Po dlouhé době, kdy mi bylo téměř na umření, cítím v ústech konečně horkou krev, která mi proudí do krku tak rychle, jak ji saji.
Pan Rendly sebou první pár vteřin škube a snaží se bránit, jenomže jak mu beru víc a víc krve, tak jeho pohyby ochabují, dokud úplně neustanou. Tím se také usnadní moje práce. Nemusím mu držet nohy, aby mě jimi nepokopal.
Jeho krev si velice vychutnávám, i když je lidská. My upíři totiž radši krev nadpřirozených bytostí. Je to pro nás něco jako nejlepší jídlo na světě, které si chudý může dovolit třeba jenom na vánoce. My k nadpřirozeným bytostem máme přístup téměř pořád, ale zabíjet je nesmíme, neboť Upíří Rada rozdává za porušení Upířích zákonů kruté tresty. Když bych zabil ještě pět nadpřirozených bytostí, tak by mě čekala poprava. Deset je hranice maxima. Jakmile ji přesáhneme, tak jsme mrtví.
Upíří zákony nejsou složitá věc. Žádná kniha o sedm seti stránkách nebo tak podobně. Zákony, které musíme striktně dodržovat, jsou tři.
Jeden ze zákonů se týká zabíjení nadpřirozených bytostí. Ten už znáte.
Druhý zákon. Upír nesmí proměnit nějakého obyčejného člověka v upíra bez svolení Upíří Rady. Kdyby každý mohl proměňovat lidi v upíry, tak by byl svět upíry zahlcen a to by nebylo dobré jak pro zbytek přežívajících lidí, tak pro upíry, kteří by se za chvíli neměli čím krmit a zabíjeli by jeden druhého. Proto když chce někdo někoho proměnit, tak se musí nejprve setkat s Radou. Ta posoudí, jestli je člověk hoden toho stát se upírem a jestli má pro to dobré předpoklady. Slabí jedinci nemusejí přeměnu přežít, a proto je Rada okamžitě odmítá.
Třetí a poslední zákon upírů je podle Rady tím největším zločinem…
Nechávám ležet Rendlyho bezvládné tělo v trávě a dávám se do běhu.
Jelikož jsem nakrmený, tak běžím rychleji, než obvykle a z pozemků tábora se ztratím během pár minut. Žádné zvědavé oči mě nezahlédnou. Komu by vlastně šli nahlásit, že mě viděli pobíhat venku? Panu Rendlymu určitě ne, když je mrtvý. Ušklíbnu se svojí prácičce, na kterou jsem pyšný.
Zastavím se. Rozhlédnu se kolem sebe, abych se zorientoval. Měl bych běžet na sever nebo na jih nebo na západ nebo na východ? Nemám vůbec nic a nikde, takže je zřejmě jedno, kam poběžím.
Postavím se rovně, zavřu oči a několikrát se zatočím ve směru hodinových ručiček tudíž doprava.
Jakmile se zastavím, tak prozřu. Znovu se zorientuji.
Směr, kterým mám dál pokračovat ve svém novém životě a svobodě je sever. Na jih bych se asi stejně nevydal, protože tam je na upíry až moc teplo.
Do už tak špinavého, rukávu si otřu pusu, kolem které mám ještě pramínky červené krve.
Povzdechnu si a vydám se vstříc světu.
O čtyři dny později…
Když jdu, tak se vyhýbám hlavním ulicím a momentálně i velkým městům. Potřebuji nejprve peníze, abych si koupil nějaké vhodné oblečení. Teprve potom se můžu zařadit do společnosti. Nemůžu mezi ně přijít jako ubohý trhan. Nevysloužil bych si respekt a na nějakou pověst bych mohl zapomenout úplně.
Po čtyřech dnech od posledního krmení dostávám hlad.
Zrovna procházím nějakým lánem kukuřice, takže civilizace asi bude hodně daleko. Zřejmě jsem si zavařil, jelikož jsem si dopředu nezajistil stravu.
Překvapí mne ovšem, když zahlédnu v dálce světlo. Přidám do kroku, abych se mu přiblížil.
Přikrčím se v kukuřici a pohledem sjedu okolí.
Jedna příjezdová cesta, která je pouze vyježděná, nikoli z betonu nebo asfaltu.
Dům ze dřeva vévodí celému pozemku, který z většiny pokrývají lány kukuřice, co jsem se jimi brodil. Vůbec by nebyl škaredý, kdyby si někdo dal práci s jeho natřením, ale při takové rozloze se nedivím, že se nikomu nechce.
Nastražím uši a vdechnu okolní vzduch. Jak jsem předpokládal, tak v domě je minimálně jeden člověk, protože cítím, jak překrásně voní.
Vyjdu ze stínu a jdu k domu.
Zaklepu na dveře a čekám, kdy se ozve pohyb. Přece jenom mi někdo jde otevřít. Mladá žena kolem třiceti let. Blonďaté vlasy, modré oči. Vůbec se mi nehodí na život na farmě, ale neuvažuji o tom dále. Víc mě zajímá její krk a tepna, která je na něm a tak hezky pulzuje, jak v ní proudí krev.
„Dobrý den.“ Pozdravím slušně.
„Dobrý den, mladý muži. Co si přeješ, takhle pozdě?“ Zeptá se s úsměvem.
„Dole na silnici se mi porouchalo auto a vybil se mi mobil. Mohl bych si od vás zavolat tátovi, ať mě přijede vyzvednout?“ Vymyslím si smutně dojemný příběh, který mi prostě musí sežrat, aby mě pozvala dál.
„Ale ovšem. Pojďte dál.“ Uvede mne do domu.
„Vy tady bydlíte sama?“ Ptám se, když mě postrkuje do kuchyně, kde má telefon.
„Ach ne. Bydlíme tady s manželem, ale ten je teď v práci. Do půl hodinky by měl být tady. Klidně se vám může podívat na to auto..“
„Ne, to je dobré. Raději zavolám tátovi.“
„Jak myslíte. Hned jsem zpátky, omluvte mě.“ Otočí se zády ke mně. Vyjedou mi špičáky připravené zabořit se té ženě do krku.
Neváhám a skočím po ní. Ani nevykřikne. Podlomí se jí kolena, a proto ji přidržím, aby mi neupadla. Byla moc milá, a tak ji ušetřím smrti, když se dostatečně napiji.
Uložím ji na sedačku v obývacím pokoji, ale předtím, než zmizím, tak jí ještě vymažu vzpomínky na svou přítomnost a taky prošacuji peněženku, co má položenou v předsíni na stolku.
Povede se mi ukrást pěknou sumičku peněz, kterou si nacpu do zadní kapsy kalhot.
Zítra půjdu nakupovat oblečení, abych mohl konečně do města.
Žádné komentáře:
Okomentovat