Princ a princ

Asi jediná věc, kterou jsem napsala z takovéhle doby nebo prostředí. Ojedinělá. Myslím, že jsem k ní psala nějaké pokračování, ale záhadně se to ztratilo :(  Možná se k tomu za čas vrátím, když mě někdo dokope a bude chtít pokráčko .. :)







Naše království se rozprostírá daleko od všech ostatních. Jsme nejmocnější a nejvlivnější království, jaké kdy existovalo. Může za to můj otec, který je do svého kralování zahleděný víc, než do mámy.  Je s ní ženatý už sedmnáct let, ale nikdy jsem je neviděl strávit spolu celý den. Máma je z toho nešťastná a proto se snažím být jí nablízku, když mě potřebuje, ale většinou si stejně hraje na hrdinku, že ona je královna a ničí pomoc nechce. Otec naprosto nevnímá, že by jeho manželka mohla být nešťastná. To je celý on. Jenom práce. Jeho životní poslání. Takový život nechci.
Povinnostem královského syna bych se nejraději vyhnul, ale otec je příliš přísný, než abych měl odvahu vzdorovat.
„Takže zítra bude svatba. Vezmeš si prince Lendara. Jejich království je druhé nejmocnější po tom našem, takže to bude dokonalé spojení.“ Prohlásí otec klidně sedící na židli poseté rubíny. Nevěřícně vyskočím z křesla, na kterém sedím.
„Otče, to nemůžeš!“ Vykřiknu bezmocně. Chce mě provdat za nějakého Lendara, kterého jsem v životě neviděl? To nemůže, chci říct. Bohužel může. Je to náš král a vládce a ani já, coby jeho syn, tomu nemůžu nijak zabránit.
„Můžu. Seznámím tě s ním, protože zrovna přijeli.“
„Nechci se seznamovat! Je mi teprve sedmnáct a ty mě chceš strčit nějakému Lendarovi.“ Vlepí mi facku tak silnou, že spadnu na zadek. Stráže, co stojí u vchodu, dělají, že to nevidí. Ti by mi pomohli leda, kdyby hořelo. Chytím se za tvář, která mi začíná rudnout. Do očí se mi nahrnou slzy, ale potlačím je. Nechci se rozbrečet před otcem.
„Teď se zvedneš a společně půjdeme uvítat tvého manžela.“ Procedí otec skrze zuby. Vyškrábu se na nohy. Otec jde pryč. Chvilku se vzpamatovávám z té facky a vyrazím za ním.
Proč bych se měl potkat s Lendarem? Nechci se s ním potkat a už vůbec nechci, aby byl mým manželem.
„…rád, že jste zde s námi princi.“  Slyším říkat otce, než vyjdu ze dveří. Venku před ním stojí můj budoucí manžel. Nemá krátké vlasy jako já, ba naopak. Jsou dlouhé až po pás a černé jako uhel. Jeho oblečení je jednoduchého střihu a nikdo by si na první pohled netipl, že je to princ, kdyby na jeho hlavě nezářila korunka.
„No, nechám vás tady spolu, abyste se mohli seznámit.“ S tím odejde a nechá mě s Lendarem stát před zámkem. Kočár odjede a sluhové odnesou mému budoucímu muži věci do komnaty. Určitě do mojí, když máme být manželé. Předpokládám, že si to tak otec zařídil.
„Těší mě. Jsem Lendar a ty musíš být Teruan.“ Usměje se. Asi je nadšený z toho, že si mě má brát.
„Abys věděl, tak mě netěší. Nemám zájem si tě vzít, ale chce to tak otec, takže se musím podřídit.“ Řeknu naštvaně.
„Taky jsem neměl v úmyslu se ženit, ale když už je to tady, tak jsem rád, že mým manželem bude tak rozkošný cukroušek, jako jsi ty.“ Zazubí se. Zjevně je mu úplně jedno, že nesdílím jeho pocity štěstí. A to, jak mě nazývá rozkošným, mi nahrne do tváří červeň.
„A taky nemám zájem o nějaké seznamování.“ Otočím se na patě a odkráčím pryč od toho idiota.
Nejdu do našeho společného pokoje, ale zamířím ke stájím. Vezmu si koně a vyrazím si na projížďku. Míjím okolní lesy. Jsou teď plné zeleně a všechno je nádherné. Zastavím se u vody a nechám koně, aby se napil. Přivážu mu otěže o strom, aby nikam neutekl. Vysvleču se a skočím do vody. Ponořím se do té chladivé vody a zůstanu pod hladinou, dokud mi nedojde dech. Potom se vynořím a zhluboka se nadechnu. Rukama si přehodím vlasy, aby mi nepadaly do očí. Začnu plavat. Plavání mi pomáhá se odreagovat od toho všeho.
