Tábor nebo noční můra? (4)

Kapitola IV- Jiný?



…a teplo rozlévající se po těle.
Přesně tak, jak si myslím se stane.
Uhnul bych pohledem, aby ohnivá koule zasáhla něco jiného než Adama, ale nejde to. Vztek, který je ve mně, míří jenom a jenom na něj.  Když je to takhle, tak proti mé mysli nelze nic podniknout.
Koule vystřelí ku předu přímo proti Adamovi. V půlce cesty k němu však zůstane nehybně levitovat nad zemí a začíná modrat. Jako by ji obaloval led a zmrazoval její sílu.
Za chvíli už nejde vidět koule rudé barvy, ale modré a začíná se zmenšovat a zmenšovat, dokud úplně nezanikne. Jako by tam prostě vůbec nebyla.
To je poslední, co stihnu vidět, než se vyčerpaně zhroutím k zemi.
…………………………….
Proberu se na posteli.
Zamžourám.
Jsem v něčí chatce? Určitě to bude chatka, kterou mám sdílet s Adamem.
Chci se posadit, ale cítím se neskutečně slabě.
Složím se teda zpátky na postel a uvažuju nad tím, co se stalo.
Za celou dobu, co jsem objevil svoje schopnosti, se mi nestalo, že by někdo zastavil tu hněvivou kouli.
Tak jí říkám. Hněvivá koule. Jinak, než z naštvání se totiž nevytvořila.
Neměl jsem ani nemám někoho, kdo by mě to naučil ovládat.
„Jsi v pořádku?“ Přeruší tok mých myšlenek Adam, který vstoupí do chatky. „Jenom jsem šel pro kufry, abych je dal dovnitř. Nevěděl jsem, že se tak rychle probereš.“ Nechá kufry a sedne si na postel na druhé straně malé chatky.
Čeká, až se vyjádřím.
„Jak jsem se dostal dovnitř?“ Zeptám se potichu.
„Odnesl jsem tě. Přece jsem tě nemohl nechat ležet venku na zemi.“ Objasní mi.
„Volal jsi někoho?“ Aby někdo věděl, že se neumím ovládat? Nestojím o to, aby to Adam někomu vykládal.
„Ne a ani nezavolám. Kdyby se některý z vedoucích tábora dozvěděl, že jsi nezvládl ovládnout svoje schopnosti, tak by ti dali trest. Věř mi, že ten trest nechceš ani náhodou, takže ti radím, aby ses naučil ovládat.“ Podívá se na mě významně.
„Dobře. Budu dělat, jakoby se to nestalo. Ale teď mi vysvětli, jak je možné, že jsi dokázal zastavit mou kouli?“ podivím se. Naprosto souhlasím. Když jsou tady nějaké tresty za nezvládání schopností…
No vypadá to, že brzo nějaký dostanu, i když se tohle neprozradí. Pochybuju, že tady nebude nikdo, kdo mě bude štvát.
„Brzo ti to vysvětlím.“ Odbude mě Adam.
„Já to chci vědět hned! Nikdy se mi nestalo, že by mou kouli někdo zastavil.“ Nebudu mu vykládat, že jsem celý svůj život bydlel mezi smrtelníky a potkal jenom pár z nás, co mají schopnosti. No stejně se těm  pár nepovedlo mou kouli zastavit.
Je zvláštní, že zrovna jemu se to povedlo.
Zívnu si.
„Bylo by lepší, kdyby ses prospal a já se půjdu projít.“ Zvedne se z postele.
Než za sebou zavře dveře, tak mě ještě zkontroluje.
No neusměje se na mě. Nevadí. Někdy se mi určitě podaří ho k tomu donutit.
Ale má pravdu. Potřebuju se prospat. Vysílila mě ta vlna moci.
Jakmile zavřu oči, tak se propadnu do říše snů.
……………………………….
„Jeremy?“ třese mi Adam opatrně ramenem.  „No tak probuď se.“ Mluví na mě stále. Zní to trošku naléhavě, ale jde vidět, že nespěchá.
„Ano už jsem vzhůru.“ Zachraptím.
Adam si odkašle. „ Fajn. Tak jdeme na to shromáždění.“
Vyhrabu se z postele příliš horlivě. No zamotá se mi hlava.
Adam chytí moji ruku, která tápe ve vzduchu. „Je ti dobře?“
„Jo. Jenom jsem se moc rychle zvedl.“ Pořádně se nadechnu a vydechnu. Podívám se na Adamovu ruku, která svírá tu moji. Jak si toho všimne, tak ji okamžitě pustí a vyletí z chatky jako tajfun.
O něco pomaleji se vydám za ním. Doufám, že na mě čeká a nezdrhl mi, protože neznám tábor, tak jako on.
Ještě se ho musím zeptat, co se stalo minulé léto s Dylanem, ale to až potom,  co mi řekne, jak dokázal zastavit hněvivou kouli.
No mám víc otázek, ale nevím, na kterou se ptát první. Snad bude Adam tak hodný a časem mi je zodpoví všechny. Kdyby ne, tak se zeptám Dylana.
Čeká na mě před chatkou. Uslyší klapnutí dveří a vydá se dopředu. Asi už nehodlá nijak komunikovat. Prozatím to nechám být. Víc mě zajímá shromáždění, na které míříme.