Ostří (16)

Další kapitola ostří. Ten konec..no jo já vím. Sedmnáctou kapitolu mám už napsanou, a tak přibude, co nejdřív.
Děkuju za komentáře:)

Věnování: Katka :)




Lenny

Okamžitě stáčím pohled ze Sebastianovy ruky k jeho obličeji. Jeho oční víčka se neklidně třepotají, až se nakonec otevřou a zadívají se do stropu. Musel by otočit hlavu mírně na stranu, aby mohl vidět mě, ale cítí svou ruku v mojí, která ho drží. Ví, že jsem tady s ním a taky určitě dobře slyšel, co jsem mu říkal. Stejně mě nejvíc potěší jeho probuzení…
Měl bych okamžitě volat sestru, protože jsem jí to slíbil, ale chci se Sebastianem strávit chvilku o samotě a promluvit si o té hlouposti, kterou udělal.
„Lenny? Tohle se mi nezdá?“ Ptá se mě Sebastian. Vidím na jeho tváři, jak se modlí, abych mu řekl, že je to sen.
„Nezdá.“ Povzdechnu si. Radši bych byl, kdyby se vrátil čas a tahle zlá věc se nestala. „Proč jsi to udělal, Seby?“ Skloním hlavu a odtáhnu svou ruku. Samozřejmě, že stojím při Sebastianovi a snažím se dělat všechno proto, aby byl šťastný, ale jeho chování.. nevím, co se z ničeho nic stalo, že ho to dohnalo k pokusu vzít si život.
„Mrzí mě to jedině kvůli tobě. Nechtěl jsem ti ublížit, Lenny.“ Stiskne pevně víčka, snad aby zastavil slzy??
„Tady nejde o mě nebo o tebe. Jde o nás dva dohromady.“ Zašeptám. Asi ještě nepochopil, co mezi námi skutečně je.
„Zamiloval jsem se do tebe, Sebastiane. Miloval jsem tě, když jsme se prvně setkali. Miloval jsem tě, když jsi byl u mě a my si jenom tak nezávazně vykládali. Miloval jsem tě, když jsi mi ukázal svou ruku pokrytou spoustou jizev, protože to prostě byla tvoje součást a miluji tě teď, kdy ležíš v nemocnici po pokusu o sebevraždu. Nedokázal bych už bez tebe žít, tak proč jsi to kruci udělal?!“  Poslední asi tři slova už říkám trochu hlasitěji, než bych měl.
Po tvářích jemu i mně začnou stékat slzy.
„Evan..Evan mi volal. Vyhrožoval, že si mě najde a bude se mnou provádět znovu ty strašné věci. Chtěl ublížit i tobě a..Nesnesl bych pomyšlení, že by ti on něco udělal. Proto jsem utekl. Pro mě je tohle jediná alternativa. Pořezat se..jenomže tentokrát jsem neuvažoval jenom nad malým říznutím. Byl jsem odhodlán ukončit svůj život. Jedině tak mě Evan, nedostihne..“ Dopoví Sebastian a vzlykne.
„Měl jsi jít za mnou a ne..“ nedořeknu to a kroutím hlavou. Musel se leknout, to chápu. Jenže stejně měl přijít.
„Je mi to líto.“
„Mně taky. Stále jsem ochotný za tebe bojovat klidně i holým tělem, a proto se tě ptám, jestli zůstaneš se mnou. Já tě ochráním. Nikdy bych nedovolil, aby ti kdokoliv ublížil, když jsi se mnou. Věř mi, Sebastiane, prosím. Spolu to zvládneme a překonáme nepřekonatelné.“
„Ano.“ odpoví mi téměř okamžitě a posadí se na posteli chtíc obejmout. Natáhnu se k němu a tisknu ho v pevném objetí.
„Slib mi, že už se nikdy nepokusíš o sebevraždu. Slib mi to.“ žádám po něm. Nechci se o Sebastiana znovu takhle bát. Posledních čtyřiadvacet hodin bylo snad nejhorších v mém životě.
„Tohle nemůžu. Nebudu ti nic slibovat, ale budu se snažit.“ Zašeptá do mého ramene. Nemám, co bych mu oponoval. Raději se zdržím komentáře.
„Jsem tak rád, že tě můžu držet v náruči.“ Vdechnu jeho vůni a se zavřenýma očima si ji vychutnávám.
„Mmm.“ Zavrní Sebastian.
„Musím zavolat sestru, aby věděla, že ses probudil.“
„Nechoď tam, prosím. Ještě chvilku buď jenom se mnou.“ Zaprosí a já musím svolit. Nehodlám se bránit. Jsem rád, že s ním můžu pobýt v objetí.
„Bolí tě to?“ Zeptám se po chvíli. Sebastian se odtáhne a zadívá se na svoje ovázané zápěstí.
„Trošku.“
Vezmu si ruku a nakloním se k jeho ovázaným ranám, které jemně políbím přes obvaz. Cítím, jak se ten maličký třese, ale nenechám se odradit.
„Je to v pořádku. Zahojí se to.“
„Já vím, ale jizvy tam budou napořád.“ Mám chuť říct, že si za to může sám, ale teď to není na místě.
„Mně nevadí.“ Usměju se.
„Nemůžu věřit tomu, že tě vážně mám a jsi tady pro mě. Za nic mě neodsuzuješ.“ Zhodnotí Sebastian.
„Proč bych to dělal?“
„Já nevím, Lenny. Ostatní by to asi udělali.“
„Ale já nejsem jako ostatní. To sis ještě nevšiml?“ Nadzvednu obočí.
„Promiň.“
„To je dobré, ale teď už půjdu zavolat sestru, aby tě mohla zkontrolovat.“
„Fajn.“ Přikývne a lehne si zpátky. Urovnám mu peřinu a přikryju ho. Před tím, než odejdu, tak mu dám pusu na čelo.

O tři dny později.

Sebastiana se mi podařilo dostat z nemocnice. Bude muset zajít k psychologovi, protože si ubližuje a pokusil se zabít. Svěřoval se mi s tím, že se mu nechce jít k psychologovi, ale přemluvil jsem jej.
Míříme zrovna k němu do bytu, aby si tam pobral oblečení a nějaké důležité věci. Takové menší stěhování. Rozhodl jsem se, že bude lepší, když ho budu mít u sebe. Budu ho moci hlídat a budeme spolu.
Sebastian stojí přede mnou a chystá se odemykat svůj byt. Mám ruku hozenou kolem jeho pasu a palcem mu po něm přejíždím.
„Víš, co si sbalíš?“ Ptám se, když vstupujeme dovnitř.
„Tak zhruba.“
Projdeme úzkou chodbičkou a jdeme do obýváku. Osoba, kterou vidím sedět na Sebastianově gauči. Mám chuť se po něm rozběhnout, povalit jej na zem a zabít na místě.
„Už jsem se bál, že nepřijdeš, Sebastiane a dokonce jsi sebou přivedl i svého přítele, tak to je skvělé.“ Pronese hlasem nenáviděný muž jménem, Evan.