Když už jsem z plavání unavený, lehnu si na kámen a nechám na sebe svítit sluníčko. Ležím tam a pozoruji slunce, dokud nezapadne za obzor.
Usoudím, že je dostatečně pozdě na to, abych se vrátil domů. Už mi to ani nepřijde jako domov. Domov má být totiž místo, kam se rádi vracíte, ale já se v této chvíli na zámek nevracím rád.
Přijdu k sobě do pokoje a Lendar už spí. V mojí posteli! Za ním si rozhodně lehat nebudu, a proto se uvelebím na křesle. Nohy si přitáhnu k bradě a ještě víc se zachumlám do teplé deky. Přes den u nás bývá teplo, ale večer se ochlazuje.
Probudí mě zatřesení s ramenem. Je časně ráno, proto jsou zatím vidět jenom červánky. Slunce ještě ani pořádně nevylezlo.
„Běž si lehnout do postele.“ Řekne mi mile Lendar.
„Ne, když tam budeš ty.“
„Dobře. Já už stejně nejdu spát, tak si běž lehnout.“ Zvednu se z křesla a hodím sebou na postel. V okamžení znovu usnu, protože jsem unavený.
Probudím se po dvou hodinách. Posadím se na posteli. Lendar leží stočený v křesle a vypadá, že spí.
„Neříkal jsi, že už nebudeš spát?“ Zeptám se do ticha. Protře si oči a odpoví mi.
„To jenom, aby sis šel lehnout do postele.“ Zčervenám. Ať si  nemyslí, že ho začnu mít rád, když je ke mně hodný.
Na dveře zaklepe služka. Přípravy na svatbu začínají.
Je to jeden velký sled událostí.  Vaří se, peče se. Chystá se zahrada. Výzdoba. Oblékají mi roucho. Už mě z toho všeho bolí hlava. Lendara za celý den skoro nevidím a ani po tom nějak extra netoužím. Jsem rád, že je tak snadné se mu vyhnout.

Stojím za dveřmi, které mě mají zavést do mého nového života. Až se ty dveře otevřou, tak začne můj život s Lendarem. Všichni v té místnosti čekají na mě.
Služka mi otevře dveře a já vejdu do té místnosti. Prokleté místnosti, kterou od teď nenávidím. Všichni důležití dvořané jsou usazeni na židlích a sledují mě pohledem. Někteří povzbudivým a někteří nenávistným z toho, že brzo převezmu trůn místo svého dokonalého otce. Asi mě mají za troubu, který nic nesvede.
Svědí mě ten hnusný obleček, který na mě navlékli. Připadám si jako holka. Lendar stojí na výstupku a usmívá se na mě s rukama za zády. Má na sobě podobný obleček jako já. Doufám, že je z takového materiálu jako ten můj a taky ho škrábe.
Dojdu až k němu. Musím ho chytit za ruce. No, spíš chytí moje ruce on, když já se k ničemu nemám. Moje malé ručky se ztratí v jeho lehkém sevření. Má velké a pevné ruce. Pokožku má jemnou. Zadívám se na ni a přejedu po ní palcem. Lendar mi taky přejde palcem po ruce. To mě vzpamatuje. Zvednu hlavu a nenávistně se mu podívám do očí.
„Berete si zde přítomného prince Lendara dobrovolně? Slibujete mu věrnost v časech dobrých a zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku, budete ho ctít a milovat, dokud vás smrt nerozdělí?“ zeptá se mě oddávající. Sklopím hlavu a podívám se na špičky svých bot. Kéž by dobrovolně a z lásky.
„Ano.“ Řeknu tiše. Oddávající to i přes to, jak tiše jsem to pověděl, slyšel. Na stejnou otázku se zeptá Lendara, který stále drží mé ruce. Je ticho. Zvednu k němu pohled a v tu chvíli Lendar odpoví. Samozřejmě, že kladně. Čekal, až se na něj podívám. Zmetek.
