Ostří (13)

Jak jsem slíbila, tak dneska kapitola ostří..
Zřejmě to není obetované, protože jsem u toho neměla napsáno O, ale ono se to taky pro jednou nezblázní.

Věnování: Anet

Btw. Jelikož mám blok, tak absolutně netuším, kdy něco dalšího přidám. Nic víc nemám předepsáno. Omlouvám se. Samotnou mě štve, že nic nemůžu napsat...






Sebastian

Hledím na ležérně stojícího Evana u baru, jak si vykládá s barmanem. Snad na tom ten chudák nebude stejně jako já, jestli ho sbalí, vyspí se s ním.. a zbytek znáte.. Jistě jsem nebyl první ani poslední, komu dělal takové věci.
Najednou se jeho hlava otočí a my dva se střetneme očima. Nevydržím ten pohled dlouho. Musím zaletět očima na cokoliv jiného, jenom ne na něj.
Svírám rukama jídelní lístek. Vůbec nevím, co mám dělat. Já..jsem naprosto zaskočený, ale hlavně se hrozně bojím. Evan..on..viděl mě. Ví, že jsem tady. Teď mě odtáhne zpátky do jeho domu, kde mě bude zase znásilňovat….
Tok mých myšlenek přeruší můj přítel jestli ho tak můžu nazvat...
„Seby? Už máš vybráno?“ Ptá se nic netušící Lenny. Je zahloubaný do svého jídelníčku. Slova jako by se mi zadrhla v krku a já nejsem schopen odpovědět ani hloupé „ne“ ..
„Zlato?“ Vzhlédne ke mně. Položí jídelníček a zkoumá mou tvář. „Co se děje? Je ti špatně? Jsi bílý jako stěna!“ Hodnotí, jak vypadám. Beztak má pravdu. Vidět znovu Evana je pro mě něco strašného.
„Ahoj, Sebastiane. Dlouho jsme se neviděli.“ Na mé rameno dopadne ruka, která jej pevně stiskne. Ten dotyk... Vynoří se mi v hlavě všechny hrůzné vzpomínky. Nepokouším se před Evanem uhnout. Jsem až příliš  vyděšený a chovám k němu takový respekt, že bych si to ani nedovolil. Za každou neposlušnost se trestá, tak mi to říkával před tím, když jsem jej neposlouchal.
„Kdo jste?“ Opáčí Lenny na Evana a sjíždí jej  pohledem. Ne žádným zhnuseným. Neví totiž, že je to ve skutečnosti Evan. TEN Evan.
„Omlouvám se, zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Evan.“ Napřáhne ruku, aby si jí s Lennym potřásli. Stále sedící Lenny se postaví ze židle. Vidím výraz hněvu zračící se mu ve tváři. Místo toho, aby Evanovi potřásl rukou, tak mu pěstí zasáhne obličej. Stačí jedna jediná silná rána a Evan se skácí k zemi.

