chlad.
Ke dveřím to je tak šest až sedm kroků. Podaří se mi je bez problému ujít, ale musím se u toho držet za bříško.
Otevřu a nenápadně vykouknu hlavou ven. Nikdo to nezaregistruje.
Hned naproti pokoji, ve kterém jsem, jsou informace.
Co mi to můj stav dovoluje, tak se co nejrychleji vydám k tomu pultíku.
„Prosím vás mohla byste mi říct, kde najdu Jakea Rusooa? “
„Jste příbuzný?“ Zvedne ke mně pohled přes brýle.
„Jsem jeho přítel. Nikoho jiného než mě nemá. Prosím.“ Podívám se na ni smutně. Ještě chvíli zkoumá moji smutnou tvář, než mi řekne, ve kterém pokoji leží.
Nemohla vidět, že jsem oblečený jenom v nemocniční košili, takže mám naspěch.
Pokoj na konci chodby najdu bez problému.
Před dveřmi mě přepadne strach. Co když je na tom moc zle? Do očí se mi tlačí slzy a já nemám v úmyslu se je pokusit zastavit, protože vím, že by to stejně bylo marné.
Otevřu naplno dveře a musím se zachytit futer.
Jake leží na posteli a z něho i kolem něj vedou desítky hadiček. K puse má připojený takový ten dýchací přístroj. Nehýbe se a ani nijak nejde poznat, že by žil, kdyby se mu v pravidelných intervalech pomocí toho přístroje nezvedal hrudník.
Nezvládnu se udržet na nohách déle, než dalších pět vteřin. Svezu se po futrech na zem a hlava mi spadne do strany.
„Co tady děláte? Máte ležet v posteli.“ Přilítne ke mně doktor, který právě kontroloval Jakeův stav.
„Přišel jsem za Jakem.“ Zachraptím.
Před ztrátou vědomí padne moje hlava do klína toho doktora.