Ostří (7)

Další kapitolka ostří. Je už předepsaná dopředu, takže moc nevím, co se v ní děje, ale snad se vám to bude líbit :) Btw. Zrovna jsem dopsala devátou kapitolu, tak snad je to víc, než dost.
Těším se na vaše komentáře :)
Věnování: Katce :)
                                           Frux






Lenny

Se Sebastianem jsme se přesunuli do mého obývacího pokoje.
Sedí schoulený jako hromádka neštěstí s nohama přikrčenýma k bradě. Rukama si objímá kolena a lehce se kolébá.
Přisednu si k němu.
„Je všechno v pořádku, Sebastiane?“ zeptám se ho, i když mi musí být jasné, že nic v pořádku není.
Neodpoví mi, tak to musím zkusit znovu.
„Jestli se něco stalo, tak mi to můžeš říct, ano? Jestli tě trápí pořád tamto, jak jsem byl opilý a.. chci to nějak napravit, věř mi prosím,“ přikleknu si před něj a kaju se. Vůbec nevím, jak ho mám nenásilně rozmluvit. Budu v sobě muset najít hodně trpělivosti.
„Sebastiane? Zlatíčko?“ Mluvím na něj. Použiju při tom to oslovení „zlatíčko“. Sám se zarazím nad tím, že jsem to vůbec vyslovil. Ta intonace hlasu, jakou jsem to řekl. Už hodně dlouho jsem nikoho takhle neoslovil. Asi to nějak působí i na Sebastiana, protože ke mně zvedne své utrápené očka.
„Já nevím, co mám dělat.“ Poví smutně.
„Třeba bych ti mohl nějak pomoct.“
„Mně nikdo nepomůže.“
„Tohle neříkej. Neznáme se dlouho, ale je v tobě něco, co mě k tobě táhne. Řekni mi, co se ti děje. Jsem tady pro tebe, Sebastiane.“ Vezmu ho za pravou ruku, kterou lehce stisknu.
„Nemůžu, Lenny.“ Zakroutí nesouhlasně hlavou.
„Proč nemůžeš? Co nemůžeš?“ Nechápu.
„Stane se to znovu. Já nemůžu..nechci, aby se to stalo znovu.“ Objasňuje. Ani trošku to ovšem nezačínám chápat. Netuším, co by se mělo znovu stát. Asi..asi mu někdo ublížil a ne málo, když se tak bojí. Musím na to jinak.
„Chtěl jsi, abych byl u tebe, když jsi se mi objevil na prahu dveří, tak mi snad můžeš říct, proč jsi sem přišel,“ už to nedávám jako otázku. Chci, aby se nějak rozhodl, proto jen konstatuji.
„Přišel jsem za tebou.“ Sklopí svůj zrak. „Ublížil jsi mi..“
„Já vím, mrzí mě to..“
„Nech mě, prosím mluvit.“
„Promiň.“
„Ublížil jsi mi a já si kvůli tomu ublížil taky, ale mám tě rád. Už když jsme se potkali poprvé, tak jsem věděl, že zrovna my dva se znovu setkáme. Nevím, jestli to tak cítíš taky..“ Tentokrát ho přerušit musím, jelikož vidím, jak se v tom svém monologu plácá, jako ryba na suchu.
„Opravdu?“ ujišťuje se ten blázínek.
„Opravdu,“ usměju se na něj. Rozhodnu se pro menší polibek. Nic tím nezkazím. Teď, když jsme si všechno řekli na rovinu.
Nadzvednu hlavu kousek nad jeho kolena a přitáhnu se blíž k němu. Když se naše rty dotknou, tak doslova cítím tu jiskru, která mezi námi přeskakuje. Jemně skousnu Sebastianův spodní ret. Poddá se tomu a svým jazykem lehce vklouzne do mých úst. Líbí se mi má vůdčí pozice. Sebastian se semnou ani nepokouší bojovat o nadvládu. Oběma je nám jasné, kdo ji vlastní.
Vychutnávám si každou další vteřinu toho opojného sladkého polibku, který měl být malým, ale není. Moje levá ruka vpluje do Sebastianových hnědých vlásků. Přesunu se na pohovku a uvězním ho pod sebou. Věnuju se jeho ústům, ale přitom začínám rozepínat knoflíčky barevné košile, kterou má na sobě. Odhalím tím jeho nahou hruď. Ruku, která byla ještě před chvílí v Sebastianových vlasech a vískala je, tak přemisťuju k růžové bradavce. Přímo už od pohledu láká, abych ji vzal mezi prsty a mnul. Učiním tak.
Sebastian mi vzdychne do úst. Musím se tomu pousmát. Jeho pusinku opouštím a vrhám se na krk. Vsaji tu hladkou bélou kůži. Udělám na ní flíček, který půjde určitě ještě zítra vidět.
Pomalu začínám sundávat Sebastianovi košili, postupně přes ramena dolů. Nebrání se. Naopak mi připadá, že je velice vláčný a poddajný. Teda spíš do doby, dokud se věnuji jeho vlhkým ústům.