Lenny

K našemu stolu přijde, na první pohled, hezký chlap. Samozřejmě mě zajímá jedině Sebastian, ale tak dívá se každý. Proč bych nemohl i já?
„Ahoj Sebastiane. Dlouho jsme se neviděli.“  Položí, pro mě neznámý muž, ruku na Sebastianovo rameno. Snad nějaký jeho dávný přítel? Usmívá se a je rád, že Sebastiana vidí. Jako by našel něco, co hledal dlouhou dobu.
To se ovšem o Sebastianovi říct nedá. Zírá na mě, ale jako by jeho pohled směřoval skrze mé tělo někam do dáli. Ani starého kamaráda nepozdraví. Netuším, co se to s ním děje.
„Omlouvám se, zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Evan.“ Natáhne ke mně přátelsky ruku.
Zopakuji si tu scénu v hlavě ještě jednou. Říkal, že se jmenuje Evan?! Moc dobře už vím, co Sebastianovi je.
Soustředěně a pomalu se zvednu ze svého místa. Zatínám ruku v pěst. Neovládám se a prostě mu jednu vypálím. Hajzl hnusný! Ne že by se mi nějak výrazně ulevilo.. Musel bych ho zabít, abych měl klid na duši, ale pro začátek mu rána pěstí stačí. Skácí se k zemi a tím mi udělá prostor.
„Sebastiane, jdeme. Pojď.“ Vyzvu ho k odchodu, ale on nejde. Nahnu se k němu a obejmu ho. Sebastian mi obmotá své útlé ručičky kolem krku a položí si hlavu na moje rameno. S nohama udělá to samé. Doslova se na mě upne jako klíště. Třesoucí se klíště. Tohle není dobré.
Vyjdu s ním z restaurace za doprovodu nevraživých pohledů ostatních lidí. Jejich názory a všechno jsou mi ukradený.
Venku na ulici mávnu rukou na projíždějící taxík, který naštěstí zastaví.
Vlezu do auta.
„Dobrý večer. Prosil bych na..“ Nadiktuji mu adresu. Taxikář se po nás ani divně nedívá. Asi už je na podobné věci zvyklý. Poslouchá hudbu, která se line z rádia a hledí si cesty. Jsem za to rád. Nepotřebujeme publikum.
„Sebastiane, zlato jsem u tebe. Nemusíš se bát. ON tu není.“ Pohladím ho po zádech. Stejně se pořád třese. Zatím nepláče, ale jeho slzy dříve nebo později očekávám. Teď je spíše v šoku.

Když jsme konečně doma nesu Sebastiana rovnou do postele. Samozřejmě ke mně domů. Nepřipadá v úvahu, abychom jeli k němu, protože já bych dříve či později musel jet domů a on by si něco  udělal. Na to vsadím svoje značkové boty.
Chci ho položit jenomže se nechce pustit.
„Broučku, potřebuji nám vyzout boty, abychom mohli do postele.“ Musím na něj jemně.
Odmotá svoje ruce a bezmocně sedí na posteli. Tak nějak odevzdaně jako by už jen čekal na poslední soud, který má co nevidět přijít.
Vyzuji sobě i jemu boty. Vlezu na postel a posadím se.
„Ptát se jestli jsi v pořádku je hloupá otázka.“ řeknu si spíš pro sebe, než jemu. „ Chceš něco jíst nebo pít?“
Zakroutí hlavou.
Povzdechnu si. Tohle je v háji. Zabil bych toho chlapa na místě, ale bylo  tam moc svědků + Sebastian. Proč za ním vůbec chodil?!
„A chceš o tom mluvit?“ Třeba mu pomůže, když se svěří se svými pocity, které ho jistě tíží. Lepší, než kdyby musel použít žiletku, která je určitě v zadní kapse jeho riflí. Nejradši bych mu ji sebral, ale mám to zakázané..
„Děkuju.“ Zašeptá.
„Za co pak?“ Věnuji mu plnou pozornost, když se konečně ujme slova.
„Za to, že jsi mu dal pěstí. Za to, že jsi mě odtamtud vzal pryč. Kdybych byl sám, tak by mě někam odtáhl a..“ Nedopoví to. Po tvářích už mu tečou potůčky slz. Věděl jsem, že přijdou. Palcem je setřu, ale přicházejí další, takže je to zbytečné.
„Pojď ke mně.“ Rozpřáhnu náruč. Sebastian se mi na nohou, které mám jako v tureckém sedu, stočí do klubíčka. Vezme mě za ruku a proplete si se mnou prsty.
Doufám, že už se ten chlap v jeho blízkosti neobjeví. Sebastian z toho dostal depresi a já snad taky nebo co. V hlavě mi to šrotuje. Nevím, jak se ten můj miláček musí cítit, ale jistě ne fajn.
„Všechno bude v pořádku.“ Zašeptám a políbím ho do vlasů.