Můj osud je tímto slovem zpečetěn. Vlastně není, ještě má následovat polibek. Nakloní se ke mně. Nebudu mu dávat pusu tady přede všemi. Chci se odtáhnout, ale přitáhne si mě ještě blíž. Políbí mě. Má měkké rty. Jako kousky skládačky naše rty pasují do sebe. Nedovolím mu, aby vklouznul jazykem dovnitř, když se o to pokusí, tak semknu rty do úzké linky. Zklamaně se ode mě odtáhne, ale nikomu jinému to na sobě znát nedá.
Lendar se otočí k našemu publiku. Nadšeně začnou tleskat. Oni možná vidí šťastný mladý pár, ale já se cítím vězněm ve svém vlastním domě.
Všichni vstávají ze židlí a hrnou se k nám, aby pogratulovali.
Stojím tam jako tvrdé Y. Vím, že mi lidi potřásají rukou a gratulují mi ke šťastnému sňatku. Kéž by šťastnému. Vždyť svého manžela ani neznám. Co když je to nějaký surovec? Zamyslím se nad tím, co všechno obsahuje manželství, a zhrozím se, když padne myšlenka na svatební noc. To nezvládnu. Jak bych mohl? Zachvěju se.
„Je ti zima?“ Zeptá se mě Lendar. Až teď si všimnu, že stojí vedle mě, ruku má hozenou kolem mého pasu a majetnicky si mě tiskne k sobě. Něco zamumlám v odpověď a vymaním se mu. Zajdu k dlouhému stolu, na kterém je všemožné jídlo. Vlastně ani nemám na nic chuť, napadne mě, když se dívám na všechny ty pochoutky. Vezmu si kousek nějaké zeleniny a vložím ho do úst. Lidi okolo mě se baví a Lendar s nimi. Mě si nikdo nevšímá a já jsem šťastný.
Rozhodnu se, že půjdu spát. Bez toho, aniž bych to někomu řekl, se odeberu do své komnaty. Nevšimnu si, že Lendar jde za mnou. Když se chystám zavírat dveře, zarazí je jeho ruka.
„Počkej.“ Takže dneska budu muset zase spát v křesle? Ještě teď mě bolí záda. Povzdechnu si a nechám dveře dveřmi.
Zalarmuju služku, aby mi nachystala koupel. Naložím se do vany a užívám si teplé vody. Bylinky na uvolnění, co mi tam dala, začínají působit a já se plně uvolním. Máčím se ve vodě asi půl hodiny, než vylezu. Otřu se a zjistím, že jsem zapomněl pyžamo.
S ručníkem okolo pasu jdu zpátky do pokoje. Lendar sedí na posteli a čeká na mě. Usměje se, když uvidí, jak vypadám a v čem jsem oblečený nebo spíš v čem oblečený nejsem.
Vyrazí ke mně a beze slov se vrhne na moje ústa. Zůstanu zkoprnělý. Prohloubí svůj polibek a já se chtě nechtě musím zapojit. Laská moje rty, až celé zvlhnou. Líbí se mi to, ale odstrčím ho. Tohle přece nejde.
„Co to děláš?“ vyjeknu a otřu si pusu. Pořád na svých rtech cítím ty Lendarovy.
„Svatební noc, vzpomínáš?“ usměje se.
„No a?“
„Jak jsi vyšel z té koupelny. Vypadal jsi strašně sexy. Bylo to od tebe hezké, že ses zbytečně neoblékal.“ Nechápu, o čem to tady mluví.
„Já s tebou spát nebudu.“
„Teruane..“ Dojde ke mně. Pohladí mě po paži. Lendarův dotyk mě zahřeje. Nechci, aby mě hřál. Znovu mě políbí a já se nechám. Dokonce se do toho polibku zapojím a vískám Lendara ve vlasech. Vezme mě a přenese na postel. Zpozorním, ale umlčí mě jeho polibky, které jsou stále vášnivější. Nechám se strhnout do toho víru. Ručník ze mě zmizí, ani nevím jak. Jsem pod Lendarem dočista nahý. Jeho ruka mi začne bloudit po zadečku, až se ocitne u mého vstupu. Celý se stáhnu a zatnu svaly. Strčí do mě prst  a mě to šíleně zabolí. Vytrysknou mi slzy a kousnu Lendara do rtu.
„Au.“ sykne. „Teruane? Možná to teď bolí, ale pak to bude dobré a bude se ti to líbit.“ Uklidňuje mě.
„Ne, nechci. Přestaň.“ divoce vrtím hlavou. Už nechci, aby se to kdy opakovalo. Bolelo mě, když do mě strčil jeden prst. Nedovedu si představit, jakou bolest bych musel cítit, kdyby do mě strčil svůj.. svůj..
