Tábor nebo noční můra? (3)

Kapitola III.- Lepšího spolubydlícího si nelze přát



Po cestě se dívám z okna, protože co jiného taky dělat? Zelenovlasý kluk nevypadá, že by se mu dvakrát chtělo mluvit.
Sleduju míhající se krajinu.
Zdá se mi, že jedeme čím dál od civilizace.
Autobus zastaví na konečném místě. Všichni se začnou hrnout ven na čerstvý vzduch.
Čekám, až zelenovlasý kluk vystoupí, ale on zřejmě čeká, až vystoupím já. Hnu se teda dopředu a vystupuju ještě před ním.
Kryje mi záda nebo co? Je to dost divné.
Řidič vyhazuje kufry z úložného prostoru a je na každém, aby si našel ten svůj.
Rozhlížím se po mém velkém červeném. Samozřejmě, že nejde přehlédnout, jenomže jsou na něm další tři tašky.
Uchopím madlo a zatáhnu. No, kufr se moc nepohne.
"Kruci!"
"Chceš pomoct, nováčku?" Ozve se za mnou Dylan. Rychle se otočím, no, on už je u kufru a tahá ho z pod těch ostatních.
Můžu oči nechat na tom, jakou má ten kluk sílu. Asi bych měl začít posilovat, pomyslím si. Takhle vždycky budu za padavku, co nic nezvládne.
Vytáhne kufr zpod tašek a postaví jej přede mě.
"Děkuju ti." Vypravím ze sebe.
"Smím znát alespoň jméno toho, komu pomáhám?" Usměje se a odhalí přitom řadu svých dokonale rovných bílých zubů.
"Jeremy."
"Moc hezké jméno." Cvrnkne mi prstem do nosu. "Ještě se uvidíme, nováčku Jeremy." S tím odkráčí za nějakými svými kamarády a já zůstanu sám. To budou všichni na tomhle táboře tak záhadní?!
"Takže všichni. Poslouchejte mě!" Ozve se hlas nějakého muže, který má na krku píšťalku. Když se skoro nikdo neutiší, tak na ni zapíská.
Rozhostí se ticho.
„Jmenuji se pan Rendly a vy mě tak budete oslovovat. Teď vám přečtu, na jakém pokoji a s kým každý z vás je, tak dávejte dobrý pozor. Andrews Jeremy je tady?“ Rozhlédnu se po lidech, co stojí okolo a nikdo se nehlásí.
Asi tím myslí mě.
„To jsem já.“ Zvednu váhavě ruku nad hlavu.
„A proč se nehlásíte hned?“oboří se na mě. „No, to s vámi teď nebudu řešit. Jste na chatce s Lewisem Adamem. Pokoj 53. Běžte si uložit věci a za dvě hodiny se sejdeme znovu tady, kde se všichni vzájemně poznáme.“ Tolik se ten chlap věnuje mně.
Začíná číst další jména a rozdělovat další chatky. Nějak ho přestanu poslouchat, tak jako svého otce.
„Pojď tudy.“ Poklepe mi někdo na rameno.
„Cože, proč?“ Ohlédnu se zmateně na osobu za mnou. Stojí tam ten zelenovlasý kluk z autobusu.
„No, jistě nevíš, jak se jde k naší chatce. Já jsem tady, na rozdíl od tebe, už byl.“ Mrkne po mně a já jen sleduju.
Budu bydlet s ním? S tím záhadným cizincem, co mi určuje s kým se kamarádit a s kým ne?
 „No tak jdeš už?“ Zeptá se znovu.
„Jo, promiň.“ Vzpamatuju se. No, on už kráčí pryč. Popadnu kufr a vydám se za ním.  Míří po vydlážděné cestě až k malému kopečku. Nevím, co za ním je, protože to nevidím. Vlastně kolem sebe nevidím nic, než jenom bránu a porosty zeleně.
Zastavím se na kopečku.
Od cestičky dolů se rozprostírá menší zelené údolíčko, ve kterém se nachází jedna velká budova. Zbytek je posetý spoustami a spoustami chatek. V jedné z nich jistě budeme bydlet.
Ploužím se v závěsu zelenovlasé hlavy.
Kufr je na mě moc těžký, tak zastavím a zkusím se vydýchávat.
Taky by mi pan netykavka mohl pomoct. No, možná znám jeho jméno, protože ho ten chlap četl ze seznamu, ale chci, aby se představil sám.
„Hej!“ Zavolám a on se ke mně přitočí. Když uvidí, že sedím na svém kufru a zcela rezignuju, tak zastaví a jde zpátky ke mně. Šetrně mě smete z kufru, vezme jeho madlo a jede s ním dopředu bez jediného slova.
Nemám námitek. Alespoň, že ho nebudu muset tahat.
Dojdeme až k tmavé dřevěné chatce, která má číslo 53 a bude naším bydlištěm. Všechny ty chatky vypadají vesměs stejně, jenom má každá jiné číslo. Budu si ho muset zapamatovat, abych nešel do špatného příbytku.
„Děkuju za ten kufr.“
„To byla maličkost.“ Pronese, ale nedívá se na mě. No, říkal jsem mu, že je slušnost se na někoho dívat, když s ním dotyčný mluví, ale nebudu se přece trapně opakovat.
„Stejně děkuju. Jak se jmenuješ?“ Zkusím to. Mohl by být i milý. Pomohl mi s kufrem. Třeba nebude tak hrozný a já budu nakonec šťastný, že mě dali bydlet s ním.
„Neslyšel jsi, když říkali, s kým budeš bydlet?“
„To víš, že jsem to slyšel. Nejsem hluchý. Radši bych, aby ses mi představil.“
„Radši si vybal věci a zalez do chatky. Dylan by mohl jít okolo.“ Odpálkuje mě.
„Už je to zase tady.“ Zamumlám si pro sebe tak, aby neslyšel, co si říkám.
No, když tak moc nechce, abych se s Dylanem skamarádil, tak se s ním skamarádím. Ať si Adam říká, co chce.
Do toho, s kým se bavím, je mu kulový!
Podívám se na něj a on v tu stejnou chvíli zvedne svůj pohled.
Začne se ve mně dmout vztek a přestávám se ovládat.
Vím zcela určitě, co přijde.
Plamínky v očích...