Tábor nebo noční můra? (1)

Kapitola I. - Ze všeho se vyhoupat nejde



Sedím u kuchyňského stolu na dřevěné židli, která je značně nepohodlná. Přede mnou, naštěstí přes stůl, stojí otec a vedle něj matka.
Maminka má medové vlasy a modré oči, co jsem po ní zdědil. Všichni vždycky říkají, že vypadám úplně jako ona.
Nasupený otec mě vraždí pohledem. Rozčiluje se tak, až je celý rudý. Divím se, že mu z uší nestoupá pára.
Nějakou chvíli, co tak uvažuji, vůbec neslyším jeho slova. Vidím, jak se mu pohybují rty, ale moje uši ty slova neslyší nebo spíš nechtějí slyšet. Jako bych v ten moment byl v úplně jiném světě a mimo tady tuhle hádku nebo spíše kázání, co vede můj otec.
„Posloucháš, Jeremy, co ti tady vykládám?“ Zakřičí a to mě probere z toho transu, ve kterém jsem byl.
„Ne.“ Odpovím po pravdě, protože kdybych řekl, že jsem ho poslouchal, tak by se ptal, co říkal a to já nevím. On by se ještě víc naštval a za to mi to vážně nestojí.
„Tak ti to teda zopakuji, když mě neposloucháš. To, co jsi dneska provedl, byla poslední kapka, rozumíš? Hrnec mé trpělivosti už přetekl.“ Nezajímá mě, co plácá. Bude to jako vždycky. Pošlou mě do pokoje a týden budu mít domácí vězení. Pak matka otce přemluví a já budu smět zase ven.
„Rozumím.“ Sklopím kajícně hlavu.
„S matkou jsme se rozhodli..“
„Ty ses rozhodl, tak mě do toho netahej!“ Přeruší jej dotčeně matka.
„Fajn. Já jsem se rozhodl, že pro tebe bude nejlepší, když pojedeš na letní tábor na celé léto, abys byl mezi svými a naučil se poslušnosti.“
„Cože? Vy mě chcete poslat pryč?!“ Vyjeknu a zvednu se ze židle. Rukama se zapřu o stůl, abych udržel rovnováhu. Čekal jsem domácí vězení, ale že mě chtějí někam poslat?
„Pochop, Jeremy. Nemůžeme se pořád stěhovat a skrývat stopy, když se neovládneš. Na tom táboře tě naučí, jak zkrotit své schopnosti!“ Promluví rázně otec a je vidět, že absolutně nemá cenu mu odporovat.
„Mami, ty nic neřekneš?“ Ona se mě vždycky zastává, tak doufám, že i teď. Třeba se proti otci postaví a přemluví ho, abych na žádný blbý tábor nemusel…
„Zlatíčko, je mi to líto. Snažila jsem se mu to vymluvit, ale nedal si říct. Třeba to tam nebude tak špatné.“ Zkusmo se usměje.
„Takže ty jsi na jeho straně?“ křiknu na ni. Je mi zle. Nic neudělala. Nepostavila se za mě.
Kypí ve mně silný hněv. Cítím, jak se mi teplo rozlévá po celém těle.
Už zase.
To ne.
Matka na mě pohlédne a uvidí plamínky v mých očích. Ne ty metaforické plamínky, co píšou lidi v knížkách, ale skutečné plameny.
Strhne otce stranou právě v tu chvíli, kdy vyrazí žhnoucí koule a zasáhne zeď.
Ve zdi se udělá obrovská díra. Stoupá z ní načernalý kouř.
Vytíženě padnu na kolena. Prudce se nadechuju a snažím se popadnout dech. Všechna ta energie mě unavila. Nevím, odkud se ohnivé koule berou. Když jsem příliš naštvaný anebo pod tlakem, tak se prostě zhmotní přede mnou a vyrazí kupředu mně na pomoc.
Tohle zrovna nebyla pomoc.
„Jsi v pořádku, drahý?“ Uslyším jakoby z dálky matku, jak se bojí o otce.
„Ano, jsem.“
„Jeremy?“ Zvednu ruku, aby mě nechala.
Možná nebude tak špatné, když na ten tábor pojedu. Právě jsem málem zabil svého otce. Kdybych ho opravdu zabil, nevím, jestli bych si to kdy odpustil.
Stejně tam ale nechci. Určitě se mě chtějí jenom zbavit.
„Už chápeš, proč tam musíš? Nezvládneme to s tebou, když se neumíš ovládat.“
„Zlatíčko, tatínek má pravdu. Bude to tam pro tebe asi nejlepší. Určitě tě přijedeme navštívit. Bude to jako internátní škola.“ Zkouší mě povzbudit, ale nepřiblíží se. Asi se moc bojí, abych zase nevybuchl.
Zvednu se ze země a projdu kolem nich.
Jdu do naší zahrady. Sednu si na houpačku a houpám se. Uklidňují mě pravidelné pohyby houpačky. Zakloním hlavu a sleduju zšeřelé mraky. Slunce zapadá a přestává osvětlovat okolí, takže všechno temní.
Už nehážu nohama, abych se co nejvíc rozhoupal, ale nechávám je jen tak.
Houpačka se pomalu dohoupává s tichým skřípáním, načež se úplně zastaví a rozhostí se ticho. Držím se pevně řetězů.
„Jeremy?“ Ozve se matka. Mlčím. Vím, že jde za mnou. Nedívám se na ni. Možná ani ona se na mě nechce dívat, takže pro oba bude lepší, když se vyhneme pohledům.
„Všechno bude fajn. Oni ti tam pomůžou a na konci léta se zase vrátíš.“
„Já vím, mami.“ Snažím se to aspoň trochu usnadnit. Vím, že to pro ni není zrovna nejlehčí. Chce mi pomoct. Neudělala by nic, čím by mi ublížila. Chce pro mě jenom to nejlepší.
Vždycky chtěla.
Slezu z houpačky a přijdu k ní. Obejmu ji kolem pasu. Z očí mi unikne pár slz, které nejsem schopen uhlídat. Matka si toho nevšimne a to je jednom dobře. Rukou slzy v rychlosti setřu, když se od ní odtahuji.
„Za nic nemůžeš, mami. Je to jenom moje vina. Promiň, že jsem na tebe předtím křičel.“
„Zlatíčko, to není tvoje vina.“ Vezme mi obličej do dlaní. „Nevyčítej si nic z toho, co se stalo. Nechci říkat, že bys neměl poslouchat otce, ale obviňuje tě z něčeho, za co nemůžeš. My dva nemáme ty schopnosti, co ty, protože se dědí přes koleno. Nevíme, jak bychom ti mohli pomoct s tvojí mocí, proto tě posíláme na ten tábor.“ Ukončí svůj dialog.
„Dobře pojedu tam.“ Vyprostím svůj obličej z jejích dlaní. „Měl bych se nějak omluvit otci.“ Povzdechnu si.
„Teď ne. Asi bys měl jít spát, protože zítra po obědě odjíždíš.“
„Už zítra?“
„Už zítra.“ Znova si povzdechnu nad tím skličujícím zjištěním a vydám se do domu.
Zítra už budu spát v nějakém nápravném táboře a ne ve svojí milované posteli. Budu bydlet sám, anebo s někým? Napadají mě tisíce otázek.
Pevně stisknu víčka. Nesmím nad tím přemýšlet.
Co se zítra stane, to se uvidí.