Sebastian
Když už nejsem v opojení polibku, tak se začínám probírat z onoho transu, do jakého mě Lenny dostal. Začínám si taky uvědomovat, že mne vysvléká z košile. Ještě se nedostal níže  k rukám, ale i tak už mě obnažil více, než dost.
„Přestaň,“ zastavím ho rukama, které mu přiložím na hruď. Tím mu znemožním ze mě dál sundávat oblečení. Lenny pustí mou košili a zadívá se na mě.
„Nelíbí se ti to? Udělal jsem něco, co by ti ublížilo?“ Ptá se vylekaně.
„Ne to ne. Je mi to..příjemné,“ musím zkonstatovat a taky ho i tak trochu uklidnit. Lenny se chová moc hezky, ale stejně to nejde. Nemůžu před ním ze sebe shodit oblečení. Nesmí vidět mou ruku, která je..  Nedokážu ani domyslet celou myšlenku, jak se za sebe stydím. Nedokážu se před někým takhle vysvléct. Je to už řádně dlouho, kdy jsem stál před někým byť jenom bez košile. Od doby, co se na mé ruce začaly objevovat ty rány a jizvy, tak se před nikým nesvlékám. Nikdy.
„Tak, co se stalo? Bože, promiň mi. Já nechtěl jsem tě nějak vylekat nebo ti jakkoliv ublížit,“ omlouvá se hned a přitiskne si mě k sobě do objetí. Zachází se mnou, jakou bych byl křehká porcelánová panenka, která když spadne, tak se okamžitě roztříští na tisíc kousků. Vlastně je to pravda.
Obejmu Lennyho kolem pasu a nechám se hladit po zádech. Ještě nic neví.. Musím mu  to říct.
„Lenny?“
„Ano?“ Podívá se na mě s očekáváním.
„Já..“ Rozhoduju se, jak bych měl správně začít s takovým to tématem. Asi na to nemám. Myslel jsem, že jo. Že to Lennymu řeknu, ale nezvládnu to. Co když řekne: „Jsi slaboch,“ nebo něco podobného? To bych nezvládl. Vím to o sobě, ale slyšet to takhle od někoho a ještě ke všemu od Lennyho? To by bylo moc i na mě a asi bych se psychicky složil.
„Jen pokračuj,“ vybídne mě. Jemu se to povídá, ale já mám knedlík v krku a nejsem schopen ze sebe dostat jediného slova. Jak mám teda asi pokračovat?!
Polknu. Nadechnu se připraven něco říct. Jenomže..proč vlastně mluvit, když stejně nemůžu? Lepší bude to ukázat.
Odsunu se dál od Lennyho, abych si udělal osobní prostor. Košili už mám připravenou s rozepnutými knoflíčky, takže mi zbývá už jen ji ze sebe sundat.
Udělám to. Zůstávám před Lennym bez košile s holým hrudníkem a hlavně s holýma rukama. Dám paže před sebe k sobě a zadívám se na ně. Pravá ruka je zjizvená. Některé rány jsou zahojené a jsou po nich už skoro vybledlé jizvy, ale jiné jsou nové ještě nezahojené.
Do očí se mi navalí slzy.
Nedokážu k Lennymu zvednout pohled. Prostě to nejde.