sobota 9. března 2013

Kapitola I. - Kobka





Je mi naprosto jasné, kdo nahlásil mou osobu panu Rendlymu, aby mi dal trest. Jistojistě to byl Adam. Ten idiot, co je tupě zamilovaný do toho blonďáčka, kterého jsem chtěl pro sebe. Sebral mi ho.. Chtěl bych říct, že za to teď zaplatí, ale jelikož po výkonu trestu asi nebudu schopen se mu jakkoliv pomstít, tak prostě jen uteču. Proč už to vlastně neudělám teď? Nemůžu. Je pozdě.
Jako všechny své oběti si mě ten bastard přiváže ke kůlu, ale před tím, než mi na hlavu dá kuklu, aby mě desorientoval, tak se mi snad chce vysmát nebo co.
Přistoupí ke mně blíž, až musím čuchat to, jak nevábně voní.
„Vždycky jsem si přál potrestat upíra. Zajímalo mě, jak na vás bičování působí. Teď se mi konečně poštěstilo vyzkoušet své praktiky právě na tobě.“ Usměje se ďábelsky.
Nehodlám mu odpovídat, a tak panu Rendlymu místo toho plivnu do obličeje.
„Idiote!“ Praští mě po hlavě. Za malý pohlavek mi tohle potěšení stálo.
„No počkej. Uvidíme, jak ti bude do smíchu po desáté ráně bičem.“ Nasadí mi v rychlosti na hlavu kuklu a jde si pro svůj bič.
Ten mamlas o upírech vůbec nic neví. Kéž by tak tušil…
Jenom, co bič začne dopadat na má holá záda, tak se musím smát. Moje rány se totiž automaticky hojí, protože jsem se nedávno nakrmil. Uzdravovací schopnosti jsou tím pádem silnější, takže jeho bičování je téměř k ničemu. Jako štípnutí od komára.
„Co? Jak je to možné?“ Diví se pan Rendly.
Pravda, jsem trochu oslabený, ale jistě na tom nejsem tak zle, jak byl určitě třeba Jeremy. Musel být pořádně dorasovaný.
„Stejně tě ten smích přejde, protože tohle je jenom jedna polovina našeho trestu.“ Sundá mi kuklu a ušklíbne se, když skončí.
„Jedna polovina?“
„Ano, ještě tě čeká týden v kobce. Bez krve.“ Dodá temně. Bez krve? Opravdu? Týden? Ale to.. Vydržím bez krve tři dny, aniž bych se nějak moc oslabil. Potom jde naše upíří imunita tak trochu z kopce a sedmý až osmý den je pro nás kritický.
„Hodláte mě zabít, nebo co?“ Vyjedu na něho.
„Ne, jenom potrestat, jak si zasloužíš.“ Odsekne ledově.
Odpoutá mě od kůlu a vede za skoro rozpadlý domek, kde mě právě „mučil“. Nachází se za ním kobka.
„Je to jako pěti hvězdičkový hotel, tak doufám, že budeš s ubytováním spokojený a nebudeš si stěžovat.“ Zakření se a vhodí mě dovnitř.
Kobka je asi opravdu kobka. Není to místnost, ale pouze obrovská díra vykopaná v zemi. Zajímalo by mě, kdo si s jejím vykopáním dal takovou práci.
Nahoře nade mnou, když zvednu hlavu, tak uvidím poklop, který ten idiot právě zavřel. Jde otevřít jenom zvenčí, takže nemám šanci se odtud dostat, i kdybych vyskočil hodně vysoko, což umím. Bylo by mi to k ničemu. Prokopat se hlínou kolem taky nemůžu, protože mě oslabuje.
Zničeně se posadím do tureckého sedu.
Týden budu muset vydržet, a pak mě pustí ven. Nevím, jestli tohle zvládnu ustát. Ale nesmím o sobě pochybovat. Čas strávený v kobce mi poskytne nějakou dobu na přemýšlení. Nad věcí, co jsem udělal a co plánuji do budoucna. Tenhle tábor je totiž pěkná pakárna.
Vysál jsem pouhou jednu vílu a mám z toho takovéhle trable. Nechápu, co na tom všichni vidí špatného. Asi to bude jiným pohledem na svět, který oni mají, jelikož nejsou upíři. Ale stála mi za to. Její krev byl přímo lahodná a Jeremyho by byla ještě lepší, kdyby ho Adam nezachránil. Na jeho čin mám taky památku.
Podívám se na svou ruku, na které jsou pouze čtyři prsty. Jeden mi chybí. On mi ho urval, když mě zmrazil. Jeho schopnosti jsou nebezpečné a spolu s Jeremym jako spřízněné duše a pár jednou beztak dobudou svět, i když nejsou toho typu, jakým jsem třeba já.
Docela mě mrzí Christianova smrt, protože jsme odtud chtěli někam vypadnout spolu. Nechystal jsem se ho svést, ale i tak mě trochu zamrzelo, když jsem o něj přišel… Někde tam venku si někoho najdu. Budu muset utéct do velkého města, kde většinou bývá víc upírů. Je tam pro nás snadnější a dostupnější všechno. Provozují se bary, kam se chodí upíři krmit, ale nezabíjejí lidi. Naše komunita se mezi sebou tak nějak zná, a proto je nejlepší bydlet ve velkoměstě. Nevím, proč jsem to neudělal už dřív.

Po týdnu stráveném v kobce

Celé moje tělo se otřásá touhou po krvi. Špičáky mám připravené tak, aby se mohly do někoho zakousnout. Nechtějí se v puse znova zmenšit do normálních zubů. Oči mám ještě více rudé jako obvykle, takže doslova ve tmě září.
Už týden jsem neviděl denní světlo. Ne, že by mi nějak chybělo, když jsem upír, ale i tak je divné být tak dlouhou dobu ve tmě. Vůbec není pravda, že upíry zabíjí slunce. Jenom jsme prostě unavení a cítíme se lépe v noci.
Cítím všechny táborníky, kteří procházejí nedaleko kobky. Asi padesát metrů ode mě cítím ty dvě víly. Kamarádky té jedné, co jsem ji zabil. Kéž by tak šly blíž a otevřely mi cestu na svobodu.
Náhle moje smysly zbystří pana Rendlyho. Mockrát už chodil okolo, ale nikdy se takhle moc nepřiblížil. Že by už přišel a otevřel ten zatracený poklop???
Opravdu jde ke kobce.
Vyčkávám chvilku, dokud se poklop nepootevře a pak seberu veškerou sílu, která mi zbyla a vyskočím ven. Podaří se mi povalit na zem pana Rendlyho.
Nestačí ani vykřiknout, když se mu moje špičáky zakousnou do hrdla.

Žádné komentáře:

Okomentovat