„Teruane, měli bychom se spolu pomilovat. Čeká se to od nás.“ Snaží se mi nějak Lendar domluvit.
„Pusť mě.“  zakňučím. Sleze ze mě a sedne si vedle. Přitáhnu si k sobě přikrývku.  Stočím se do klubíčka a pevně si obejmu kolena. Začnu tiše plakat.
„Teruane?“
„Už ne, prosím. Nechci to.“ řeknu plačky.
„Teruane, promiň. Omlouvám se.“ Vezme si mě do  náruče a houpá mě jako malé dítě. Nechám se konejšit.
Nechci usnout Lendarovi v náručí, protože se bojím, že by toho mohl využít, ale přemůže mě vyčerpání z pláče.

Hladím Teruana po krásných blonďatých vláskách. Tohle jsem nechtěl. Myslel jsem, že když vyšel jenom v tom ručníku, tak že se k sexu vybízí a chce to. Spletl jsem se. Musel se leknout a teď si určitě myslí, že mu chci ublížit. Ráno mu to budu muset všechno vysvětlit.
„Kdybys věděl, jak je mi to líto.“ Zašeptám tiše. Vím, že spí a neslyší mě, ale potřebuju mu to říct.
Tenhle sňatek měl být šťastný. Otec říkal, že princ Teruan s tím souhlasí. Očividně k tomu byl donucen. Budu se ho na to muset zeptat.
Zaspím v příjemné poloze s Teruanem přitisknutým u sebe. Zdají se mi pěkné sny.

Probudím se z toho úžasného snu. Byl v něm Teruan.
Ani se nemusím dívat, jestli je ještě pořád při mně, protože cítím to teplo, které z něj sálá.
Neodolám jeho rtíkům a vtisknu mu malý polibek. Otevře svoje krásné šedivé očka do nového dne a vyleká se, když vidí, co dělám.
Asi jsem to zase posral.
Rychle se ode mě odsunuje. Je až nápadně blízko kraje postele.
„Pozor.“ Stihnu ho zachytit před tvrdým pádem na zem. Podívá se vyděšeně na mou ruku, která drží jeho paži. Raději se Teruanovy ruky pustím.
„V pořádku?“ Posadím se do tureckého sedu a zadívám se na Teruana.
„Jo.“ Špitne tiše.
„Nemusíš se mě bát.“
„To říkáš po tom, co jsi včera udělal?“ opáčí.
„Promiň mi. Můžeme si o tom promluvit?“ Zeptám se a očekávám souhlas. Chci mu všechno vysvětlit a taky se ho na pár věcí zeptat.
„Tak dobře.“
„V první řadě se ti omlouvám za včerejšek. Myslel jsem, že to chceš, když jsi přišel jenom v ručníku.“
„Že to chci?“ Přeruší mou omluvu. „Zapomněl jsem si pyžamo!“ Vykřikne se slzami v očích.
„Teruane, kolik ti je vlastně let?“ Jeho tvářička, která je mimochodem k sežrání, vypadá celkem dětsky.
„Sedmnáct.“ Zblednu při jeho odpovědi. Panebože. Vždyť jsem včera skoro znásilnil dítě.
„Sedmnáct?“ opakuju po něm nevěřícně.
„Jo. Kolik je tobě?“ Zajímá se.
„Osmadvacet.“ Odpovím. Vykulí na mě ty svoje šedivé očka.
„Co-cože? Vypadáš mladší a.. a..“
„Zastav na chvilku.“ Jemným přitisknutím ruky na jeho ústa jej umlčím. Sundám mu z úst ruku, když si jsem jistý, že bude tiše. „Necháš mě mluvit, ano?“
„Ano.“ Vydechne si.
„Vím, že jsem o dost starší, ale s tím nic neuděláme, když nás včera oddali. Domluvíme se na určitých věcech. Nebudu po tobě vyžadovat sex, dokud ho sám nebudeš chtít.“  Teruan hezky zčervená a já se pro sebe usměju. „Bude to pro mě trochu těžké, když jsi tak roztomilý, ale zvládnu to. Teď jsi můj manžel a já tě mám chránit, ne ti ubližovat. Rozumíš mi, Teruane?“
„Děkuju.“ Vrhne se mi kolem krku a obejme mě, což opravdu nečekám.
„Za co děkuješ?“
„Za to, že po mně nechceš sex.“ Zašeptá.
„Vždyť jsi skoro dítě, tak to přece po tobě nemůžu vyžadovat.“
„Já nejsem dítě.“ Ohradí se.
