Ostří (14)

Povedlo se mi napsat ostří, ale pořád nic jiného nemám. Dneska se mi povedla jedna písemka na dobrou známku, takže bych eventuelně mohla psát, ale zase nemám čas. O víkendu ale něco sesmolím a příští týden jsou od čtvrtka prázdniny, tak to budu psát a psát :))

Za tuhle kapitolu mě prosím vás nezabijte ano? Pamatujte na to, jak mě milujete! :D

Beta: Teru <33

Věnování: Katy-chan :-* a Anetce :))





Po týdnu

Sebastian

„Zlato? Co kdybychom šli nakupovat?“ Přisedne si na mou postel a vezme moji ruku do svojí. Zvednu k němu oči.
„Já nevím.“ zašeptám. „Co když bude někde poblíž Evan a..“ Ani to radši nedořeknu, protože nechci myslet na ty hrůzné věci.
„Když budeš se mnou, tak se ti nic nestane. Nikdy. Mysli na to.“ Stiskne mou ruku.
Moc rád bych s ním někam šel, jelikož jsem celý týden strávil zavřený u Lennyho doma, ale bojím se. Lenny se mi snaží porozumět a chvilkami se mu to i daří..no stejně nemůže vědět, jak mi doopravdy je..
„Prosím tě, Sebastiane. Potřebuješ na vzduch. Projít se.“ Nenutí mě. Jenom přemlouvá a já nakonec svolím. Venku je přece jenom hezky.

Jak tak jdeme po ulici, držím se stále blízko Lennyho. Má paži přehozenou kolem mých ramen a majetnicky mě k sobě tiskne. Vlastně se k němu tisknu já asi víc, než on ke mně.
Nadechuji se čerstvého vzduchu, ale strach mi nedá a stejně se rozhlížím na všechny strany, jestli někde neuvidím JEHO.
„Kam vlastně jdeme?“ Zeptám se Lennyho.
„Řekl jsem, že nakupovat.“ Usměje se na mě. Očividně má radost z toho, že se mu podařilo mě vytáhnout z kutlochu.
„Aha. A co chceš nakupovat?“ Zajímá mě.
„To ještě nevím.“ Tomu se musím zasmát.  Lenny mi vlepí pusu na tvář a směje se se mnou.
Když si dostatečně užijeme sluníčka, tak zapadneme do nějaké obchodu s oblečením.
Obchod není nějaký obrovský, takže se podívám po okolí. Dojdu k tomu, že tady Evan není, a tak se začínám prohrabovat oblečením, co je pověšené na stojanech a vlastně všude, kam oko dohlédne. Lenny mě napodobí.
Asi po deseti minutách ke mně přiletí.
„Tohle si musíš zkusit!“ Mává mi před obličejem kostkovanou košilí. Je černomodrobílá.
„Hned?“
„Ano.“ Popadne mě za ruku a táhne ke kabinkám, které jsou na opačné straně.
Vlezu si dovnitř a Lenny místo toho, aby mi košili podal, tak i s ní vleze za mnou.
„Co takhle trochu soukromí?“
„Ale no tak. Budeš si vysvlékat jenom tričko.“ Protočí oči. No právě. Jenom tričko..a na ruce mám jizvy. Stydím se za ně a když nemusím..neukazuji je..
„Běž ven, prosím.“ Sklopím pohled k zemi.
„V čem je problém, zlato?“ Vezme mě za ramena.
„Nechci se před tebou svlékat, kvůli svojí ruce, vždyť víš..“
„Seby..“
„Prosím, Lenny.“
„Tak dobře. Počkám venku. Až budeš převlečený, zavolej na mě.“
„Ok.“ Mám Lennyho ho rád, ale pořád jsou jisté věci, které prostě pořád nedokážu. Jako například ukazovat svoji pořezanou ruku. Je pro mě ponižující, že ji někdo vidí. Lennymu jsem ji sice ukázal, ale to bylo úplně za jiných okolností.
Přestanu uvažovat sám nad sebou. Vysvleču si svoje tričko s dlouhým rukávem, které položím na židličku a z ramínka sundám košili. Rozepnu první čtyři knoflíčky a přetáhnu si ji přes hlavu. Bylo by na dlouho rozepínat ty knoflíčky všechny.
Podívám se na sebe do zrcadla a zapnu zbytek knoflíků.
„Lenny?“ Neuběhne ani pět vteřin a on už je vevnitř v kabince se mnou.
„Není velká nebo malá?“
„Ne. Akorát.“
„Líbí se ti?“
„Jo. Je hezká.“
„Tak ti ji koupím.“
„Cože? To ne, já nechci, abys mi něco kupoval.“ Protestuji.
„Koupím ji. Z lásky k tobě.“ Vezme si můj obličej do dlaní a věnuje mi polibek. Nečekal jsem to, a tak stojím trochu jako kůl v plotě, než se vzpamatuji a přidám se do polibku. Líbat se s Lennym je vždycky tak.. intenzivní, osvobozující..jiné, než s Evanem. Jeho polibky potom, co mě u sebe držel byly násilné, hrubé, neopatrné.. ale tyhle..jsou to polibky, které mi Lenny dává, protože mě má rád. To je ono.
„Převleč se, broučku. Počkám tě venku.“ Pohladí mě po tváři. Zůstanu stát v kabince s pootevřenými rty.

