Možná omyl, možná ne BONUS

Užijte si tuhle starou jednorázovku :P vlastně bonus..




Na prstech mě zaškrabá jeho kraťoučké strniště. Nechám svou ruku položenou na jeho lehce šimrající tváři a usnu.
Když mě proberou paprsky ranního slunce, které se silně prodírají do pokoje, zjistím, že má ruku obtočenou kolem mého pasu a majetnicky si mě k sobě tiskne. Vlastně mi ani nevadí, jak si mě k sobě tiskne. Cítím se příjemně. Aspoň na tu chvíli někomu patřím. Smutně se pro sebe usměji.
Táhne mi na ramena, proto se zavrtám hlouběji pod peřinu, probudím tím JEHO.
„Ah..Naoki, doufal jsem, že tady budeš, až se probudím a jen tak mi nezmizíš.“ Usměje se na mě. Doufal? Do tváří se mi nahrne ruměnec z toho náhlého přívalu pozornosti. Myslel si snad, že zmizím?
„Proč bych tu neměl být?“ Zeptám se ho.
„No..to je těžký.“ Pohladí mě po tváři jako malé dítě. Zřejmě si myslí, že jsem jeho roztomilý mazlíček, který chápe málokterou věc.
„Co je na tom těžkého?“ Odstrčím jeho ruku a posadím se. Slyším, jak tiše zakleje.
„Naoki..“ Posadí se taky a můj pohled se upře na JEHO hruď. Rychle uhnu pohledem jinam. Nesmím se rozptylovat.
„Čekám.“ Zabalím se do deky a jediné, co jde vidět, je moje hlava.
„Měl to být románek na jednu noc. Chápeš? Nečekal jsem, že tady budeš. Pokaždé, když jsem někoho měl, tak už tu ráno nebyl. Jsi první, vedle kterého jsem se probudil.“
„Aha.“ Vydám ze sebe přiškrceně. Nechce se mi tomu věřit. Jasně, věděl jsem, že je to románek na jednu noc, za který mi zaplatí, ale teď, když už jsem tady vlastně neměl být…Nějak se mi nechtělo. Nejradši bych s ním zůstal. Je to jenom práce. Vzal jsem to, protože potřebuju peníze. Byl to první klient, takže můžu mít divné pocity. To se stává.
Vyskočím z postele a začnu sbírat oblečení. V rychlosti na sebe natahuji kalhoty a tričko.
„Naoki, počkej. Neměl jsem v úmyslu podat ti to tak, že bys měl jít.“
„To je dobrý.“ Už jsem v předsíni a obouvám si boty. ON přiběhne s pokrývkou okolo pasu a v rukou má dvě 500 eurové bankovky. Rozpačitě mi je podá.
Včerejšek byl vážně moc pěkný a teď mi dává peníze..To se mi snad jenom zdá.
Vezmu mu z ruky bankovky a podívám se do jeho tváře. Nemá se k žádnému slovu. Hledíme si do očí a mně je najednou smutno. Smutno z toho, co se stalo. Smutno z toho, že mi dává peníze za ten krásný zážitek, co se včera stal. Za to, jak mě laskal, mi teď platí. S pohledem stále upřeným v jeho očích dám ruce před sebe a v rukou svírám bankovky. Obě je přetrhnu v půli. Roztrhlé části padají na zem.
„Nechci tvoje peníze.“ Mám slzy na krajíčku. Cítím, jak se mi oči zalévají slzami. Musím zmizet. Otočím se a rozběhnu ke dveřím. Zamčeno.
„Můžeš..odemkni, prosím.“ Zašeptám do ztichlé místnosti a po tváři mi steče slza. Stojím zády k němu. Už chci být pryč z jeho dosahu.
Slyším, jak se šourá někam pryč.
Objeví se za mnou s klíčem. Včera ho schoval, aby mě tu udržel. Připadá mi, jako by od včerejší noci uplynulo tisíc let. Stojí za mnou a já na sobě cítím jeho mělký dech. Uchopí mě rukou za bok. Není to pevné sevření, jen letmý dotyk. Přetočí mě k sobě. Mám sklopenou hlavu. Moje hnědé oříškové oči zakrývají ztěžklá víčka. Rudé vlasy mi spadají do obličeje. Jsem za ně rád, právě teď totiž zakrývají mou uplakanou tvář. Skloní se ke mně a ochutná moje ústa. Je něžný jako včera v noci, když prozkoumává má ústa.
Odtrhnu se od něj a rychle se otočím.
„Prosím“ Žadoním šeptem. Odemkne mi. Mám poslední možnost vidět JEHO. Neotočím se. Vím, že bych nezvládl odejít, ale já musím. Bylo to jenom na jednu noc. ON to ví a poslední polibek vůbec nic neznamená. Je to jenom rozloučení.