„Dobře, už nebudu říkat, že jsi dítě.“ Usměju se a pohladím ho po zádech. Je tak roztomilý. Doufám, že mě časem přijme, protože já jsem se do něj zamiloval na první pohled a asi bych neunesl, kdyby mě nepřijal. Říkat mu to nebudu, aby se nevyděsil. Zatím si to nechám pro sebe a budu se snažit si ho získat.
„Lendare?“
„Copak?“
„Otec on..“ Nedopoví. Odtáhne se ode mě a složí si ruce do klína.
„Co je s tvým otcem?“
„Určitě se bude ptát, zda jsme stvrdili náš svazek…neřekneš, prosím, pravdu?“
„Proč? Vždyť on by to určitě pochopil. Jsi ještě mladý.“
„Prosím, neříkej mu pravdu.“ Podívám se na Teruana. Z očí mu stékají slzy. Přisunu se k němu a přitáhnu si ho k sobě.
„Zlatíčko, neplakej. Proč nic nemám říkat?“ Zeptám se starostlivě a vtisknu mu pusu do vlasů. Už se nebojí a nesnaží se odtáhnout. Ba naopak. Drží se mě jako klíště.
„Určitě by mi zase ublížil.“ Vypadá, že se svého otce bojí.
„Co tím myslíš?“ Zamračím se. Tohle se mi vůbec nelíbí.
„I předevčírem mě zase uhodil. Někdy to bývá i horší, když se neudrží. Je naprosto posedlý královstvím.“ Rozpláče se Teruan. Pevně si ho k sobě tisknu. Jak mu tak může jeho otec ubližovat? Vždyť je to ještě dítě.
„Ty jsi svatbu nechtěl, mám pravdu?“ Přikývne.
„To, že si tě vezmu, mi řekl teprve to odpoledne, co jsi přijel.“ Zanadávám si.
„Počkej tady. Za chvíli jsem zpátky.“ Oznámím Teruanovi. Obleču se do oblečení, ve kterém jsem přijel do jejich království a naštvaně vyjdu z pokoje. První se vydám za sluhou, abych mu nakázal, co všechno má udělat, a poté jdu za Teruanovým otcem.
Zaklepu na dveře jeho pracovny.
„Dále.“ Ozve se tlumeně.
„Princi Lendare, přeji dobré ráno.“ Usměje se na mě král.
„Já vám dobré nepřeji.“
„Co..“
„Já a Teruan odjíždíme do našeho království.“
„Cože?! Proč?“
„Proč?“ Poklepu si prstem na bradu. „Možná to bude tím, že nenechám Teruana s otcem tyranem, jako jste vy. Řekl mi, jak ho bijete. Tak to teda nenechám.“
„Já ho nebiju. Teruan si vymýšlí.“ Zapírá král.
„Vypadám, že bych vám věřil? Ne.“ Odpovím si na svou vlastní otázku. „Řeknu vám, jak to bude. Já a Teruan odjedeme do našeho království. Předáte Teruanovi vládu a já vás nechám na pokoji. Jestli to nesplníte, tak vyhlásím válku. Víte moc dobře, že válku s námi byste prohrál. Možná jste nejmocnější, ale my máme víc přátelských zemí než vy, a kdybychom je požádali o pomoc, tak by to tady srovnali se zemí. Radím vám, abyste to splnil a k Teruanovi už se víc nepřiblížil.“  Zvednu výhružně prst.
Král padne do svého křesla posetého rubíny zcela vykolejen mou řečí.
„Já jsem Teruana nikdy neuhodil!“ brání se král. To jsem si myslel, jak je to milý člověk.
„Vážně?“ Nechám krále v pracovně a běžím pro Teruana.
Leží v posteli a čeká na mě.
„Mohl by ses prosím obléct? Půjdeme za tvým otcem.“ Vidím, jak se Teruan zachvěje. „Neboj se. Všechno bude v pořádku.“ Počkám, až se obleče. Vezmu ho za ruku a jdu s ním za jeho otcem. Teruan se po cestě dívá na naše spojené ruce.
„Copak?“ zastavím se uprostřed chodby.
„Jenom.. cítím se příjemně, když se tě držím za ruku.“  Nahnu se k němu a políbím ho.
„Tohle ti je taky příjemné?“
„Ano.“ Zčervená. Usměju a rozejdu se směrem k pracovně.
Teruanův otec sedí pořád stejně, jako když jsem odcházel.