Lenny mi koupí košili, tak jak řekl a já s taškou v ruce vycházím z obchodu.
Míříme zpátky k němu domů.
Cítím se celkem líp. Lenny je pořád u mě a já už nemám takový strach a ani nejsem příliš vyděšený.
„Dáš si ji na sebe?“ Zeptá se mě, když už jsme u něho.
„Co?“
„Tu košili přece.“ Protočí oči.“
„Teď?“
„Jo. Hrozně se mi na tobě líbí.“
„Dobře. Zajdu se nahoru převléct.“
„Objednám nám k večeři pizzu. Máš hlad, že jo?“
„Jo.“ Zakřičím mu v odpověď, když už jsem na schodech.
Odtrhnu visačku s cenovkou a dám si košili na sebe.
V kapse mi zabrní mobil. Neznámé číslo. Přijmu hovor.
„Prosím?“
„Přesně tak. Budeš mě ještě prosit.“ Ozve se známý hlas. Měl bych to položit, ale ztuhne mi celé tělo. „Tvůj kamarád mi rozbil nos a až se mi dostane do rukou, tak dopadne hůř stejně jako ty. Najdu si tě Sebastiane. Ještě jsme spolu neskončili. Jsem blízko.“ Zasměje se do telefonu zlostným smíchem. „Brzo se uvidíme a budeme si užívat.“ Položí to a mně zůstane v ruce tůtající mobil.
Ztěžka dosednu na postel, která je hned za mnou.
Evan..má moje číslo. Myslel jsem, že mám vyhráno, ale šeredně jsem se pletl. Dostihne mě, kdy bude chtít. Bude to určitě tehdy, kdy ho budu nejméně očekávat.
Nedokážu ani brečet.
Napadá mě tisíc věcí, které bych mohl dělat, ale zvítězí jedna jediná.
„Jdu do sprchy, Seby.“ Ozve se zezdola Lenny. Hraje mi to do karet.
Vyhrabu tužku a papír. Napíšu na ni krátký vzkaz na rozloučenou. Přeložím papír a seběhnu s ním v ruce dolů. Položím ho na stůl v kuchyni tak, aby ho Lenny měl přímo na očích.
Seberu svoje věci a mířím k sobě do bytu.