Rozběhnu se po tmavé chodbě. Utíkám, co mi nohy stačí, a cítím slzy na tváři, které ovívá studený vzduch. Seběhnu schody, na kterých je hnusný vybledlý zelený koberec. Přes slzy nevidím na cestu. Zastavím se na odpočívadle. Svezu se po stěně a padnu k zemi. Složím hlavu do dlaní a tiše vzlykám. Všude kolem je hrobové ticho. Jsou slyšet jenom mé plačtivé nádechy a popotahování.
Bože. Netušil jsem, jak to může být i s mužem hezké, když je k vám něžný. ON rozhodně byl něžný. Kruci. Je úžasný. JEHO tělo je úžasné. JEHO dlouhé vlasy jsou překrásné. JEHO safírové oči. Zamiloval jsem se a neznám ani JEHO jméno. Možná je to jen platonické. Určitě.
S dalším zákazníkem moje platonická láska zmizí.

O tři dny později..
Nezmizela.
Nacházím se v zastaralém a ošuntělém motelu, který si pro tuto příležitost najal David. Muž, kterému se dnes večer budu muset podřídit. Vůbec není krásný jako ON. David je sice silný, ale nemá zdaleka ani trošku pěkné oči nebo vlasy, jako ON.
Dívá se na mě hladovým pohledem přes pokoj. Mám ve tváři vyděšený výraz. Nebude tak hodný jako ON. Dám ruce před sebe ve smířlivém gestu. Vrhne se na mě. Uskočím stranou a on narazí do stolku.
„Ty zmetku. Pojď sem!“Zařve na mě. Nechci k němu jít, proto se on vydá ke mně. Uhodí mě pěstí do obličeje  a já se odporoučím k zemi. Z očí mi vytrysknou slzy bolesti a ponížení před tím idiotem. Okamžitě je zastavím. Nebudu před ním brečet. Nesmí vidět, jak moc mě to bolí a jak moc mě teď ponižuje. Nenechám ho.
Davidova ruka mi pevně sevře krk.
"Pusťte.. prosím. Bolí to." To, jak mi silně drží krk, není žádný med. Trpím a David to ví. Chce, abych trpěl. Jemu se to líbí a vzrušuje ho to. Mě teda vůbec.  Nemůžu skoro popadnout dech a dýchám velmi sípavě.
Stáhne mi kalhoty. „Doufám, že se ti to bude líbit cukroušku.“ Roztáhne mi půlky a nemilosrdně do mě prorazí. Omdlím. Pohltí mě temnota. Jsem vděčný. Můžu bolesti uniknout alespoň takto. Chci JEHO. Chci k NĚMU zpátky.
------------------------------------------
„Ahoj Darlin.“
„Co potřebuješ?“
„Jak víš, že něco potřebuji?“
„Pozdravil jsi. Tak co?“ Sakra odhalila mě.  No nevadí.
„Kde je Naoki?“
„Dneska ho nemůžeš mít. Je s ním David.“
„Jako ten David?“ Sevřu telefon v ruce pevněji, až se divím, že ten malý přístroj nerozmáčknu.
„Jo.“To je v hajzlu. Doufám, že Naokiho moc nezřídil.
„Kde s ním je?“
„Víš moc dobře, že takové informace nesmím podávat.“
„10 000 euro.“ Zavrčím. Každá vteřina je drahá. Co když mu tam ubližuje?!
„Motel u dálnice 56. Má vybledlou růžovou barvu a svítí tam neonové nápisky. To poznáš. Kdy mi dáš peníze?“
Zavěsím. Nasednu do auta a prudce dupnu na plyn. Auto vyrazí kupředu. Neubírám na rychlosti a beru ulice stovkou. Uslyším pár zatroubení na mou osobu. Je mi to jedno. Musím se k němu dostat. Naoki je jiný. Měl jsem si to uvědomit hned. Myslel jsem si o sobě, že jsem hrubý, ale k němu jsem se zachoval tak něžně, až mě to samotného překvapilo. Ani si nevzal peníze. V posledním polibku jsem cítil jeho slané slzy. Určitě nechtěl odejít. Měl jsem za to, že nepatří do mého světa, ale zmýlil jsem se.
Uběhly tři dny a já jsem si nepozval nikoho na hraní. Chtěl jsem Naokiho a pořád chci.
U motelu se ocitnu skoro hned.
No a teď zjistit, v kterém je pokoji.
Zajdu na recepci. Mají tady mladou holku. Můj mužský šarm zařídí vše potřebné a já už kráčím k pokoji číslo čtyři.
Pěstí zabuším do tenkých dveří, až se celé zatřesou.
„Co je?“ Ozve se zpoza tlumené zavrčení Davida.
„Otevři.“ Procedím skrze zuby. David otevře a vykoukne hlavou.