„Zlatíčko, vstávej.“ Zabuší mi máma na dveře. Překryju si hlavu polštářem. Nechci vstávat a ani nechci jet na ten idiotský tábor!
Vím, že jsem matce včera řekl, že tam pojedu, ale teď nemůžu. Měl bych..
Nikdy jsem neměl žádné kamarády. Z toho, jak se neustále stěhujeme si ani nestačím ty přátele najít. Navíc jsem tak jiný, že ani nevím, jestli by mě mezi sebe přijali.
„Jeremy, jestli nevstaneš, tak jsi bez oběda.“ To už je oběd?! Nevzbudila mě ani na snídani? To je divné. Většinou mě nejradši budí tak kolem osmé.
Zajdu si do koupelny vyčistit zuby. Zírám do zrcadla na svoje medové, skoro až tmavě blond vlasy. Nikdy se mi jejich barva nelíbila a ani teď tomu není jinak.
Do kuchyně se dostanu za patnáct minut a vlasy mám ještě mokré ze sprchy.
„Dobré ráno.“
„Spíše poledne.“ Odvětí matka.
„Kde je táta?“ Zeptám se, když vidím, že na stole je prostřeno jenom pro mě a mámu.
„Šel do práce.“
„Ani se mnou nepromluví?“
„Jeremy, neber si to tak. Až tě pojedeme navštívit, tak si promluvíme všichni. Na tábor tě odvezu já.“