Vytáhnu žiletku před sebe. Zkusím prsty.
Je dost ostrá.
Omylem se jemně říznu, jako o papír. Velké nic tohle říznutí. Žiletka se leskne ve světle lampy pokaždé, když s ní hnu na stranu. Odcházím do koupelny. Vedle mě je velká vana a do ní se už napouští voda. Teče proudem jako vodopád a když dopadá do vany, kde už nějaká ta voda je, tak zurčí a dělá bubliny.
Položím žiletku na pult. Zadívám se na ni a chci říct, že si ji brzo vezmu, že nemusí mít strach. Neopustím ji. Je to ona, kdo mi vždycky pomohla od problémů. Osvobodila mě. Uvolnila mě.
Rozepínám knoflíčky u kostkované košile. Je to ta, kterou mi koupil Lenny. Shodím ji ze sebe a mrštím s ní proti zdi, kde s lehkým žuchnutím dopadne na kachlíky, kterými je místnost vydlážděna.
Kalhoty následují a zbytek oblečení taky. Kachlová zem mě studí do bosých nohou, ale mně to nevadí. Za chvíli si lehnu do teplé vody se svojí přítelkyní. Tím míním žiletku. Natáhnu se na pult a sevřu ji v dlani. Zavřu oči a oddechnu si. Mám ji v ruce. Zastavím kohoutek a proud vody stékající do vany se vypne. Zurčení přestane a rázem se rozhostí ticho. Rozhlédnu se po místnosti. Nechal jsem otevřené dveře. Vydám se k nim a tiše zavřu. Klika mě do dlaně zastudí a já se otřesu zimou. Rychle otočím klíčkem v zámku, kdyby náhodou. Konečně si můžu lehnout do teplé vany.
Jednou rukou se uchopím okraje a ve druhé držím žiletku. Slyším, jak se voda pohybuje, když se moje noha potápí do vany. Je tu takové ticho, jako uprostřed ničeho. Jako uprostřed lesa, kde jste dočista sami a slyšíte vlastní dech, slyšíte i každý pohyb, který učiníte. Připadám si jako uprostřed lesa. Sám, ztracený a opuštěný. Proto teď dělám, co dělám. Musí to tak být.
Celý se ponořím do vody a po těle už nemám husí kůži, ale tělem se mi rozlévá příjemné teplo. Voda je hřejivá a jemná na moje tělo. Umožňuje svalům se uvolnit a oddychnout alespoň na chvíli.
Natáhnu levou ruku před sebe. Žiletka  jakoby na mě hleděla očima a říkala, ať už začnu. Připravím si jednu ruku a zatnu v pěst. Trochu povolím. Vlastně není potřeba si tak silně zarývat prsty do kůže. Přiložím žiletku k zápěstí. Chvíli jen tak pozoruji a pak říznu. Jemné říznutí jako nožem. Žádná hluboká rána. K tomu se dostanu. Říznu znova a tentokrát je řez hlubší. Cítím žiletku, která se mi zarývá hluboko do kůže. Cítím chlad na částech těla, které jsou venku z vody. Položím ruku na okraj vany. Z hluboké rány začne vytékat proužek rudé krve.  Směřuje dolů po zápěstí. Náhle se zastaví, protože už nemá kam dál téct. Po chvilce ta rudá kapka krve padá do průzračné vody a za ní další. Barví vodu tam, kde dopadne do červena a po tom co se rozvine dál už je jenom růžová. Zavřu oči a zahnu hlavu do zadu v té náhlé slasti z říznutí. Předám žiletku, na které se teď leskne i krev, do druhé ruky a nemilosrdně se říznu i na druhém zápěstí. Mám v úmyslu ukončit své trápení a ukončit svůj život. Začínám ztrácet krev. Hodně krve. Voda ve vaně už není ani matně průzračná, ale je červená. Zavírají se mi víčka. Konečně to přichází. Přijdu o život. Usměji se nad svou malou výhrou.
Najednou uslyším bouchání. Je hlasité. Ozve se rána ještě hlasitější. To už, ale nevnímám. Ztratím vědomí a celé moje tělo se začne nořit do vody včetně hlavy.