Tábor nebo noční můra? (2)

Kapitola II- Cesta autobusem



Máma mě objímá a brečí mi do ramene. Nemůžu vidět, kdo se postupně začíná scházet u autobusu, protože stojím na opačnou stranu.
„Přijedete mě přece navštívit, mami.“ Odtáhnu ji od sebe a ona si otře kapesníčkem slzy.
„Já vím, zlatíčko, ale už teď mi chybíš.“ Znovu si otře slzy a já si povzdychnu. Když jí už teď tak strašně chybím, tak si mě tady může nechat a já nemusím nikam jezdit.
„Ty mě taky, mami.“ Řeknu raději. Nemíním se s ní chvilku před odjezdem pohádat. Na to ji mám až moc rád.
„Tak běž k autobusu.“ Pobídne mě. Naposledy jí vlepím pusu na tvář, popadnu za ručku ten obří červený kufr a vyrazím vstříc novým věcem.
Jak mně se nechce.
Zamračený řidič ukládá tašky do úložného prostoru autobusu, tak tam nenápadně přihodím i tu svoji. Není potřeba tam psát jméno, protože takovou obrovskou a rudě křičící tašku snad nikdo nemá.
Od ostatních ji rozhodně poznám.

Nadechnu se a udělám krok do autobusu. Vylezu ty tři schůdky a ocitám se uvnitř. Rozhlédnu se a zamířím na nějaké z volných míst.  Jdu úplně dozadu s hlavou skloněnou. Nedívám se na nikoho, kdo sedí okolo. Je tam jenom pár kluků a holek. Nanejvýš tak deset.
Usadím se do koženého sedadla a zavřu oči.
Už aby to bylo za mnou. Nemám rád, když se musím někomu představovat a ještě v takovém počtu. Nikdy mi to ani moc nešlo.  Nejlepší bude, když si mě nikdo nebude všímat. V táboře se seznámím s člověkem, s kterým budu bydlet, a třeba si budeme rozumět. Bude mi stačit mít pro začátek jednoho kamaráda. Nesmím na to jít moc rychle.
Sedím v tom pětisedadle nalevo u okýnka. Neodvažuju se podívat na toho kluka, co sedí úplně vpravo.
Strach z toho, že by můj úsměv oplatil nějakým nechutným úšklebkem, je moc velký.
„Nazdárek, prcku!“ Vychrlí ze sebe kluk, který sebou plácne na sedadlo vedle mě. Zleknu se a trochu se zatřesu. Takovou přepadovou jsem rozhodně nečekal.
„Ahoj.“ Špitnu potichu na odpověď tomu černovláskovi. Zvednu pohled a letmo si ho prohlédnu. Nevypadá špatně. Normální postava, ne nějaká vyhublá kostra jako já.  Černé vlasy až po konec krku mu tančí kolem hlavy v kombinaci se sytě zelenýma očima.
„Jedeš poprvé, cukrátko?“ Zamrká na mě řasami.
„No jo..“ Odpovím trochu zdrženlivěji, protože se vzpamatovávám z toho cukrátka. Nikdo mi tak ještě nikdy neřekl.
To je to tak vidět, že jedu poprvé?
„Mám rád nováčky.“ Zasměje se pro sebe. „Jak se jmenuješ, nováčku?“
„Dylane, nemyslíš, že by bylo lepší, kdyby sis přesedl víc dopředu?“ Pronese ledovým hlasem kluk, který sedí vpravo u okýnka. Stočím na něj svůj pohled. Ani se nedívá naším směrem, ale kouká ven s rukou pod bradou a vypadá přitom strašně zamyšleně.
Nad čím asi přemýšlí? A proč tohle říká jistému Dylanovi? Nechápu chování toho kluka. Vždyť si s Dylanem jen vykládám. No i když mi to moc nejde..
„Co máš zase za problém?“ Odfrkne si Dylan.
„Nemám problém. Ty máš problém. Měl by sis přesednout.“ Sleduju kluka s kapucou na hlavě. Stále se k nám neotočil.
„Budu si sedět, kde budu chtít.“ Zasyčí Dylan nebezpečně. Kdyby to bylo mířeno mě, což není, tak se rozhodně bojím, ale tomu klukovi s kapucou je to asi úplně šumák.
„Myslím to vážně, Dylane. Nepamatuješ si na minulé léto?“ S tím Dylan ztuhne. Na mě se ani nepodívá, zvedne se a jde si sednout hodně dopředu.
Netuším, co se muselo stát minulé léto, ale ten kluk prostě odešel. Kvůli klukovi s kapucou jsem přišel o potencionálního kamaráda.  No bezva.
„Co to mělo být?“ Zeptám se naštvaně a otočím se ke klukovi. Pořád zírá s okna.
„Nemyslím si, že Dylan je pro tebe vhodný kamarád.“
„Co ty můžeš vědět o mých kamarádech? A co je ti vůbec do toho, s kým já se bavím?“ Doslova pěním. Myslel jsem si, že na nějaký takovýhle rozhovor či hádku s někým naprosto neznámým nemám, ale ten kluk mě vážně naštval odehnáním Dylana. Přece neudělal nic špatného.
„Jenom říkám, že Dylan nepatří mezi ty, s kterými by ses měl stýkat.“ Opakuje znovu zatvrzele.
„Nemyslíš, že je slušnost se mi dívat do očí, když spolu mluvíme?!“ Co si o sobě krucinál myslí?
„Máš pravdu. Je to slušnost.“ Otočí se ke mně se skloněnou hlavou. Vyhoupne ji nahoru, a přitom si sundá kapuci.
Zatají se mi dech při pohledu na to, co vidím.
Má nezvyklou barvu zelených vlasů, ale k němu se hodí. Jak vlastně můžu vědět, jestli se k němu ty vlasy hodí?
No, mně se na něm z prvního dojmu líbí. Vypadá docela děsivě. Oddychnu si při zjištění, že sedím tři sedadla od něj. Je to dost daleko, když vypadá tak hrozivě?
Raději se ještě kousek posunu. Už jsem úplně natlačený na okýnko a nemám se kam pohnout.
Jeho hnědé oči ke mně pobaveně zvednou pohled.
„Bojíš se mě snad?“
„Ne!“ Odpovím rychle. Možná až příliš.
Kluk se zelenými vlasy, které mně učarovaly, se zasměje.
„Bojíš se.“ Zkonstatuje.
„Proč bych se měl bát?“  Zeptám se spíš naštvaně, než vyděšeně.
„To mi řekni ty, proč se mě bojíš?“ Opáčí na mou otázku otázkou.
Takhle se v našem rozhovoru nikam nedostaneme.
„Vypadáš a chováš se tak. Jde z tebe strach.“ Povím popravdě.
„To je dobře.“ Odvrátí se zpátky k okénku.
Po celou cestu se na mě neotočí, ani nepromluví.
Chce, aby z něj šel strach a respekt vůči ostatním nebo abych se ho bál já?
Vážně nevím.