„Máte deset minut.“ Upozorní m pan doktor Rodriguez. Chci na něj vyjet, že deset minut je hrozně krátká doba, ale pak jako když mě utne. Měl bych být rád i za těch pár minut, kdy smím Jakea vidět.
Taky se mohlo stát, že bych za ním šel až po propuštění a to proběhne tak za týden.
„Ach jo.“ Povzdychnu si, když se za doktorem Rodriguezem zaklapnou dveře.
Přesunu se co nejvíc na kraj lůžka a vezmu si Jakeovu ruku. Je příjemně teplá.
„Jakeu? Slyšíš mě?“ Doufám, že je to jako v těch filmech. Určitě mě slyší, jenom prostě nemůže odpovědět, protože jeho si to nepřeje.
„Musíš se probudit. Už se mi po tobě strašně moc stýská.“ Zadržím vzlyk. „Všichni jsou tady na mě hrozně hodní, ale chybíš mi ty. Prosím, Jakeu, nenechávej mě dlouho samotného.“ Nevydržím to a vzlyknu. On si na posteli jenom tak klidně leží jako šípková růženka. Možná ho probudí polibek na rty, tak jako tu princeznu z pohádky.
Podaří se mi nahnout nad něj. Bříško přitom trošku zabolí, ale co bych pro Jakea neudělal. Jemně přitisknu svoje rty na jeho. Jsou suché, a proto vystrčím jazyk a přejedu po nich, abych je navlhčil.
Odtáhnu se a tím pádem se mi umožní výhled na jeho nádhernou tvář. Hypnotizuju jeho oční víčka a čekám, že je každou chvíli otevře a řekne: „To byla moc hezká pusa, lásko. Ještě jednu.“ Jenomže tady nejsme v pohádce.
Jake oči neotevře.
„Musíme jít.“ Ozve se za mnou doktorův hlas.
Padnu zpátky do lůžka. Překryju se celý peřinou a doktorovi nic neříkám.
Mlčky veze postel spolu semnou zpátky do pokoje, kde není Jake. To je jediné na co dokážu myslet.
On.
„Za týden nebo o chvíli déle už by vás měli pustit do domácí péče. Budete moci za Jakem, tak nesmutněte.“ Utěšuje mě Rodriguez slovně. Pohladí peřinu, pod kterou se skrývám. Odykryju ji a doktora nahýbajícího k sobě obejmu kolem krku. Nestihne mi v tom ani zabránit, jak se mi daří být pohotový.
Tisknu se naléhavě k jeho ramenu a z očí mi samovolně začnou téct slzy. Zrovna teď potřebuju někoho, aby mě objal, když to nemůže udělat Jake.
Doktor Rodriguez není moc překvapen, ale chvíli mu trvá, než položí své ruce na má záda a vydechne si.
„To bude dobré.“ Konejší mne. Jsem mu za to vděčný a pořádně ani nemůžu poděkovat, jaký mám knedlík v krku.
Až se dostatečně uklidním a nabažím jeho objetí, tak stáhne svoje ruce zpátky.
Lehnu si sklopeným pohledem.
„Ehm..Musím jít, tak nashledanou a držte se.“ Rozloučí se semnou.
………………..
Ta doba, kdy jsem nemohl za Jakem byla plná strastiplných myšlenek. Jiné mi ani do hlavy nacpat nešly. Ani když jsem koukal na televizi, ani když jsem si četl. To bylo ještě horší. Z knížky, kterou jsem četl si nepamatuju nic. Nevím prostě o čem byla, protože jsem pořád přemýšlel nad svou láskou.
Teď stojím před dveřmi našeho malého domku v poklidné části města. Svírám v ruce klíče, na kterých mám plno přívěsků, docela pevně. Bolí mě od toho dlaň, ale aspoň vím, že už jsem opravdu doma a jenom se mi to nezdá.
Povzdechnu si.
Najdu správný klíč mezi všemi těmi serepetičkami a strčím ho do zámku. Otevřu dveře a vstoupím dovnitř. Opatrně a nehlučně za sebou zavřu.
Je to tady úplně stejné jako když jsme odjížděli na večeři kvůli výročí. Pohled mi padne na prst na ruce. Zatočím si se stříbrným prstýnkem, co se mi na něm vyjímá.
Pomalu procházím malou chodbičkou dále do domku směrem k obýváku.
Usadím se na naši smetanově zbarvenou sedačku. Vezmu do roztřesených rukou polštářek ve tvaru velkého červeného srdce. Přivinu si ho k sobě a nasaju vůni.
Úplně jako Jake.
Lehnu si s polštářkem, který si umístím pod hlavu. Moje vlasy na něm musí být pěkně vidět, když je ten polštářek tak zářivě červený a mé vlasy hnědé.
