Zajdu si na kraji města do nějakého salónu, abych nepotkal příliš lidí nebo popřípadě upírů, kteří by mě mohli vidět.
„Dobrý den.“ Pozdravím, když vstoupím dovnitř luxusně zařízeného salónu.
„Do-dobrý den.“ Vykoktá prodavačka, když mě spatří. V první chvíli si myslím, že snad vidí moje rudé oči, když tak zírá, ale já jsem si přece čočky zelené barvy nesundával, takže jí musí přijít divné asi mé oblečení či vzhled? Pravda. Pár dní jsem se vůbec nepřevlékl, ale podařilo se mi zase v dalším domě umýt v cizí koupelně, takže smrdět bych neměl.
„Chtěl bych si koupit oblek, košili, kravatu a boty. Pomůžete mi?“ Nahodím zářící úsměv, ale zuby raději nevystavuji, aby si nevšimla mých trošičku neobvykle delších špičáků. Takové lidé nemají.
„Nevím, jestli je tenhle obchod pro vás to pravé, pane.“ Odkašle si Jane, jak jsem si přečetl na její jmenovce. Černovlasá Jane mi přijde trochu drzá. K zákazníkům by se měla chovat mile, jestli chce získat nějakou tržbu.
„Mám peníze, které chci u vás utratit. Jestli se bojíte, že žádné nemám..“ Hodím po ní velice škaredý pohled. Sáhnu do kapsy a vytáhnu svazek bankovek.
Slečna Jane, zůstane doslova zírat. Povedlo se.
„Přál bych si ten oblek, prosím.“ Pokusím se ještě o zdvořilost v hlase. Sice jsem se včera nakrmil, ale jestli mnou ještě chvíli bude opovrhovat, tak jí asi prokousnu hrdlo…Na takové lidi absolutně nemám nervy.
„Ovšem, pane.“ Přikývne. „Jakou máte velikost bot?“
Jakmile jí řeknu všechny svoje míry, tak utíká honem pro potřebné věci.
Z obchodu odcházím jako úplně jiný upír. (Pozn. autorky: Říká se jako jiný člověk, ale Dylan není člověk, tak kdyby vám to znělo trochu divně. To je jedno :D) Vstupoval jsem jako otrhaný bezdomovec a teď?
Mám na sobě oblek..vypadám jako uhlazený právník.
Zastavím se u výlohy a zadívám se na svůj odraz. Mimochodem další věc, co se vykládá o upírech, která není pravdivá. Svůj odraz v zrcadle nebo odrazu vidět můžeme. Nevím, kdo vymyslel žvásty o tom, že ne.
Každopádně se na sebe zakoukám. Potkat někoho fešného jako jsem já, tak bych ho sbalil. No ale přece nebudu balit sám sebe.
Vydám se dále po ulici a chytnu si taxíka, aby mě odvezl do středu města. Potřebuji někde získat peníze.
Nechám se odvézt k jednomu baru, o kterém na sto procent vím, že je upíří. Jednou jsem tady už byl, asi před deseti lety, tak kdo ví, co se zde změnilo.
U dveří stojí vyhazovač, který nenechá dovnitř vkročit nikoho nepovolaného.
„Ahoj.“ Pozdravím. Skloním hlavu a vyndám si na chvíli z očí čočky.
„Čau. V pořádku. Můžeš jít.“ Odmávne a propustí mě kolem sebe. Čekal jsem nějaké prohledávání a větší opatrnost. Takhle by v pohodě mohl projít člověk s červenýma čočkami na očích. I když..nenajedený upír by člověka, co do klubu nepatří, poznal.
Projdu dvěma dveřmi, než se dostanu do prostoru klubu.
Celým klubem vládce příjemné přítmí, které je uzpůsobené tak proto, abychom se my upíři cítili lépe.
Většina nábytku a vlastně všechno v klubu, je černočervené barvy. Navozuje to příjemnou atmosféru.
Klub obsahuje dva bary, na kterých si můžou upíři koupit chlazenou krev, ale taky normální alkohol, co pijí lidé, protože na nás působí skoro stejně. Akorát prostě delší dobu trvá, než se opijeme.
Pro ty, kteří mají chuť na čerstvou horkou krev, jsou vzadu místnosti, kde jsou lidé. Trošku dražší krmení, ale povětšinou kvalitní. Upíří unášejí jenom ty zdravé lidi a hlavně mladé. Od patnácti tak do třiceti. Starší vzadu v místnostech nenajdete.
Klub není příliš zaplněný. Tak patnáct upírů, co můžu vidět.
Jsem tady brzo, protože potřebuji sehnat peníze. Nechce se mi nikde krást, a tak přijdu za chlapem na baru.
„Dobrý.“ Pozdravím upíra.
„No nazdár. Tak copak to bude?“ Zazubí se na mě, až přitom odhalí svoje špičáky.
„Potřeboval bych peníze a chci se zeptat, jestli nepotřebujete někoho večer na výpomoc?“
„Výpomoc?“ Pozvedl barman obočí.
„Víte, jak to myslím. Potřebujete jistě lidi a já chci pomoct s jejich chycením.“ Usměji se.
„Co o tom víš?“
„Párkrát jsem tady byl a kamarádi mi říkali, že jsou za to celkem slušné peníze, takže..“
„Dobře. Řeknu klukům, že se k nim dnes večer přidáš. Přijď kolem jedenácté k zadnímu vchodu. Víš, kde ne?“
„Samozřejmě, že vím.“
„Ok, tak ujednáno. Peníze dostaneš potom.“
„Dík, máš to u mě.“ Rozloučím se s tím chlapem a odcházím z baru.
Na těch několik hodin se musím nějak zabavit, a tak si zajdu povídat se po obchodech.
Zamířím do jednoho krámku, kde prodávají staré věci. Vždycky mě hrozně fascinovalo, jak je někteří lidé mají rádi. Já přitom zažil dobu, kdy byly jisté z nich téměř nové. Žiji tenhle zatracený život už pekelně dlouho, a tak mi ani nepřijde, jak vlastně čas rychle ubíhá.
Hned jak vejdu dovnitř, tak první, co mě zaujme je mladý kluk za kasou. Má modrošedé vlasy a v uších sluchátka. Jakmile mě uvidí, tak si je sundá.
„Dobrý den.“ Pozdraví a usměje se na mě. Já se samozřejmě usmívám taky, jak měsíček na hnoji. Připadám si jako tupec, ale ten úsměv mi z tváře prostě ne a ne slézt.
„Dobrý den.“ Odpovím mu trošku omámeně.
Zatřepu hlavou. Ne. Nesmí se mi líbit. Nic by z toho nebylo. Ani nesmělo být, protože jak říká třetí upíří zákon, tak upír se v žádném případě a za žádných okolností nesmí zamilovat do člověka.
Žádné komentáře:
Okomentovat