„Tak Teruane, řekni. Bil tě někdy otec?“ zůstává zticha, když se zeptám.
„Říkal jsem, že si vymýšlí.“ Zasyčí král.
„Vás se nikdo na nic neptal, tak sklapněte.“ Okřiknu krále. Přikloním se Teruanovi k oušku. „Neboj se říct pravdu. Jsem tady s tebou.“ Zašeptám.
„Ano, bil.“ řekne smutně Teruan. Obejmu Teruana kolem ramen, aby věděl, že na to není sám. Položí si hlavu na mou hruď a přivine se ke mně.
„Nemyslím, že si Teruan vymýšlí. Takže splníte to, na čem jsme se dohodli, a nebudete dělat problémy, jinak bude válka. Je vám to jasné?!“ říkám ledovým hlasem. Král se vzmůže jenom na přikývnutí.
Seberu Teruana a jdeme pryč od toho kreténa.
„Tak jsi to slyšel. Pojď, pomůžu ti sbalit si věci.“
„Vážně pojedu pryč odtud? S tebou?“
„Vážně.“  Sám si mě přitáhne pro polibek. Překvapí mě to, ale chtivě se zapojím.
„Měl bych se jít rozloučit s matkou.“
„Jen běž. Zatím ti budu balit věci.“ S tím se rozejdeme.

Jdu do komnaty za matkou. Sedí na židli před zrcadlem a pročesává si svoje dlouhé černé vlasy.
„Mami?“ Oslovím ji jemně.
„Ahoj miláčku. Co tady děláš?“ Pronese zvonivým hláskem.
„Přišel jsem se rozloučit. Odjíždím s Lendarem do jejich království.“
„Ale proč?“
„Ty víš, mami.“ Sklopím pohled. Vím, že celé ty roky věděla, že mě otec bije, ale nikdy tomu nezabránila. Neměl jsem jí to v té době za zlé, jenomže teď mi začíná docházet, že se mohla víc starat a ochránit mě.
Dveře komnaty se rozrazí a vkráčí nasupený otec.
„Co jsi to provedl? Víš, jak teď budu vypadat?“ Přejde blíž a uhodí mě. Zatmí se mi před očima. Nemůžu najít rovnováhu a spadnu na zem. Otec mě vytáhne na nohy a uhodí mě znovu. Začnou mi téct slzy. Jeho rány mě bolí.
„Lendaree.“ Zakřičím bezmocně.

Sbalím Teruanovi věci a vydám se mu naproti.
Jsem skoro u komnaty jeho rodičů, když ho uslyším křičet. Hned mě napadne, co se asi děje. Rozutíkám se za ním. Vpadnu dovnitř a pohled mi padne na přihlížející matku a na krále, který mlátí Teruana hlava nehlava.
Popadnu krále za plášť a odtrhnu ho od Teruana. Ten se neudrží na nohou a klesne k zemi. Za chvilku se mu budu věnovat, tak snad to do té doby vydrží.
„Nedohodli jsme se na něčem?!“ Křičím králi do tváře. „Pak, že ho nebijete! Nechápu, jak vůbec se sebou můžete žít!“ Vrazím mu jednu pořádnou do nosu, až mu začne valit krev. S odporem se pustím jeho pláště a jdu se věnovat Teruanovi. Královna se přižene ke svému manželovi a začne něco mumlat. Nezajímá mě, co říká. Naložím si Teruana do náruče a jdu s ním pryč.
V pokoji, z kterého už co nevidět zmizíme, ho položím na postel. Začne se probouzet z bezvědomí.
„Jsi v pořádku, Teruane?“
„Jo.“ Řekne slabým hlasem. Ten mi teda nahnal strach.
„Chceš si odpočinout nebo pojedeme teď?“
„Jeďme, prosím, už teď. Nechci tady být déle, než je nutné.“
„Dobře.“ Teruan se zkusí postavit na nohy, ale točí se mu hlava. „Pojď ke mně.“ Vezmu ho na sebe. Obmotá mi ruce kolem krku a nohy kolem pasu.
Míříme ke kočáru. Služebnictvo už naložilo zavazadla. Všechno je připraveno.
„Nechceš se naposledy ohlédnout?“
„Ne. Za minulostí se dívat nemá.“ Položí si hlavu na moje rameno. Tak jak jsme, taky nasedneme do kočáru. Teruan mě objímá a já objímám jeho.
Myslím, že se i za tak krátkou dobu se mezi námi vytvořilo jakési pouto, které se jen tak nepřetrhne.