Celým domem se rozléhá neskutečné ticho.
Takhle to nebývalo…
(Vzpomínka)
Vyběhnu z koupelny ještě celý mokrý.
„To, co jsem řekl taky myslím vážně! Naplácám ti na holou.“ Křičí za mnou Jake.
Utíkám od něj z koupelny přes kuchyň a směju se jako blázen.
V rychlosti se podívám jestli to trdlo vážně běží za mnou.
Běží.
Na tváři má směšný úšklebek a na sobě jenom trenky, které si stihnul obléct. Je na tom lépe, než já, protože já jsem jenom v rouše Adamově. Nestihnul jsem si na sebe ani nic dát, jak jsem rychle vyběhl.
Dělám za sebou malé mokré šlápoty.
„Až tě chytím, tak uvidíš! Nechat mě takhle nedodělaného.“ Postěžuje si. Musím se tomu zachechtat.
Dojde mi, že v obýváku bych neměl kam utéct, a proto běžím rovnou do kuchyně.
Stoupnu si na jednu stranu stolu a čekám.
Jake se přiřítí naproti mně.
„Bojíš se?“ Zahýbe obočím.
„Ne.“ Vypláznu jazyk.
„Ale to bys měl. Za svoje hříchy zaplatíš!“ Připadám si jako na nějakém kázání v kostele. Žádný extra hřích jsem neprovedl kromě toho, že jsem jej nechal v koupelně a opustil ho uprostřed toho, když jsem mu kouřil. Rád ho takhle škádlím.
Rozběhne se doprava s úmyslem mě chytit. Já se však dám opačným směrem a uniknu mu.
Chvíli se honíme okolo stolu, než oba zastaneme znovu naproti sobě.
„Nemysli, že tě nechytím. Víš moc dobře, který z nás běhá rychleji a má větší i delší výdrž.“ Má pravdu. On je ten silnější.
Znovu se rozběhne aniž by dal jakýmkoliv pohledem najevo, že už se na mě chystá. Já se též rozběhnu.
Jenomže jak jsem si tak ťapkal po té podlaze..je mokrá.. Uklouzne mi to a hodím záda.
Praštím se do hlavy a na chvilku ztratím vědomí.
„Paulie? Paulie, jsi při sobě?“ Mluví na mě Jake. Mírně semnou třese, takže při v kombinaci se zavřenýma očima mi to připadá jako zemětřesení.
„Jo.“ Prohodím jakoby nic. Otevřu oči a zakoukám se do těch jeho. Klečí na zemi a stále neoblečeného mě drží u sebe v náruči.
„Jsi v pořádku?“ Políbí mě na čelo.
„Trošku mě bolí hlava.“ Na znamení se za ni chytnu.
„Taky ses do ní pořádně uhodil, zlato.“ Usměje se. „Takže jsi opravdu v pořádku?“ Ujišťuje se starostlivě.
„Jo jsem.“ Zaúpím, ale přece jenom mě ta jeho starostlivost těší. Je to úžasný pocit, když se o vás někdo zajímá a má o vás strach.
„Tak to potom teda dostaneš na holou.“ Otočí si mě a já se náhle ocitnu bříškem dolů. Pořádně mě plácá po zadku.
„Hej, hej Jakeu! No tak nech toho!“ Křičím na něj se smíchem. Nemlátí mě. Prostě mě jenom pleská po prdelce. Do svých ran nedává skoro žádnou sílu, ale záhy přitlačí. Už mi to není příjemné a nevzrušuje mne to.
„Jakeu! Nech toho, Jakeu! To bolí!“ Naprosto se změní můj tón hlasu a přístup. Z oka mi vyklouzne jedna jediná slza. Zrovna se na něj podívám a on okamžitě přestane.
Pevně si mě přitiskne k sobě a dá si mou hlavu pod bradu.
„Promiň, lásko.“ Omlouvá se. „Nechtěl jsem tak moc.“ Pohupuje semnou jako matka s malým dítětem, když se jej snaží uspat.
„V pohodě.“ Zamručím.
„Zlato vážně mě to mrzí. Víš, že ti skoro nikdy nijak neubližuju, tak mi to promiň prosím.“ Určitě má ten pohled zraněného štěněte, když mi tohle říká. Zvednu k němu hlavu a opravdu se nemýlím.
„Fajn. Zasloužil jsem si trest, ale ne tak bolestivý. Proto..“ Natáhnu se k jeho oušku, olíznu jej a následně silně kousnu.
„Au!!“ Vyjekne Jake.
Společně se začneme kočkovat a já výskám na celý dům.
U nás nebývalo ticho.
Žádné komentáře:
Okomentovat