Mafie (12)

Myslím, že se dozvíte, proč se Carter vloupal do toho pokoje a nebude vám to déle vrtat hlavou..
Věnovala bych tuhle kapitolku všem, protože jak je u mě zvykem, tak to končí ... no pěkně :D

Beta: Teru <33




Od toho dne, co vrazila do Gabrielova pokoje jeho sestra, tak se Gabriel s Carterem vůbec nechtěl mazlit. Carter tomu dával čas. Věděl, že časem se k tomu Gabriel zase odhodlá, ale jak mu sám řekl, tak teď se moc bál. Chápal jeho strach, a proto byl velice shovívavý, i když mu chyběly jeho rty a vlastně on celý.
Nastal čas dne Carterova volna. Byl to pátek. S Gabrielovým otcem si Carter dohodl den smluveného volna. Měl ho celý jenom pro sebe. Gabriel musel zůstat doma, a kdyby chtěl případně někam jít, tak by s ním musel Michi. Když se však Carter ptal, jestli někam půjde, tak mu odpověděl, že ne a zachumlal se do peřin.
Poslední dva dny jen spal. Nechtělo se mu s Carterem moc mluvit. Vyhýbal se jeho starostlivým pohledům a jakýmkoliv dotekům. Strašně po nich toužil, ale.. byl moc vystrašený.
Carter si vzal auto a vyrazil do města.
Celou cestu ho v kapse tížila fleška, kterou vezl na místo předání. Jako by ho táhla ke dnu. Měl z toho zlý pocit. Něco mu říkalo, že dneska se něco posere. Nevěnoval tomu pocitu, ale příliš pozornosti. Přece se nemohlo nic stát.
Projížděl ulicemi normální povolenou rychlostí. Nebylo kam spěchat. Měl tiše puštěné rádio a poslouchal zprávy.
Věděl naprosto přesně, kde se nachází, protože znal město jako své boty.
Rozhodl se zajet si do nákupního centra. Času bylo ještě dost.
Věděl přesně, kam zamířit. Nemusel se ani rozmýšlet. Jeho cílem bylo zlatnictví.
Objevil ho v prvním patře. Vstoupil dovnitř a začal prozkoumávat jednotlivé výlohy s prstýnky, řetízky, náramky..
Chtěl něco pro Gabriela. Něco, co by připomínalo jeho samého, aby jej měl stále u sebe, a proto zvolil řetízek.
„Hledáte něco konkrétního?“ Usmála se na něj slečna za pultem. Podle jejích chtivých pohledů, které po něm celou dobu, co byl v obchodě, házela, tak se jí líbil. Smůla. On patřil jinému.
„Ano.“
„Jak vám můžu pomoct?“
„Chtěl bych tenký a pevný stříbrný řetízek s písmenem C. Máte nějaký?“
„To nebude problém.“ Mrkla na Cartera. Ten jenom protočil oči a doufal, že s ním nehodlá flirtovat.
Odešla si do zadu, aby našla to, co požadoval. Carter si zatím prohlížel všechno ostatní. Měli tady dost pěkné věci. Hodlal se sem v budoucnu vrátit.
„Tady to je.“ Vrátila se zpátky slečna a předložila před něj jednoduchý stříbrný řetízek, se stejně jednoduchým písmenem C. Nebylo nijak ozdobené, a to se mu líbilo nejvíc. Gabriel byl dost bohatý, takže načančaných a hlavně zlatých šperků měl spousty, jenomže on mu chtěl dát něco výjimečného.
„Perfektní.“
„Chcete to nějak zabalit?“ Zamrkala svůdně.
„Ne, děkuji. Vezmu si to do ruky.“ Na stůl jí dal peníze a do rukou si vzal řetízek. Obmotal si jej kolem ruky a po cestě k autu zíral na to písmenko, které označovalo jeho jméno.
V jednoduchosti je krása, pomyslel si.

Carter vystoupil z auta na prázdném parkovišti. Už byla tma. Nedaleko svítily asi dvě lampy, které stejně moc prostoru neosvětlovali.
Čekal zde na své kolegy z práce. Dělání bodyguarda totiž nebylo to jediné, co dělal. Tohle byl jeho úkol. Být v utajení a získat informace o obchodech Gabrielova otce, aby jej mohli při činu dopadnout. FBI po něm šla už léta, ale nikdy se jim nepodařilo na něj nic mít a ani jej zatknout. Byl až moc opatrný a smazával po sobě všechny stopy. Proto Cartera nastrčili jako bodyguarda. Tahle jeho práce trvala už pět let. Nejprve si musel udělat jméno, aby ho na doporučení pak dostali do Gabrielova domu. Nebylo to nic jednoduchého.
Teď už měl nějaké informace, které zrovna dnes měl předat svým lidem. Tak se dohodli.
Netrpělivě postával u auta a podupoval si nohou do nějakého neurčitého rytmu.
Uviděl přijíždět auto.
Zastavilo vedle toho jeho.
Vystoupili z něj dva jeho stáří známí kamarádi.
„Čau kluci.“ Usmál se na ně. Rád je viděl. Ani jeden z nich se nijak výrazně nezměnil.
„No ahoj, Cartere.“ Pozdravil ho ten jeden. Druhý jenom kývl. Nikdy příliš nemluvil. Jak kdysi řekl: Na co budu plýtvat slovy? Je to zbytečné.
„Máš pro nás tu flešku?“ Optal se vysoký blonďák.
„Co myslíš?“
„No vzhledem k tvým referencím ve tvé složce, bych řekl, že jo.“
„Hele! Ty jsi četl moji složku?“ Zasmál se Carter.
„No jo. Tak naval.“ Napřáhl ruku ke Carterovi. Ten si sáhl hluboko do kapsy a vysmát mu ji podával, když se blonďák začal kácet k zemi.
„Kryj se! Střílejí po nás.“ Vykřiknul ten, co nemluvil. Ovšemže to taky nestihl a zasáhli ho dřív, než se snažil krýt.
Carter se přikrčil za auto a sáhl si pro zbraň, kterou měl vždy připravenou za opaskem svých kalhot. Uchopil ji do rukou. Věděl, že by se neměl rozptylovat, ale ten pohled na jeho dlouholeté a teď právě zabité kamarády si prostě nemohl odpustit. Ani jeden z nich už nejspíš nebyl při životě a Carter by jim zřejmě nepomohl.
„Cartere, Cartere..“ Ozvalo se za ním. Gabrielův otec. „Myslel jsem, že ty jsi to nejlepší, co nás potkalo, ale bohužel.. Zklamal jsi mě, chlapče.“
Carter absolutně nevěděl, co odpovědět. Teď byl totálně a doslova v hajzlu.
„Všude jsou moji lidé, takže se ani nepokoušej utéct. Být tebou, tak odložím zbraň na zem a vyjdu zpoza toho auta s rukama nad hlavou.“
„Dobře.“ Polkl Carter. „Pokládám zbraň.“ Opravdu ji odložil a kopnul směrem k nim. Stoupnul si a ruce dal za hlavu. Připadal si jako ti provinilci, které on sám zatýkával. Vyšel před auta a čelem se postavil proti Gabrielovu otci.
„Sladké sny.“ Nechápal, proč to ten chlap říká..
No nemohl vědět, že za ním už stál jeden z chlapů velkého mafiána, který ho pistolí praštil za zátylek a tím Carter ztratil vědomí.