Tábor nebo noční můra? (5)

Kapitola V.- Shromáždění

Celé moje tělo spaluje nervozita. 

Co když někdo pozná, co se stalo? No, vlastně nemůžou to vědět, když nic neviděli. 

Snad to neprozradí můj výraz. Chci se zeptat Adama, jak se tvářím, ale je tak soustředěný na cestu, že se mi ho nechce rušit, aby náhodou nebyl nepříjemný.  

Pořádně se nadechnu a snažím se na tváři vykouzlit alespoň malý úsměv. Musím vypadat vážně k popukání.

Blížíme se k místu, kde nás vysadil autobus. Stojí tam tak zhruba čtyřicet dětí v mém věku. Někteří starší a někteří mladší. Věkově budu tak uprostřed. Aspoň, že nejsem nejmladší. Ještě by si ze mě utahovali.

Adam se zastaví kousek od všech okolo. Nevšimnu si toho a vrazím do něj. Koukal jsem po všech ostatních a jeho zastavení si nevšiml. 

„Promiň.“ Špitnu. 

„Jsi v pořádku?“ Chce mi položit ruku na rameno, ale na poslední chvíli si to rozmyslí. To si myslí, že jsem to neviděl? 

„Ehm.. ano.“ řeknu rozpačitě. 

Odkašle si. „Příště koukej na cestu.“ Na to se ode mě otočí a kouká na přicházejícího muže s ženou. 

Matně si vzpomínám, že ten muž nám rozděloval pokoje. No, tu ženu, která má na sobě zelenkavé šaty a na nohou štekle, neznám. Nechápu, jak někdo může nosit na nohou takové obrovské podpatky. Že ji z toho nebolí nohy. 

Odfrknu si. Adam se na mě tázavě podívá. 

„Kdo je to?“ zašeptám, protože co oni přijdou, tak všichni najednou ztichnou. Budí velmi velký respekt. Ve mně zatím ne. Neměli si ho čím vysloužit. 

„Pan Rendly je vedoucí. Má na starost nás všechny a ta ženská je ředitelka Taubová. Většinou po táboře moc nechodí a nechává to na Rendlym. Je spíš na papírování.“ Vysvětluje mi šeptem s hlavou přikloněnou k mému uchu. 

„Takže všichni.“ Ozve se hlasitý hlas ředitelky Taubové. „Vítám vás na táboře nebo též výchovném středisku Dragondill. Jmenuji se Janine Taubová a jsem ředitelka tohoto zařízení. Jste tady proto, abyste se naučili ovládat svoje schopnosti. Kontrolovaným ovládáním svých schopností zabráníte odhalení. Naším úkolem je tomu zabránit a

připravit vás na život v lidském světě.“ Její slova se mi zarývají hluboko do paměti.  

„To zrovna.“ Mumlá si Adam. Nechápu to. No, neptám se. 

„Teď bych byla ráda, kdybyste se přesunuli do společné jídelny na večeři. Posedejte si tak, abyste se trochu seznámili.“ S tím se odebere zpátky, odkud přišla. Ani jednou jsem ji neviděl se usmát. 

Nikdo kromě Dylana se na mě neusmál. To jsou tady všichni tak zapšklí? 

Držím se zase v závěsu Adama, když míříme do jídelny, když na mě někdo zezadu skočí. Vyjeknu a snažím se vyprostit. 

„Ahoj, nováčku Jeremy.“ Zazubí se Dylan a rozcuchá mi vlasy. 

„Ahoj.“ Usměju se. Dylan se umí smát a to se mi líbí. Nesnáším lidi, kteří jsou tajemní a neusměvaví. Cítím pak, že o mě nestojí. 

Přesně ten pocit mám z Adama. Vím, že bych neměl soudit tak brzo. Neznám ho ani čtyřiadvacet hodin, ale prostě si asi moc nerozumíme. Nechápu, proč je takový. Nic jsem mu neudělal. 

S Dylanem to jde nějak samo, i když mě nazývá nováčkem. 

„Ubytoval ses, nováčku Jeremy?“ Zeptá se s viditelným zájmem.

„Jasně.“ Když si vzpomenu, jak vypadalo moje ubytovávání se. No raději na to nemyslet. „A ty?“ 

„Já přímo skvěle. Bydlím s kámošem, co jsem s ním bydlel minulý rok. Bydlíme kousek od víl, takže paráda.“ Rozplývá se blahem Dylan.

„Tady jsou.. víly?“ Nevěřícně na něj koukám. 

„Vážně jsi nováček.“ Hrdelně se zasměje. 

„Dylane neříkal jsem, abys zmizel?“ Zahřmí Adam. 

„No jasně. Jenom poznávám nové kamarády.“ Zvedne ruce jakože “to já ne“. „Už mizím. Hej Christiane, počkej na mě!“ Křikne na kluka s černými vlasy, který se mu podobá. Vypadají jako bratři. „Uvidíme se, nováčku.“ Mrkne na mě a utíká za Christianem. 

Nestihnu ani říct, že nikam chodit nemusí. Radši bych šel asi s Dylanem, když je Adam tak odtažitý.  

Povzdechnu si a s rukama v kapsách se vydám dopředu. 

„Stejně se s ním budeš bavit, že?“ Doběhne mě Adam. 

„Nemám důvod se s ním nebavit. Rozhodně je ke mně milejší než ty.“  Odpálkuju ho. 

„Tak já nejsem dost milý? Jenom se snažím tě ochránit.“ 

„A před čím? Před čím mě chceš chránit?“ Vyjedu na něj. Zase se to začíná stupňovat. Bože můj, nechci, aby hněvivé koule létaly tady přede všemi. 

„Jeremy? Jeremy podívej se mi do očí.“ Mluví na mě Adam. Chytne mi bradu mezi palec a ukazováček. 

Zadívám se do Adamových očí, v kterých je teď stopa po modré? Přísahal bych, že jeho oči byly hnědé, když jsem se do nich naposledy díval.  

Mé tělo i mozek se začínají uklidňovat a už nepociťuju takovou touhu vrhnout hněvivou kouli. Jako bych dostal ledovou sprchu. 

Vydýchávám se. To musel způsobit Adam, ale jak to krucinál udělal?