„Ty?“ Zeptá se pobaveně. Jo, já. Jednou jsme si vzali jednoho kluka společně. Jenže to jsem ještě netušil, jaký je David surovec. Vůbec se nestará o pocity druhých. Jen se chce co nejrychleji udělat.
„Pusť mě dovnitř. Chci toho kluka.“ Zavrčím.
„Můžeme se o něj podělit.“ Pozve mě dál.
Naoki leží na posteli s kdysi bílými prostěradly. Kalhoty má stažené ke kotníkům. Po stehně mu stéká červený pramínek krve. Tvář má otočenou ke mně, ale oříšková očka jsou zavřená.
„Kruci.“ Zakleju tiše. Neměl jsem ho nechat odejít. Kdybych Naokiho býval zastavil, tak se mu nemuselo stát nic tak zlého.
„Tak pohrajeme si sním?“ Zakření se na mě David. Má zežloutlé zuby a blonďaté vlasy. Ladí, hnusák jeden.
Vrazím mu pěknou ránu do nosu. Zapotácí se.
„Co to..?“ Nestihne ani doříct, protože mu vpálím další pecku. Svalí se s hlasitým žuchnutím na zem a zůstane ležet.
Dojdu k Naokimu. Cítím vinu za to, co mu ten bastard provedl. Dám mu pusu na jemnou tvář. Zajdu pro ručník do maličké koupelny, která taky není žádná sláva, a navlhčím ho.  Setřu krev a Davidovo sperma. Za to, jak Naokiho zranil, zaplatí. Na to osobně dohlédnu.
Naoki při dotyku navlhčeného ručníku zakňučí. Přiskočím k němu z druhé strany.
„To jsem já, Naoki. Nemusíš se bát. Už ti nikdo neublíží.“ Šeptám. Naoki se na mě podívá a rozpláče se. Zakryje si obličej a neutišitelně vzlyká.
„Odnesu tě pryč. Zvládneš se postavit?“ Neodpoví mi a stále jenom pláče. Panebože, co mám dělat? Zvednu Naokiho, opřu ho o sebe a natáhnu mu kalhoty. Vezmu ho do náruče a odcházím s ním pryč.
Nedojedeme do bytu, kde jsme se poprvé setkali. Jedeme do mého normálního bytu. Nikoho jsem tam ještě nepozval. Bude první a taky poslední.
Uložím už spícího Naokiho do postele. Neutichjící pláč ho tak vyčerpal, že po cestě usnul. Neustále jsem se díval do zpětného zrcátka, jestli se hýbe nebo něco říká. Nic.
Hodím na sebe tepláky a jdu za ním do ložnice. Všude zhasnu, jen v ložnici nechám svítit malou tlumenou lampičku, kdyby se Naoki vzbudil, tak ať ví, kde je a nevyleká se. Lehnu si k němu a přitáhnu si ho do náruče. Zakňučí, a zavrtá se do peřin. Jeho hlava s rozčepýřenými rudými vlasy směle spočívá na mém hrudníku. Hladím ho po hlavě, dokud neusnu.
Probudí mě Naoki. Snaží se dostat z mého objetí a kope kolem sebe nohama.
„Naoki klid. Uklidni se.“ Posadím se taky a chytnu ho za ramena. „Jsem u tebe, slyšíš? David už ti neublíží.“ Naoki si oddychne, ale začne zase plakat. Roztáhnu náruč a on se do ní stulí. Konejším ho.
„Naoki?“
„Mmm?“
„Přemýšlel jsem..“ Odpojí se ode mě. „Nechceš se mnou zůstat? Nemusel bys pracovat jako..“
„..děvka? Klidně to řekni.“ Skloní hlavu.
„Naoki, no tak. Chci, abys se mnou zůstal.“
„Proč to chceš?“
„Mám tě rád.“
„I potom, co jsi viděl včera? Cítil jsem se strašně, že jsi mě tak viděl.“ Odvrátí se a tvář mu zakryjí rudé vlasy.
„Kdybych to věděl, věř mi, že bych tomu zabránil.“ Podívám se mu zpříma do očí a myslím to smrtelně vážně.
„Zůstanu s tebou pod jednou podmínkou.“
„Zůstaneš? Dobře. Splním všechno, co si budeš přát.“ Usměju se a chytnu Naokiho za ruce. Nakloním se k němu pro polibek. Má měkounké rty. Naše jazyky se propletou jako dva hadi v souboji na život a na smrt.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptá se mě Naoki po tom vzrušujícím polibku.
„Naoki..“ Zamračím se. Nikomu svoje jméno neříkám. Přitom nějaká část ve mně to jméno chce Naokimu říct. Měl bych. Má právo znát mé jméno. Chci slyšet, jak ho bude šeptat, až se pode mnou bude svíjet slastí..
„Jmenuji se Saito.“ Vítězně se na mě usměje a obejme mě.
„Aspoň už vím, do koho jsem se zamiloval.“ Zašeptá a olízne mi ouško.